V úryvku rozhovoru s Junotem Díazem na přebalu knihy Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, za niž obdržel letošní Pullizerovu cenu, tento americký spisovatel karibského původu uvažuje: „Když píšu román nebo povídku, jsem jediný, kdo mluví, bez ohledu na to, že se přitom mohu maskovat za celou řadu postav. […] Sama kniha je vlastně svého druhu diktátorská záležitost.“ Díaz, stejně jako možná o něco hlasitěji Milan Kundera, tedy nepřijímá tezi o „smrti autora“ a multilaterálním původu literárního díla. Je to ale poprvé a zároveň naposledy, kdy se poněkud zpronevěří velkému postmodernímu příběhu o konci velkých příběhů. Kniha je ukázkou dobře zvládnutého řemesla postmoderní prózy (aby ne – Díaz vyučuje tvůrčí psaní). A vůbec nevypráví o tom, o čem se tváří, že vypráví.

„Vážně chcete vědět, jaké je to být X-menem? Pak buďte inteligentním knihomolským barevným klukem v současném americkém ghettě.“ Mladý Oskar De León, titulní postava, to nemá lehké. Pochází z Dominikánské republiky, má problémy s nadváhou, neumí to s děvčaty, miluje sci-fi a fantasy a mluví jako postava z Tolkiena. To z něj dělá v očích okolí beznadějného mimoně, a co hůř, Oskar to dobře ví a pokorně přijímá. Úplně vzdát se ale nechce. S dojemnou upřímností se stále znovu zamilovává, dívky ho ovšem buď ignorují, nebo manipulují do role neškodného plyšového medvídka. Oskar zoufale touží přijít o panictví, ve skutečnosti se mu však nedaří vyloudit ani jediný polibek. Díaz svého hrdinu nijak nešetří, až se zdá, že takové množství smůly koncentrované do jednoho přičmoudlého tlusťocha není pravděpodobné. Ovšemže není. Postava Oskara, jeho prokletí, alegorizuje podstatnější sdělení románu – mrazivou výpověď o jedné (v posledku však o jakékoliv) totalitě.

Dominikánské republice v letech 1930–1961 neomezeně vládl Rafael Trujillo Molina, strůjce rasových genocid a paranoidní egomaniak, jemuž bipolární rozdělení světa a velmocenské hry umožnily „považovat obyvatele tohoto karibského ostrova po tři desetiletí za svůj osobní majetek.“ Junot Díaz prostřednictvím příběhu rodiny De Leónů předkládá neobyčejně naléhavou obžalobu Trujillova režimu, která vyznívá o to děsivěji, že autor ani v popisech totalitní zvrhlosti neupouští od svého ležérního, sarkasticky glosujícího stylu. Právě tento aspekt činí z Díazovy knihy mimořádnou událost, a jistě podpořil také rozhodnutí poroty Pullizerovy ceny. Ostatní prvky románu totiž o výjimečnosti díla nepřesvědčí. Téma rodového prokletí De Leónů postrádá poetiku nezvratného osudu rodiny Buendíů z Márquezových Sta roků samoty nebo symboličnost Rushdieho Dětí půlnoci, hříčky se střídáním perspektiv spíše dýchají na záda technikám Orhana Pamuka nebo Carlose Fuentese, a další postmoderní triky, jako invektivy na adresu čtenáře, polemika autora se sebou samým nebo Díazův zvyk jen tak „mezi řečí“ předčasně prozradit klíče k zápletkám příštích kapitol, také už nějaký čas patří k relativně běžnému autorskému inventáři.

V pasážích věnovaných popisu diktátorova svérázného přístupu ke správě země však Junot Díaz nenechává čtenáře na pochybách, že se setkává s jedním z nejintenzivnějších talentů dnešní americké literatury. Jsou to zejména ironické, jen zdánlivě doplňkové poznámky pod čarou, kde Díaz důsledně, s černým humorem a absurdně věcným tónem rozvíjí zamýšlený efekt kontrastu nepředstavitelných hrůz totalitní zvůle. Rutinně, racionálně popisované excesy lidskosti v Dominikánské republice Trujillových časů paradoxně vyvolávají u příjemce i krajní pohnutí. Čtenář se ústy suverénního rétora dozvídá o mučení a vraždách ve jménu malichernosti, o dusivé atmosféře smrtelného strachu a dalších patologiích diktatury, jako by četl glosu v sobotní příloze: až na to, že si není jistý, jestli zvládne další odstavec. Nejen v tomto smyslu odvedla překladatelka Barbora Punge Puchalská skvělou práci. Text se hemží dominikánskými hispanizmy (někdy ostatně dost samoúčelnými) a jazyk jednotlivých postav (a vypravěčů) pokrývá širokou funkčně-symbolickou škálu. Překlad Punge Puchalské tyto nuance přesně identifikuje.

Téma reflexe života v diktatuře je jistou konstantou literatur španělsky (portugalsky) hovořící Ameriky, stejně jako specifické pojetí imaginace coby prostředku ohledávání těch aspektů přirozeného světa, jež se dávají poznat pouze pohledu z „druhého břehu Západu“ (termín A. Houskové). Junot Díaz zůstává k této literární tradici loajální a zcela jasně na ni odkazuje, je však zároveň anglofonním Američanem a od hru s odkazy na jiné texty dovede ospravedlnit přijetím osobní zodpovědnosti za ten svůj. Oskarova sestra Lola na jednom místě poznamená: „…já si nemyslím, že existuje něco jako kletba. Myslím, že to je jen život. A to bohatě stačí.“ Nakonec i chudák Oskar (snad) pozná fyzickou lásku. Tou dobou už víme, že za to zaplatí. A hle, Díaz dá čtenáři zapomenout na politicko-morální poselství knihy i na interpretační úvahy o zrcadlení „velkých dějin“ v dílčím příběhu jednotlivce. Zrovna se totiž loučíme s titulním hrdinou, a bolí to. Je najednou docela lhostejné, že Oskar „Wajd“ De León je spíš než čímkoliv jiným účelovou konstrukcí. Jeho konstruktér má totiž shodou okolností talentu na rozdávání.