Román Innsirkling (Kroužení) představuje první část zamýšlené trilogie, ze které jsou zatím hotové první dva díly. Carl Frode Tiller (nar. 1970 v Namsosu) ve svém literárním projektu pracuje na něčem, co by se mohlo stát širokou generační výpovědí o současných Norech.

David ztratil paměť. Prostřednictvím inzerátu v novinách vyzve všechny, kdo ho znají, aby se mu pokusili vrátit vzpomínky. Ozvou se tři lidé z jeho minulosti – kamarád z dětství, nevlastní otec a bývalá přítelkyně. Tři různí vypravěči, tři různé úhly pohledu na jeho život. David jako zdánlivá hlavní postava se v románu vyskytuje jen zprostředkovaně, v příbězích vypravěčů, kteří přidávají svoji část do jeho celkového portrétu. Děje se tak prostřednictvím rozsáhlých dopisů, které mu posílají. Román tak funguje na poměrně jasném půdorysu, ve kterém se střídají živé pasáže ze současných životů tří vypravěčů (odehrávajících se v roce 2006) s dopisovými vsuvkami, ve kterých se retrospektivně odvíjí Davidova minulost.

Každá sekce má svůj vlastní styl a rytmus vyprávění. Zatímco v příběhu muzikanta Jona vše pomalu graduje a míří k totálnímu psychickému kolapsu, v jeho dopisech naopak vzniká poměrně patetický obraz (mimo jiné sexuálního) dospívání dvou norských beatnických epigonů. Životní realita bývalého kněze Arvida se smrskla na velikost nemocničního pokoje a mlaskající spolubydlící náhle představuje existenciální problém. Z výzvy vrátit dávno ztracenému synovi paměť se stává poslání téměř náboženských rozměrů a nádech z tohoto kazatelského zápalu se promítne i do Arvidovy korespondence. Poslední postava, Silje, kdysi nekonformní a kreativní dračice, prožívá v roce 2006 krizi středního věku. Solidní pocit vyhoření v kombinaci s neustálou mírnou myšlenkovou otupělostí se projevuje neschopností udržet pozornost a normálním způsobem komunikovat se svojí rodinou. Výsledkem je proud vědomí, který je proložen vrčením ledničky a extrémními rodinnými hádkami.

Každá ze tří verzí Davidova života je jiná a více než o Davidovi vypovídá o svém pisateli. Ve třech oddělených příbězích kroužíme kolem hlavní postavy, jejíž obraz se nám postupně skládá. Absence jakéhokoliv měřítka objektivity vyústí zákonitě v to, že výsledkem nebude jasná (a plochá) portrétní fotografie, ale spíš trojrozměrný, byť mírně rozostřený pohled skrz 3D brýle. Tiller mistrně zachycuje patologii rodinných vztahů, destruktivní partnerskou komunikaci i pocity vyhoření, čímž plasticky portrétuje celou jednu generaci.