Trilogie norského autora Carla Frodeho Tillera (nar. 1970) s názvem Kroužení bývá nejčastěji označována jako generační román – autor v ní zachycuje vlastní generaci současných čtyřicátníků. Po třech letech od vydání překladu prvního dílu (česky 2012, norsky 2007) vychází pokračování Kroužení II (norsky 2010), závěrečná část (norsky 2014) zatím na český překlad čeká. Zdálo by se, že bohaté Norsko, jež se umisťuje na předních místech žebříčků měření kvality života, bude rájem pro každou generaci Norů. Trilogie Kroužení však ukazuje výrazně odlišný obraz země ropného blahobytu. Známý norský sociolog T. H. Eriksen ve své knize Syndrom velkého vlka říká, že bohatství není spjato se štěstím a že „... společnost nadbytku bude překonána a my na ni budeme vzpomínat jako na velmi pohodlnou, nicméně slepou uličku vývoje“. Carl Frode Tiller tvrdí v Kroužení něco podobného, jenom volí poněkud syrovější a drsnější tón.

Tiller se narodil ve městě Namsos, do něhož jsou zasazeny osudy některých postav, další část z nich se odehrává na ještě o kus vzdálenějším ostrově Otterøy. Izolované a řídce obydlené místo předznamenává, s jakými postavami nás bude autor konfrontovat. Jeho antihrdinové reprezentuji pravý opak vyspělého sociálního státu – jsou to lidé na společenském okraji, nezaměstnaní, bez perspektivy, bez vyššího vzdělání, s pochroumaným rodinným zázemím a často s kriminální minulostí. Žádného velkého norského snu se nedočkáme, držíme se u samého dna a nic nenasvědčuje tomu, že by se některá z postav od něj chtěla odrazit. Tiller vykresluje svoji generaci jako ztracenou, symbolizuje ji nechuť či neschopnost pracovat, rozpad rodiny i partnerských vztahů a závislosti všeho druhu – na sociálních dávkách, alkoholu, drogách či psychofarmacích.

Druhý díl formou i dějovou linií navazuje na část úvodní, v níž muž jménem David, trpící ztrátou paměti, prosí v novinovém inzerátu bývalé známé a přátele, aby mu pomohli rekonstruovat jeho minulost. Druhé pokračování přináší, stejně jako první díl, tři pohledy na Davidovu minulost, a to očima Oleho a Toma Rogera, dvou kamarádů z dětství, a Pauly, přítelkyně Davidovy matky. Každý z nich je vypravěčem jedné části knihy, v níž se vždy střídají vzpomínkové pasáže na společně prožité chvíle s Davidem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s dějem odehrávajícím se v současnosti. Ole se snaží vést rodinný statek po otci, bojuje s vlastní plachostí a neschopností postavit se matce i manželce. Jeho žena trpí depresemi, nevlastní syn fetuje. Ole tuší, že nikdy nebude mít funkční rodinu a že panák, na který se těší cestou domů, je špatným řešením. Tom Roger je notorický flákač, který snad ani nemůže za to, že nedokáže se svými partnerkami komunikovat jinak než pěstí. Stará Paula ví o Davidově minulosti něco, co neví nikdo jiný. Tajemství se nakonec rozhodne Davidovi prozradit, aby ulehčila vlastnímu svědomí a napravila alespoň některé chyby, kterých se dopustila na svých nejbližších. Ani Davidův příběh, který začne získávat zřetelnější obrysy, není nijak optimistický a vypravěči kolem jeho minulosti krouží stejně bezradně jako kolem té vlastní.

Syrová reality show
Autentičnosti výpovědí dociluje Tiller, stejně jako v prvním díle, dialogy, které jsou jeho nejsilnější zbraní. Umí skrze ně vyjádřit vše – atmosféru, charaktery postav, vztahy i obecnější náladu své generace. Rozhovory v některých částech textu převažují natolik, že kniha připomíná spíše televizní scénář nebo úryvek z divadelního dramatu. Scéna z odpoledního dýchánku rodiny Toma Rogera, v níž všichni posedávají znuděně na zahradě, popíjejí jedno pivo za druhým a krátí si volnou chvíli vzájemným urážením a vulgarismy, je zachycená opravdu mistrně. Stylistickým posunem je oproti prvnímu dílu využití humoru, díky kterému především ve vypjatých dialogových přestřelkách získává autor od postav odstup.

Důležitý obrat nastává v momentu, kdy je zpochybněno, zda David skutečně ztratil paměť, nebo jenom využívá ostatní k vytvoření autobiografického románu. Norsko ve stejné době, kdy vycházelo Tillerovo Kroužení, doslova žilo literární reality show s názvem Min kamp (Můj boj, norsky 2009–2011), v níž spisovatel Karl Ove Knausgård v šesti dílech do intimních detailů popisuje vlastní život a nešetří ani nikoho ze svého okolí. Ačkoli oba autoři narážejí na fenomén televizních reality show, Tillera více než Knausgårda zajímá relativita pravdy a to, jak osobní zkušenost deformuje obraz skutečnosti. V jeho trilogii je proto hra s pravdou a na pravdu více přiznaná, a to mimo jiné i díky humoru.

Námitkou, které se nelze ubránit, je, že autor ukazuje poměrně omezenou výseč společnosti, v níž chybějí normální spokojení lidé. Kdyby Tiller nekouskoval Kroužení na třikrát, měli bychom před sebou stovky stran bezútěšných osudů. Ani jedno pohlaví z toho přitom nevychází lépe. Muži jsou slaboši, násilníci a omezenci, kteří čekají na první záminku, aby si dali přes držku. Ženy jsou hysterky a alkoholičky nebo v horším případě nefunkční matky, přihlížející sexuálnímu zneužívání svých dětí. Je jasné, že Tiller v osudech vypravěčů tematizuje mnohé problémy současného Norska a moderní společnosti obecně, které nejsou vlastní jen nižší společenské vrstvě, pouze v jejím podání vyznívají silněji. Přesto je neštěstí a zla, kterého se lidé dopouští na sobě navzájem, místy příliš. Román připomíná skvěle napsanou, ale přeplněnou výkladní skříň zmařených lidských osudů a tragédií, ze které by neškodilo trochu ubrat, abychom měli ještě sílu si přečíst poslední díl.