Vlak se s duněním žene po přímce kolejí mezi sychravými lesy a zamrzlými poli. Je tma, ale mraky jarního rána se začínají protrhávat a velkou, smutnou zem zalévá světlo. Vlak se s duněním řítí kupředu. Záblesk chladného světla z jeho oken na okamžik oslní ženu stojící v otevřených dveřích kůlny s náručí dříví. Žena se narovná a zadívá se za vlakem. Dunění, rachot, proud světla prosviští tmou, ale už svítá, světlo probouzí zemi, močál tiše šumí, krok rozpozná pevnou půdu a oko světlý pruh silnice.

Vlak přijíždí zdaleka. Ve vagonech spí lidé, nepohodlně usazení na tvrdých lavicích. Ztuhlá těla rozechvívá ranní chlad. Ve vlaku se ještě svítí. Okna byla po celou noc jako černá stěna a hranice mezi lesy a oblohou se dala rozeznat, jen se zacloněnýma očima. Teď teprve začíná umělé světlo slábnout, neuvěřitelně pomalu pohasíná a ustupuje bledému slunci z východu, za okny už není černá tma, ale močál, pokrytý skvrnami našedlého sněhu a zarostlý nízkými borovicemi.

Vlak zrychluje. V lokomotivě zaduní kovový poklop topeniště a žhnoucí chřtán vychrlí oblak žáru. Topič se opře o lopatu a hřbetem dlaně si z čela otře kapičky potu. Má za sebou dlouhou cestu nocí a teď, když svítá a do cíle zbývá už jenom šedesát kilometrů, se najednou začíná opájet rychlostí. Je ještě mladý. Narovná se a protáhne unavené paže. Noční únavu z nekonečné cesty vystřídá radost, že cíl je tak blízko. I strojvůdce vystrčí hlavu z okénka, nastaví tvář chladnému větru a napětí v obličeji se uvolní. Za nimi ve vagonech spí lidé, nepohodlně usazení na tvrdých lavicích. Močál podél trati vystřídá vřesoviště, které stoupá vzhůru do svahu, ranní slunce odívá nachem urostlé kmeny borovic. Vlak duní a žene se bezčasím bledého svítání vstříc planoucímu jitru.

Muž, který spal natažený na lavici kuřáckého vagonu, se posadí, urovná si šaty, uhladí si širokou dlaní vlasy a pak vyhlíží ven. Na písek s nahnědlými keříky vřesu, na světlo mezi oblaky jitřního nebe, na vlhkou, zdrsnělou skalní stěnu, odrážející dunivou ozvěnu vlaku, na bledé světlo návěstní svítilny, na nádraží s řadami kolejí a tmavými neforemnými vozy v šeru. „Už budeme asi v Hyvinkää,“ prohodí muž napůl sám k sobě, napůl tázavě. Cestující na protější lavici na to nic neřekne, jako by ani neslyšel, jen se upřeně dívá z okna, aniž co vidí, stejně upřeně jako večer, když se jeho spolucestující ukládal na tvrdé lavici k spánku a přikrýval kabátem. Divný pavouk, pomyslí si muž, který se právě probudil. Ještě by se mohl natáhnout, vždyť pojedou ještě půldruhé hodiny, ale nakonec zůstane sedět. Vlak zastavuje. Muž vytáhne sirky a zapálí si na lačno cigaretu. Má chuť na kávu.

Vlak zastaví, cestující začínají otvírat oči. Dívka, doposud schoulená v rohu u okna do kabátu, vyhlédne a olízne si rty, které jí ve spánku okoraly. Popotáhne si sukni, lehce vzdychne, na svěží pleti jí ještě ulpívá teplá červeň spánku, a znovu se zachumlá do kabátu. Mladý muž v obnošeném kabátě a levných botách, který má pod hlavou místo polštáře bedničku s nářadím mžourá rozespalýma očima na dívčina stehna a křivku boků a protahuje si ztuhlé ruce a nohy. Rád by navázal známost, ale neví, jak do toho. Radši zavře oči, aby nabral ještě síly. Pro dělníka je odměnou chléb a spánek.

Většina lidí je vzhůru. Už jenom hodinu, a budou ve městě. Nebe je plné chladného světla jarního rána. Řídké, prokácené lesy na jihu Finska už nejsou ráno temné, ale světle zelené. Pole jsou šedá a suchá, z vrbových keřů v zamrzlých strouhách vyrůstají bezlisté větve. Cesta už brzy skončí, ještě hodinu a helsinské žulové nádraží vypudí všechny cestující a strojvůdce a topič se umyjí, vypijí kávu a uloží se konečně ke spánku a nikdo se o svých spolucestujících nedozví víc, než ví teď, v zadýchaném kuřáckém vagonu za chladného jitra, v namodralém elektrickém světle, které se rozplývá v šeru. Asi deset navzájem si zcela cizích lidí tu spalo bok po boku, nepohodlně a přerývaně, a až vlak zastaví, jejich cesty se rozejdou a oni se už nikdy nesetkají tváří v tvář, nepohlédnou si do očí, jež jsou teď napuchlé a kalné spánkem a únavou. Tu a tam někdo na někoho pohlédne, prohodí bezvýznamnou frázi. Každý už myslí na počínající den, a co všechno ho v něm čeká. Dveře záchodu se otvírají a zavírají. Vlak uhání kupředu.

Jen jeden člověk sedí stále bez pohnutí, strnulý obličej bez jakéhokoli výrazu zírá z okna, jako by neměl nic na práci, jako by den ještě nezačal. Takhle seděl a zíral celou noc, zatímco ostatní se večer jeden po druhém uvelebovali na lavicích a usínali. Stejně nehybně jako teď proseděl muž celou noc, kdykoliv na něj náhodou pohlédl někdo, kdo se převracel na druhý bok. I on si ovšem možná občas přesedl, otočil hlavu, zvedl a protáhl si ruce, ale přesto z celé jeho bytosti vyzařuje podivná strnulost. Ten či onen se tu a tam vytrhne z ranního chystání, pohlédne na něj a prolétne mu hlavou, co je to asi za člověka. Nikdo tady ale ostatní nezná a ani se o ně nijak nezajímá, byť je noční cesta svým způsobem spojila v určité společenství. Už brzy se vyhrnou z nádraží ven, rozptýlí se ve městě, život se znovu rozběhne a uzavře každého v jeho kruhu, z nějž se nelze odchýlit.

Podivný člověk...

Vlastně není tak těžké uhodnout, co je zač. Obličej má hodně snědý a v koutcích očí jemné vrásky. Jsou to oči sedláka, zvyklé na vítr, zem a slunce, často plné potu a prachu. Na sobě má sametovou kazajku, na loktech omšelou, zjevně nedělní, na nohou kalhoty ze sukna a holínky. Ruce, spočívající na kolenou, jsou velké a ztvrdlé, zhrublé a přitom ohlazené od násady lopaty. Člověk by ho odhadoval na lesního dělníka nebo čeledína z velkého statku, kdyby v sobě, v držení hlavy a ve zvláštně bezvýrazných očích neměl určitý smysl pro zodpovědnost. To bude samostatný hospodář. Je už ve středním věku a životní starosti a smutky zanechaly v jeho obličeji stopy. Asi má rodinu a je bez prostředků, napadne možná leckoho. Malý sedlák, který začal hospodařit v pustině. Přes zimu chodí s koňmi na práci do lesa, má rodinu a musí splácet dluhy a úroky – možná. Je to ale pořádný, přemýšlivý člověk, vnitřně asi osamělý, proto ten uzavřený obličej, jako by byl zvyklý skrývat své nejvnitřnější já před celým světem. Člověk by mu přál, aby všechny starosti vyřešil a užil si taky trochu štěstí a radosti ze života. Na cestu do města se nejspíš chtěl obléknout co nejlépe. Vykartáčoval si boty, sametovou kazajku má asi na svátek a pod ní je vidět límeček čisté košile. Obličej kamenný, strnulý a hladký. To opravdu celou noc jen seděl a upíral pohled na pomalu blednoucí stěnu za oknem, skutečně ani oka nezamhouřil?

Oči má velmi jasné a čisté, možná trochu moc planou, úplně jako v horečce. Zjevně ho trápí dost starostí. Co důležitého asi jede vyřizovat? Že by k doktorovi nebo do nemocnice? Skutečně by mohl působit jako nemocný člověk, kdyby nebyl tak strnulý, uzavřený a tichý. Chudý člověk ovšem nemá na léčení čas, nemoc ho připraví o domov i živobytí. Zavazadel nemá mnoho. Jen batoh se skvrnami od smůly, na jedné straně zčernalý od zpocených zad. Ano, práce v lese, a v batohu si nosí svačinu. Teď je ale batoh poloprázdný a trčí z něj topůrko sekery, častým používáním vyhlazené do lesku. To ovšem do celkového obrazu nezapadá. Co bude sedlák dělat v Helsinkách se sekerou? Ta představa je až děsivá. Zřejmě to bude jinak. Třeba si prostě hledá práci, tulák bez domova, bez majetku, bez střechy nad hlavou. Putuje se sekyrkou a s kusem salámu v batohu od jednoho staveniště ke druhému, protlouká se životem, nesvázaný povinnostmi, nešťastný a svobodný. Průvodčí prošel vagonem, i s tím posledním spáčem třásl, dokud ho neprobudil, a špičkou boty zastrčil pod lavici prázdnou kolkovanou láhev od kořalky, která se mu kutálela u nohou. Průvodčí vypadá odpočatě a spokojeně, vybírá jízdenky, protože vlak už zastaví až v Helsinkách. Nebe na východě plane jako purpurový oheň. Smutné svítání se mění v nádherné jarní ráno. Jasné světlo proniká i do očí muže, jenž strnule hledí před sebe. Náhle, jako kdyby se trochu probudil, pootočí hlavu.

„Brzo už budeme v Malmi,“ řekne muž proti němu napůl pro sebe. Ani tentokrát se mu nedostane odpovědi. Strnulý muž si opálenou dlaní zastíní oči a vyhlédne z okna. Kolem vlaku ubíhají v nemilosrdném světle jarního rána příznačné obrazy předměstí, fádní rodinné domky a zchátralá letní sídla na rozparcelovaných políčcích vlhkých rovin. Z okna vilky sledují vlak vzrušené dětské oči. Tamhle zase leze muž po žebříku, na zádech naložené cihly. V otevřených dveřích kovárny se mihne dýmající plamen.

Je ráno a dělníkovi začal pracovní den. Neznámý muž si stíní rukou oči před nemilosrdným světlem jarního rána, vyhlíží ven, ale nevidí nic. Nebo je to možná tak, že malá část jeho bytosti smyslové vjemy přijímá, vidí, slyší dunění vlaku a slova, jež si lidé vyměňují, tápavě hledá všední den, ale nepřemýšlí o ničem, jednotlivé dílky se v jeho mysli neskládají v celek. Ne, všechen ten vnější, právě probíhající, ten konvenční, marný, bezobsažný a zdánlivý život jen plyne jako tenká šedivá vrstva nad jeho hlubokým, přemýšlivým vnitřním vědomím, neviditelné slzy duše kanou do jeho vlhké půdy a myšlenka v něm vyorává jednu brázdu za druhou.

Vezmi do hrsti popel a hoď ho do ohně, dokážeš ho pak znovu sebrat? Vyfoukni do vody bublinu a nedovol, aby praskla. Vychyl střelu z její dráhy letu a scel prasklou nádobu. Vezmi zpět vyřčené slovo nebo prožitý den. Přikaž větru, ať fouká jinam, a moři, ať se utiší, probuď mrtvého k životu a pevně ho drž oběma rukama.

Nemůžeš, nemůžeš...

Proto On řekl: Jdi a vybuduj si život znovu!

Muž si stíní oči a zírá do nemilosrdného světla vycházejícího slunce. Nepočítal dny, ale stejné slunce svítilo před týdnem, před mnoha dny, když po bezesné noci vyšel z chalupy do lesa s otěžemi v rukou a došel na skálu, která v ranním světle stříbřitě zářila. Les byl mokrý a ve stínu smrků ležel modrý a šedý sníh. Když však vešel z tmavého lesa do světla stříbřitě zářící skály, celá jeho bytost se zachvěla. Oči vyschlé bolestí ožily slzami a srdce se horce rozbušilo pláčem. Do hloubi duše otřesený klesl na kolena do mechu a z uschlého jalovce na skále vyšlehly plameny. Z hořícího jalovcového keře promluvil Hlas a řekl mu: „Vstaň a odejdi daleko do světa. Odejdi daleko od svého smutku a vybuduj si život znovu. Jdi a vybuduj si život znovu.“

Vlak burácí a koleje znějí do bezčasí jarního rána. Zemí se smutně a studeně táhnou vykácené lesy a pole v očekávání pluhu. Ve světle padajícím z nebe však již lze tušit jas osení a ve větvích bříz na kraji špinavé louky tu a tam probleskne modrá a červená. Temná voda v příkopech, pozůstatek tajícího sněhu, byť ještě ledově chladná, přesto už vypráví o létě, které přijde za mnoho dní. A neznámý muž si stíní oči a hledí do jarního světla. Podivuhodná je lidská mysl. Ač je duše plná posvátného klidu smutku, ač jsou všechny slzy vyplakány a život strnul na místě, ač za sebou zavřel vrata a okenice zatloukl důkladnými hřebíky, na povrchu duše mu přesto setrvávají starosti minulých všedních dní. Zaostalá dívka, která mu na jaře vařila, zůstala v chalupě sama. Dokáže podojit a nakrmit včas krávy, kůň dostane píci a prase krmení – dokud to všechno nepřevezme někdo cizí.

I z malého domu se těžko odchází, když člověk do jeho trámů na závěr každého těžkého dne vytesal své naděje a malé radosti, sám si vyrobil veřeje a sám na podzim osil pole. Těžce, těžce se člověk zříká i střepů dosavadního života. Vezmi hrst popele a hoď ji do ohně, přesto se pak skloníš k zemi a budeš úpěnlivě hledat každý zbyteček někdejší radosti.

Uschlý jalovcový keř shořel v plamenech, ale Boží oheň nespaluje zvenku, nýbrž zevnitř. Když se vrátil mokrou pěšinkou mezi smrky, otěže stále ještě v rukou, s očima kalnýma a hlavou pořád roztřesenou, tehdy mu konečně přišla vstříc žena. Očima, oslněnýma pohledem do planoucího keře, rozeznával jen manželčin bledý obličej a drahé oči. Žena kráčela lehce, ale obličej měla vážný a průsvitný. Kdo by si pomyslel, že tělo tiché venkovské ženy může být tak drobné a průsvitné, že je skrz něj vidět i temné jehličí smrků. Tak mu manželka přicházela vstříc na lesní pěšině, lehce jako stín. Pokynul rukou, ať jde blíž, ale žena jen vážně zavrtěla hlavou a dál kráčela kolem něj do lesa, do lesní tmy, a v očích se jí odráželo tmavé jehličí smrků.

Teprve v tom okamžiku pochopil, že žena je doopravdy pryč, odešla bez rozloučení ze světnice, z chalupy, z jejich domova, odešla navždy a už se nikdy nevrátí. Proto hořel keř na skále, proto mu Hlas řekl: „Jdi a vybuduj si život znovu.“

Včera odpoledne si oblékl nedělní šaty, do papíru zabalil chléb, máslo a kus vepřového masa, vzal batoh na ramena a odešel. Od branky se otočil, jakoby vedený cizí silou, šel do kůlny a vzal si sekeru, ležící vedle špalku. Bezděky vtlačil ostří do kousku kůry, obalil cárem pytloviny a uložil sekeru do batohu. Topůrko ale trčelo ven. Sekera byla jediný majetek, který si s sebou vzal, sám nevěděl, proč se pro ni vrátil. Snad si tajně přál, aby ho vesnice viděla takto odcházet, s trčícím topůrkem sekery. Budou si myslet, že šel k řece, dát se k vorařům. Přál si snad v skrytu duše uchovat možnost návratu, nebo chtěl jen uniknout zbytečnému vyzvídání a otázkám? Musel projít vesnicí po jarně rozblácené cestě, ale nikdo ho nezastavil s otázkou. Nebo ho cizí síla donutila vrátit se pro sekeru za nějakým neznámým účelem? Ve městě je však sekera cizí nástroj, podezřelý. Stromy se tam nekácejí, k čemu je tam sekera... Zrovna tak bez vlastního rozhodnutí mířil vyrovnaným krokem přímo k nádraží. Beze spěchu a bez váhání ušel celých deset kilometrů a nastoupil do vlaku. Večer přestoupil a vydal se na cestu do Helsinek. Hlas řekl: Odejdi daleko do světa.

Vlak zpomaluje. Světla zhasla, aniž si toho kdo povšiml, nebylo už potřeba svítit. Vlak míjí rozlehlé nádraží se stovkami kolejí, obrovskými haldami černého uhlí, dlouhými řadami skladových baráků a nákladních vlaků. Okraj velkého města je už na dohled. Cesty se rozšiřují v ulice, v dálce vyjíždí tramvaj, skalní stěny podél trati duní ozvěnou. Vlak vyjede ze stínu do světla. Lidé vstávají, sundavají zavazadla a rychle se oblékají do kabátů, zachváceni náhle netrpělivým spěchem. I neznámý muž ztuha vstane, ovládán cizí silou. Na okamžik mu z očí zmizí ona podivná, vzdálená nehybnost. Uplynulo dvanáct let ode dne, kdy si tady odsloužil vojnu a odjel. Za dvanáct let se město hodně změnilo. Vyrostlo, je teď veliké a cize současné. Z komínů stoupají k nebi sloupy dýmu.

Dvanáct let od toho dne – ne, uplynuly už dva nebo tři lidské životy. Tři životy stihl od onoho dne prožít. Mladík s pevným tělem a bystrým duchem, ruce připravené vzít za práci, mysl plná mužské sebejistoty, že si sám dokáže razit cestu životem. Takový byl tehdy. Dnes se po dvanácti letech vrací se stopami šedivého popele na prstech – vrací se, nikoliv z vlastní vůle, ale přinucen cizí silou, cizí vůle určila jeho kroky. Vrací se s uzavřeným obličejem a z batohu mu trčí topůrko sekery. Vrací se jako nebezpečný, zlomený a smutný muž.

Kráčí po nástupišti v davu několika set dalších spěchajících lidí. Ve stínu pod stříškou pocítí náhlou tíseň, zoufalou bezúčelnost veškerého svého snažení. Síla ho opouští. Shrbí se, avšak stále následuje lidský dav k žulovým schodům. Otevře se před ním náměstí. Muž se zastaví u paty obřího sloupu, slunce mu svítí do očí jako oslnivý oheň. Je bezradný a plachý. Tohle velké město už nezná, nemá tu žádného přítele, celý život nemá jediného přítele, jen několik známých. Je mu třicet dva let, ale už prožil několik lidských životů. Teď ho osud zničehonic odvrhl a slunce ho oslepuje. Dav do něj strká, ale on bez pohnutí stojí u paty sloupu. Jeho cesta nevede k cíli, přijel sem zbytečně, jeho život shořel na troud, naděje pohasla, nemá kde složit hlavu.

Nemilosrdné jarní světlo svítí na helsinské střechy. Zapaluje plamenem statisíce oken a šedou barvu moře, pokrytého tříští ledových ker, proměňuje v modrou. V okruhu několika kilometrů kolem neznámého muže, jenž stojí pod žulovým sloupem, je čtvrt milionu lidí, kolem vyhaslého muže, jehož opustila síla a naděje. Celou noc probděl, ale teď ho síla odvrhla a on ztratil smysl svého konání. Čtvrt milionu lidí, a on neví, jestli se mezi nimi najde jediný, který ho přijme, vyslechne jeho žal a pomůže mu vybudovat si život znovu. Neboť sám to nedokáže, už vyfoukl do vody bublinu a voda se rozplynula.

Hlas řekl: Odejdi daleko do světa!

Pocítí ohnivě planoucí závan chladné žuly, horké šlehnutí přes šíji. Tělo mu náhle ztuhne. Už nepřemýšlí, nepropadá panice, už nemusí přemýšlet. Neboť síla ho uchopila a vede jeho kroky, vede ho po schodech dolů a přes náměstí na druhou stranu.

Zmizí v ulicích, v očích chladné, nemilosrdné světlo jarního rána.