Bylo léto, škvírami v zavřených okenicích prosvítalo slunce. Jeho světlo kreslilo po stěnách pokoje, obráceného do ulice, barevné skvrny, které zvolna klouzaly dolů. Když dosáhly úrovně podlahy, rozšiřovaly se a pak putovaly přes parkety a koberce, tu a tam osvětlovaly nějaký předmět, kus nábytku nebo zapomenutou hračku, až večer vystoupaly nahoru po protilehlé stěně a nakonec zhasly. Kuchyně, kde okenice nebyly zavřeny, vypadala od rána jako slavnostně osvětlená, a pokud by do ní někdo vstoupil, měl by pocit, že obyvatelé domu odešli jen na chvíli do zahrady a hned se zase vrátí. Přes vodovodní kohoutek visel hadr, na sporáku stála pánev jakoby připravená k použití, světlo se odráželo i v poloprázdné sklenici s vodou, ve které se vytvářely malé bublinky.

Z kuchyňského okna byl výhled do zahrady, na pivoňky a keře rybízu, na starou švestku a na vysoko vzrostlou rebarboru. V devět hodin, nebo o něco později, ještě než začalo být horko, bylo možno vidět sousedku, jak přichází po štěrkové pěšině, beze slova zalévá begónie a sazeničky kuchyňského koření, které rostly v květináčích podél schodů do domu. Později, když zašla za dům, aby naplnila velké konve vodou a zalila rajčata a keře malin a borůvek, ozývalo se ve zdech domu nepříjemně hlasité hučení vodovodního potrubí. Byl to jediný hluk rušící okolní ticho.

Měla bych taky očesat ty keře, maliny i borůvky už jsou zralé, pomyslela si, ale ke sklízení se zatím neodhodlala. Zalévala zahradu každé ráno, a pokud bylo horko, přišla i večer a podruhé zalila kytičky v květináčích a hlavně rajčata, jejichž listy v tom horku rychle uvadaly. Když byla hotova, nevyšla přes nízký živý plot, přestože by to měla snazší, ale opustila zahradu brankou. A šla zpátky domů po silnici.

Sousedka měla klíč od domu, avšak nerada chodila dovnitř. Otevřela jen dveře a položila poštu na komodu stojící za nimi. Udělala dvě hromádky, jednu s novinami a druhou s ostatní poštou. Mléčným sklem vnitřních dveří vnímala temnotu místnosti, narušovanou jen trochou světla, které procházelo okenicemi. Váhala, než otevřela druhé dveře a vstoupila do kuchyně, kam Ruth nanosila všechny květiny v květináčích. Stálo tu na stole patnáct nebo dvacet malých i velkých květináčů, břečťan, azalky, jedna kala s bílým květem, malý fíkovník. Naplnila měděnou konvičku a všechny rostliny zalila. Vchod i vnitřní dveře nechala otevřené. Pokaždé pozorovala poloprázdné sklenice vedle dřezu, chtěla je vylít, ale pak se polekala, protože nevěděla, jestli ta voda k něčemu není.

Jednou jedinkrát vstoupila sousedka do obývacího pokoje a rozhlížela se kolem. Na příborníku stály fotografie dětí v malých rámečcích a několik pohlednic s blahopřáním. Jednu vzala a četla: „Milá Ruth, přejeme Ti k Tvým 40. narozeninám z celého srdce všechno nejlepší a doufáme, že tento Tvůj rok bude přesně takový, jaký si přeješ. Tvoje Marianne a Beata.“ Jména byla napsána stejnou rukou. Na pohlednici byla myš s velkýma nohama a s kyticí v tlapkách.

Pro Ruth to ale nebyl žádný šťastný rok. Co se jen s tou rodinou děje, říkávala často sousedka svému muži. Hlouposti, odpověděl, aniž se na ni podíval. Ale bylo to tak: Ruth a její rodinu jako kdyby neštěstí přímo přitahovala. Ruthin otec vedl malé papírnictví na hlavní ulici. Ruth vyrůstala společně se třemi mladšími bratry v bytě nad obchodem. Brzy po narození nejmladšího chlapce matka nevyléčitelně onemocněla. Několik let ji bylo ještě vidět, jak se o holích belhá ulicí, pak už byt neopouštěla vůbec a pomalu se ztrácela před očima.  Papírnictví bylo zároveň vesnickým knihkupectvím. Nabídka knih byla ale velmi omezená, jen jeden regál, na němž stály dětské knihy, romány, kuchařky a průvodce po nejdůležitějších městech, po Itálii a Francii. Pokud měl někdo zájem o jinou knihu, mohl si cokoliv objednat, říkával Ruthin otec, nevyhovovalo mu mít na skladě moc ležáků. Obvykle však nemusel přiobjednávat nic, většina lidí byla spokojena s tím, co měl, nebo si knížky koupili ve městě. Krám byl obložen tmavým dřevem a téměř stále zel prázdnotou. Zdálo se, že i majitel se zde nerad zdržoval. Když jste vstoupili, trvalo celou věčnost, než přišel prodavač ze zadní místnosti, a pokud jste si dlouho vybírali, po chvíli zase beze slova zmizel. A jestliže jste potom chtěli platit, museli jste na něj zavolat.

Její tři bratři byli tiší a vážní. Neměli skoro žádné kamarády, ačkoliv proti nim nikdo nic neměl. Bylo je zřídka vidět na ulici, a když, tak byli spolu a chodili od ničeho k ničemu. Byli nenápadní až do chvíle, kdy něco provedli. Bývaly to případy někdy až násilnické a pak o tom mluvila celá vesnice. Jednou Elias a Thomas, ti dva starší, zapálili prázdnou stodolu. Nebylo vůbec jasné, jak se to stalo, ale oni sami svůj čin nepopírali. Jednou všichni tři zabili kočku a byli přitom zpozorováni, a jindy jeden z nich přetrhl kabel pouliční svítilny, který byl natažen od papírnictví na druhou stranu ulice. Lampa padala jako kyvadlo a než docela spadla a rozbila se, trefila málem projíždějící cyklistku. Bratři páchali škody s vážností a soustředěností, aniž by vlastně chtěli komukoliv uškodit. Když se jich zeptali, co chtěli dokázat tím, že polili auto jednoho učitele kyselinou solnou, prohlásili, že chtěli vidět, co to udělá. Ten učitel se pak snažil dělat všechno pro to, aby se tato historka nedostala před soud. Simon, nejmladší z bratrů, chodil do školy se sousedčiným synem. Jeden čas se spolu kamarádili. Mnohokrát přišel Simon k nim na návštěvu a oba chlapci si spolu hráli nebo četli komiksy, dokud je sousedka nevyhnala ven na sluníčko. Ale u Simona chlapci nikdy nebyli a sousedka byla jen ráda. Neuměla si totiž představit, jak to vypadá v bytě nad krámem, jestli tam vůbec někdo žije, kromě té beznadějně nemocné.

Ruthin otec asi před deseti lety zahynul. Spadl s autem do kanálu nedaleko mlýna na krmiva. Až po třech týdnech ho našli. Tři týdny leželo auto v kanále a otec v něm. Nikdo ve vesnici nevěřil, že to byla nehoda. O Simonovi se zase později říkalo, že bere drogy. Vyprávělo se, že půl roku žil na nějakém ostrově na Dálném východě, a jednou se v tisku objevila zpráva o jeho smrti, ve které byla i řeč o dlouhé nemoci, takže z toho vznikly další fámy. Thomas se odstěhoval a Elias se oženil a žil na druhém konci vesnice, ale sousedka ho po celé ty roky, kdy spolu sousedily, u Ruth nikdy neviděla.

Ruth byla úplně jiná než její bratři. Jako dítě byla velmi mírná a ve škole neměla žádné problémy. Stala se skautkou, členkou sportovního klubu, později i vedoucí a byla činná i v církevním spolku. Po škole až do své svatby pomáhala otci v obchodě. Ale pochmurné prostředí tmavého krámu ji spíš odpuzovalo a raději také často mizela v zadní místnosti. Po otcově smrti prodala rodina obchod jednomu muži, který měl v sousedním městě taky papírnictví. Matka zůstala v bytě nad krámem. Našli někoho, kdo jí pomáhal, a Ruth za ní denně docházela.

Sousedka byla ráda, že se Ruth nastěhovala do vedlejšího domu. S předchozími obyvateli si moc nerozuměla kvůli jedné hloupé události před několika lety. První den přišla Ruth s rodinou ke dveřím a představila se, a sousedka si hned oblíbila obě děvčátka, která byla slušná, a navíc i veselá a živá jako jejich matka.

Ruth začala předělávat zahradu. Namísto keřů, které bujně rostly na okraji pozemku a chránily dům před cizími zraky, zasadila keře bobulovin. Pěstovala zeleninu a založila květinové záhony tak šikovně, že stále něco kvetlo. Její muž sekal trávník, jinak ho v zahradě bylo vidět poměrně málo. V létě na zahradě Ruth grilovala a hotové maso pak odnášela do domu. Vypadala šťastně, ale její štěstí v sobě mělo něco smutného, jako v někom, kdo přežil těžkou nemoc, a ještě nevěří, že bude zcela zdráv.

Sousedka svému muži často říkávala, jaká je to milá rodina. Nemohla proto pochopit, co se jednoho dne stalo, že se manželé rozešli a muž se odstěhoval. Ruth byla nejdřív zcela zlomena, ačkoliv dřív přijímala rány osudu vždy statečně. Třeba když měla pochopení pro své bratry při jejich nejhorších kouscích anebo když po smrti svého otce chodila dál po obci s hrdým a klidným obličejem. Nestalo se to náhle, ale dělo se to pozvolna, jako ve zpomaleném filmu, v němž se stěny nějaké budovy uvolňují, rozpadají a bortí, až je nakonec vidět jen mračno prachu. Sousedka mohla tehdy jen přihlížet, aniž by mohla cokoliv dělat. Pozorovala jen, jak Ruth stojí v zahradě, skloněná a s vyhaslým zrakem, sice s hráběmi v ruce, ale jinak strnule jako solný sloup.

Sousedka vrátila pohlednici na příborník. Otevřela horní zásuvku. Byly tam jen složené ubrusy a ubrousky. Ve druhé zásuvce našla pletení, načatý pulovr, asi pro jedno z děvčat. Když otevřela tu nejspodnější, měla najednou špatný pocit a hned ji zase zavřela a vztyčila se. Vedle pohlednice s blahopřáním ležel zmačkaný papírek, seznam věcí, na které by se nemělo zapomenout. Domácí obuv, roztok na kontaktní čočky, noční košile, četba. Sousedka sebrala lístek, zřejmě s úmyslem vyhodit ho, opustila pokoj i dům a zamkla za sebou dveře. V červenci už bylo velmi horko. Ruth nechávala přes noc otevřená okna a když je ráno zavírala, bylo v domě chladno až do odpoledne. Ale nyní, když nikdo okna ani neotvíral, ani nezavíral, byl dům vyhřátý od půdy až po sklep. Vzduch byl zatuchlý a suchý, jen v kuchyni, kde byly květináče s květinami, bylo jako ve skleníku.

V místnostech bylo ticho. Občas na chodbě zazvonil telefon, šestkrát, sedmkrát, osmkrát, a jednou dovnitř pronikl tlumený zvuk pochodové muziky. Kdosi ve čtvrti slavil devadesátiny, a tak mu přijela zahrát dechovka. Lidé se shromáždili na ulici, děti seděly na plotech, dospělí stáli v hloučku a rozprávěli mezi jednotlivými kousky a zmlkli teprve, když muzikanti vzali noty a nástroje a znovu začali hrát. Hráli překotně a bez zápalu. Vypadali spokojeně, když balili své nástroje. Taky si mohli vzít uniformy, prohodila sousedka ke svému muži cestou domů.

V noci bývala v zahradě zvířata, kočky a mnohdy ježek, kuna nebo liška. Před lety viděla sousedka i jezevce, jak ryje v kompostu. Nikdo kromě ní však jezevce nikdy neviděl a ji přestalo bavit o tom mluvit, když poznala, že jí ostatní nevěří.

Jednou večer byla bouřka. Jedle na druhé straně silnice se ohýbala ve větru a z břízy padaly na cestu malé větvičky. Sousedka stála u okna a dívala se ven. Ta jedle by mohla spadnout. Byla už stará a nemocná a už dávno ji měli pokácet. Ale byty v tom domě se pronajímaly, nájemníci se často měnili a nikdo se o zahradu nestaral.

Když se setmělo, začalo pršet. Déšť se přehnal přes ulici a bušil do oken. Lucerna se ve větru rozhoupala, kývala se v temnotě jako mlčenlivý předmět a jen její světlo jako by ožívalo a neklidně pronikalo tmou. Sousedka přemýšlela, co by měla udělat, kdyby se v Ruthině domě objevilo světlo. V poslední době došlo k několika vloupáním. Ráno nebudu muset zalévat zahradu, pomyslela si. Rozsvítila a pustila televizi. Když šla spát, vítr ustal, ale stále pršelo.

Po ránu svítilo slunce a všechno se lesklo vlhkostí. Bylo chladno, vítr byl čerstvější a po obloze se rychle hnaly mraky. Sousedka odjela na kole na plovárnu, zaplavat si, jako každé ráno. V bazénu nikdo nebyl a když pak odcházela, plavčík za ní zamkl. Na tabuli vedle vchodu byla uvedena teplota ze včerejšího dne.

Sousedka byla ještě na cestě, když znovu začalo pršet. Uvařila oběd a při jídle řekla, že by se chtěla zase jednou podívat za Ruth, donést jí poštu a třeba nějakou knihu. Její muž však prohlásil, že by se do toho neměla míchat. Začala vyprávět o papírku, který u Ruth našla. On ale nechápal, o co jde, a dál jen mlčky koukal. Sousedka si představovala, jak si Ruth balí věci, domácí pantofle, roztok na kontaktní čočky, noční košili, aniž by tušila, kdy se vrátí. Teprve když ji už dřív Ruth poprosila, jestli by zalévala kytky na zahradě, zjistila, že to není její první pobyt na klinice. Je tam překrásná zahrada, řekla tehdy Ruth, se starými stromy, jako v parku. Děvčata již ráno odvezli nějací lidé a před polednem zastavilo před domem taxi, Ruth vyšla se sportovní taškou z domu a krátce pohlédla k sousedčině domu. Ta stála u okna za bílými záclonami. Váhavě pohnula rukou jako na pozdrav.

Sousedka netušila, proč ten papírek nevyhodila, proč jej pořád schovává v kapse u zástěry. To slovo, které na něm četla, ji překvapilo a rozrušilo, sama nechápala proč, vždyť Ruth nebyla ani její vzdálená příbuzná.

„Ona přece tak ráda čte,“ řekla. Její muž ani nevzhlédl od talíře. Pocítila, jak jí stoupají slzy do očí, pak rychle vstala a odnesla prázdné talíře do kuchyně.