V pondělí 18. 4. se v rámci letošního Festivalu spisovatelů v pražském Americkém centru konala diskuse s poditulem „Unscrew your navel and what’s the consequence?“ („Odšroubuješ-li si pupek, co se stane?“). Účastnili se jí americký spisovatel původem z Dominikánské republiky Junot Díaz a nositel Nobelovy ceny Derek Walcott, který rovnež píše v angličtině, ale pochází z karibského státu Svatá Lucie. Diskusi bodrým „Dobry den!“ a krátkým úvodním slovem otevřel americký velvyslanec v České republice Norman Eisen a moderoval ji Jay Tolson, ředitel zpravodajské sekce rádia Svobodná Evropa.

Kromě ostrovního původu a zkušenosti života cizince ve Spojených státech k sobě oba autory pojí mimo jiné fakt, že Díaz jednou z Walcottových básní uvedl svůj román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda (2008). Není tedy divu, že živý třicátník, který nechodí daleko pro slovo „fuck“, a charismatický zasloužilý básník (ale i malíř a dramatik) působili u jednoho stolu zcela harmonicky.

Titulní citát pochází z románu Bílá velryba od Hermana Melvilla. Tolson jej uchopil jako výzvu ke zkoumání různých vlivů a kultur, které oba autory – ale také například Spojené státy – formovaly. Hovořilo se především o exilu, ukotvení člověka v konkrétním místě, angličtině, a samozřejmě i o jazyce a literatuře obecně.

Na otázku, jaké rány oběma autorům uštědřily jejich domovské ostrovy, Walcott odpověděl, že nejvíce se ho mimo Svatou Lucii dotýká absence moře. Ozvěna jeho šumění mu prý v cizině dlouho zněla v uších. Díaz se soustředil na sklon Dominikánské republiky vytěsňovat emigranty z představ země o sobě samé, z jejího národního příběhu. Svou odpověď uzavřel tím, že spíš než aby se cítil zraňován Dominikánskou republikou, je on sám coby emigrant ranou pro Dominikánce.

Díaz uvedl, že ve dvou kulturách se pohybuje skutečně celý život. Když jeho rodina ještě žila v Dominikánské republice, Díazův otec působil jako voják ve Spojených státech, a zprostředkoval tak rodině se zemí kontakt. Díaz tedy výborně mluví oběma jazyky, ale ani v jednom se prý necítí pohodlně – „pozoruje se“, jak mluví anglicky, případně španělsky. Walcott v souvislosti s mnohojazyčností a míšením jazyků vyzdvihl význam místních nářečí. Jako příklad uvedl bezprostřednost kreolštiny, jíž se mluví na Svaté Lucii, ve srovnání s francouzštinou, na které je založená. Dále se zamýšlel nad rovinami, na kterých se jazyky mohou ovlivňovat, a vyslovil názor, že svižnost a hovornost Díazova stylu v angličtině je (mimo jiné) z části důsledkem jeho hispánských kořenů.

Na dotaz, jestli sám sebe chápe jako „latino“ (hispánského amerického) autora, Díaz opáčil, že s tímto označením nemá žádný problém, pokud jím ovšem někdo nechce vystihnout jeho dílo jako celek – to má aspektů samozřejmě daleko víc. Specifické vlastnosti autora, včetně původu, jsou podle něj tím, co jeho dílo činí univerzálně hodnotným. Představa o existenci jakéhokoli od svébytných kvalit oproštěného „autora univerzálních rozměrů“ je tedy čirou fikcí. Většinou se jím ostatně rozumí bělošský spisovatel mužského pohlaví, dodal Díaz.

V závěru byl Walcott vyzván, aby nějak zhodnotil své dílo. Upozornil, že pocit uspokojení, či toho, že člověk něčeho významného dosáhl, si žádný umělec nesmí dovolit.

Závěrem je třeba zmínit i moderátorskou úlohu Jaye Tolsona a vyzdvihnout, že díky jeho dobře připraveným otázkám se v uvolněné atmosféře Amerického centra podařilo rozvinout poměrně bohatou a zajímavou diskusi.