Česky vyjde v překladu Pavly Maxové v nakladatelství Dauphin na podzim 2011.

Pomalu vjíždíme do centra, jestli se tomuhle tedy dá říkat centrum, malý kruhový objezd s několika baráky kolem. Sedím předkloněný na sedadle, rozhlížím se, nikde nikdo, totálně mrtvo, ticho, skoro tu ani nejsou obchody, jen jedna zavřená kavárna a jedna samoobsluha se zatemněnými okny. A tady máme hrát? Nevypadá to, že tady vůbec žijou nějaký lidi.

…

„Teda, ty vole,“ zamumlám. „Jsem fakt rád, že tady nebydlím.“

Uběhne chvilka.

„Tady taky?“ ptá se Lars potichu a aniž by se na mě podíval.

„Jo, vždyť tu není ani noha, sakra,“ říkám.

„To není,“ odpoví.

Dívám se na něj, mlčím, čekám. Ať jde do háje. Říká to tak vážně. Vážně i vypadá. Má skoro až přísný výraz. Upřeně se dívá před sebe. Chvilku čekám, sleduju ho.

„Co je to s tebou?“ ptám se. Koukám se na něj, ale on neodpovídá. Sedí tam, napnutýma rukama svírá volant a zírá před sebe. V autě je úplné ticho, nikdo nic neříká. Co to sakra znamená? Takový Lars nebývá, většinou je v dobré náladě, skoro pořád pozitivní a optimistický.

„Co je to s tebou?“ opakuju.

„Se mnou?“ ptá se důrazně a hlavu přitom o pár centimetrů posune dopředu.

Je úplné ticho.

Rozpačitě na něj civím.

„Začíná mi příšerně lézt na nervy, jak jsi pořád negativní,“ vypadne z něj.

„Negativní?“ zahuhlám.

„Jo, negativní,“ odsekne a zírá před sebe. Odmlčí se, polkne. „Každý místo je podle tebe díra,“ pokračuje. „Každý jídlo je špatný, všichni lidi jsou idioti!“

Sedím jako opařený a koukám na něj. Nedostanu ze sebe ani slovo. O čem to mluví? Já že jsem negativní? Chvíli se dívám dopředu, pak se zas otočím na Larse, ale nenapadá mě, co bych měl říct. Nikdy mi nic takovýho neřekl. Tohle přišlo zčistajasna, že jsem negativní. A jsem negativní? Uběhne pár vteřin, otočím se dozadu na Anderse. Upřeně se dívá ven z okna, čelo tlačí na sklo a dělá, jako že mě nevidí. Předstírá, že nic z toho neslyšel. Jak ho tak sleduju, najednou je mi jasný, že o tomhle spolu mluvili předem. Pěkně to spolu probrali a shodli se, že jsem negativní. Najednou cítím, že mi srdce začíná bít silněji a že se mi zrychluje puls. Zírám na Anderse a cítím, že se mi pusa sama od sebe otevírá. Sedím tady s pusou dokořán a lapám po dechu. Zavřu pusu, polknu, jednou, dvakrát. Otočím se zpátky k Larsovi a koukám na něj.

„Bejt s tebou je únavný,“ říká, „příšerně únavný! Celý tohle zatracený turné je jeden velkej vopruz!“

Mluví, aniž by se na mě podíval, pořád jen strnule kouká skrz přední sklo. Obličej má napjatý a bílý. Pravidelně polyká. Nespouštím z něho oči. Mlčím. Nevím, co bych řekl. Tohle přišlo vážně znenadání. To jsem nečekal. Takže oni si myslí, že jsem negativní a že jezdit se mnou je unavující.

„Začalo to špatně a je to čím dál horší,“ pokračuje Lars. Odkašle si, pořád se ještě na mě nepodíval. „Myslím, že si neumíš představit, kolik sil nás stojí udržet tě v obstojný náladě. Ty jen kydáš špínu na všechno kolem sebe. Nadáváš na všechno mezi nebem a zemí. Nechápeš, jak neuvěřitelně únavný to je pro lidi, co jsou s tebou?“

Poslouchám, co říká, a je mi jasné, že tohle si předem nacvičil. Je to slyšet na způsobu, jakým mluví. Taky je poznat, že to myslí upřímně. Zdá se sice, že jenom říká to, co tu najednou visí ve vzduchu, ale je slyšet, že to míní vážně. Zírám na něj a čekám. Nevím co říct. Rozhodně nesmím jen tak něco vyhrknout, musím si dát pozor, co řeknu, protože tohle bych měl zvládnout. Jsem dost dospělý na to, abych snesl kritiku. Musím být věcný. Nesmím na něj jen tak vyletět. Jenže to přišlo hrozně náhle a neočekávaně. Celou dobu se přece mému pesimismu a mým kousavým poznámkám smáli a dělali si legraci z toho, jak všechno vidím černě. Často jsem se dělal ještě pesimističtější, než ve skutečnosti jsem, byl jsem uštěpačný a sarkastický, jenom abych je rozesmál. Celou dobu jsem si myslel, že všechno je, jak má být. Že je jim se mnou stejně dobře jako mně s nimi. Že mě mají rádi stejně jako já je. Protože já je mám rád, nikdy předtím jsem do kapely tak nezapadl, jak hudebně, tak po lidské stránce. I když jsem o tolik starší než oni, přesto jsem si to myslel.

Uběhne chvilka. Pomalu se otočím doprava, podepřu si hlavu pravou rukou a dívám se otevřeným oknem ven. Druhou ruku zvednu a ukazováčkem se podrbu na nose. A pak najednou začnu brečet. Zničehonic. Je to, jako by praskla nějaká vnitřní přehrada, o které jsem doteď nevěděl. Oči puknou a slzy se vyřinou. Chladivě proudí po tvářích. Hlavu stáčím ještě víc doprava. Utřu slzy, polknu. Co má tohle sakra být? Sedím tu a brečím. Co to se mnou zatraceně je? Nebrečel jsem, ani nevím jak dlouho. A najednou se tady rozeřvu. Rozbrečím se kvůli takové kravině. Jenom proto, že mi řeknou, že jsem negativní. Co se to se mnou k sakru děje? Jsem takový ubožák, až je to k smíchu. Uběhne chvilka a já se najednou začnu smát, jen tak to přijde. Vyjde ze mě hrdelní zvuk a rozeřvu se smíchy. Pokouším se jakoby smát tomu, jak komické to celé je. Je to směšná prkotina a já se snažím smíchem zahnat slzy, ale nejde mi to. Tečou bez přestání, takže se směju a brečím zároveň. Jsem jako hysterická ženská. Zní to šíleně, jako by mi úplně hráblo. Ostatní nic neříkají, určitě nechápou, co mě to popadlo. Protože tohle nejsem já, tohle se mi absolutně nepodobá. Musím se sebrat, takhle to nejde. Rukou si utřu nos a popotáhnu. Zatnu zuby a přestanu se smát. Odkašlu si. Už se nesměju, ale přestat brečet nedokážu. Brečím potichu, rty mám vlhké od slz, sůl mě štípe na jazyku.

Ticho.

„Tak kde je ten kulturák?“ zeptá se najednou Anders.