Pavla Maxová

Další detektivní přírůstek norského krále detektivek Jo Nesbøa s názvem Spasitel nás zavádí do prostředí Armády spásy, které ale rozhodně není pánbíčkářsky suché, ale naopak nebezpečné jako každé jiné uzavřené společenství. Spasitelů je v románu poměrně hodně a více než zřetelně se ukazuje, že to, jestli bude spasitel vítán palmovými ratolestmi, nebo zatracován, závisí na úhlu pohledu a především na ideologii, v jejímž jménu koná své dílo.

Tom Egeland se od svého debutu v roce 1988 drží svých populárních témat (vikingové, historie, teologie) a přitažlivých žánrových charakteristik (krimi, dobrodružství, napětí). Za Egelandovou dobrodružnou sérií je cítit důkladné studium pramenů a mnohé konzultace s odborníky. Žádná z jeho fantastických konspiračních teorií proto „nešustí papírem", ale spíš zdravě provokuje.

Tak jako každou radost dřív nebo později vystřídá žal, následuje v životě za každou dobrou věcí nějaká špatná. Světlo a tma. Jing a jang. Svoboda a útěk. Policie mi nabídla utajený byt a bezpečnostní alarm. S díky jsem odmítl. Nerad se stávám zajatcem elektroniky a strachu.

Tvrdohlavý docent archeologie Bjørn Beltø se věčně zaplétá do archeologických záhad celosvětového významu. Po arabské mafii a tajných templářských řádech z prvních dvou dílů se v Luciferově evangeliu střetne mimo jiné s fanatickou náboženskou sektou a s americkými zpravodajskými službami.

Tillerovy romány představují unikátní a nesmírně sugestivní sondy do lidské psychiky. Postavy sledujeme natolik zblízka, že místy registrujeme téměř každý jejich pohyb, každé gesto, dokonce i jejich jednotlivé nádechy a výdechy. Dialogy jsou živé do takové míry, až to může čtenáři činit potíže. Nepříjemnost a trapnost některých situací je tak autentická, až má člověk nutkavou potřebu utéct pryč, nechat postavy, ať si to v těch svých stísněných obývacích pokojích vyříkají samy.

Ukázka z románu Carla Frodeho Tillera Kroužení (Innsirkling, Aschehoug, Oslo 2007), který letos na podzim v českém překladu Pavly Maxové vydává nakladatelství Dauphin.

Tiller v románu mistrně zachycuje patologii rodinných vztahů, destruktivní partnerskou komunikaci i pocity vyhoření, čímž plasticky portrétuje celou jednu generaci. Absence jakéhokoliv měřítka objektivity vyústí zákonitě v to, že výsledkem nebude jasná (a plochá) portrétní fotografie, ale spíš trojrozměrný, byť mírně rozostřený pohled skrz 3D brýle.