Také zde se zdánlivě banální realita městské každodennosti a klidu rodinného života náhle rozpouští ve víru nepochopitelných a bizarních situací, kontury skutečnosti se rozplývají a my se ocitáme v situaci, v níž se na rozum již nelze spolehnout.

Záhadou (a zároveň částečným návodem ke čtení) je už samotný název románu. Obtížně přeložitelná vazba „à l’étroit“ odkazuje k sevřenosti, uzavřenosti, tísni, klaustrofobii. Být „à l’étroit“ znamená být uzavřen v těsném prostoru, potažmo se tak cítit – nepříjemně, stísněně. Do kontextu tohoto konotačně bohatého idiomu je nezvykle neslovesně postaveno srdce, jež se jinak objevuje například ve významově blízké vazbě „mít sevřené srdce“ („avoir le cœur serré“), která slovní spojení v titulu kontaminuje významem melancholie a smutku.

Ústřední postavou a vypravěčkou románu Mon cœur à l’étroit je, stejně jako v případě většiny děl Marie NDiaye, žena. Zatímco se však v předchozích knihách (En famille, Rosie Carpe...) jednalo o mladé ženy v nesnázích, v Mon cœur à l’étroit máme co do činění s hrdinkou naopak až příliš vyzrálou, srovnanou, rozumnou a spokojenou. Nadja je učitelka na základní škole a se svým manželem a kolegou Angem žije v malém „koketně zařízeném“ bytě v Bordeaux – životem naplněným láskou k práci a malými každodenními radůstkami typu večerního aperitivu, završujícího opravování úkolů. Nepříliš sympatická puntičkářka Nadja, po ránu zjihle pozorující řádně urovnané propriety v učebně, je ale právě pro svou neochvějnou důvěru v jistoty stereotypů vhodnou, potenciálně křehkou „obětí“ autorčiných postupů, jež tyto jistoty neústupně podrývají. Všechno začíná paranoidním podezřením, s nímž nás vypravěčka seznamuje hned zkraje příběhu a které nastoluje situaci – ona a její manžel jsou z nějakého záhadného důvodu vyobcováni ze svého sociálního světa, všemi nenáviděni a opovrhováni. Projevy nemilosti se stupňují: plivanec do obličeje, krvavé zranění na boku, které ve škole bůhvíjak utrží Ange... „Porouchaný svět“ se však neomezuje na pouhé agresivní útoky. Patří k němu i náhlé odcizení vlastního obývacího pokoje, který se z důvěrně známého pelíšku stává nebezpečným a neznámým teritoriem, v němž je možné všechno, nebo invaze nevyžádané pomoci a lítosti neoblíbeného souseda, a nakonec i hrdinčiny pochybnosti o tom, na čí straně je vlastně Ange.

Na rozdíl na příklad od u nás vydaného románu Čarodějnice (Argo 2007, v originále La Sorcière, Minuit 1996) buduje NDiaye v Mon cœur à l’étroit univerzum znejisťující podivnosti, aniž by se – alespoň ze začátku – uchylovala k pohádkovým nebo vyloženě nereálným prvkům. Magično zde zůstává decentní a civilní, k čemuž přispívá i pro M. NDiaye charakteristický střízlivý a precizní jazyk, vylučující jakýkoli patos. Groteskní a zároveň tísnivá bizarnost některých scén nezapře i přes změnu doby a dekoru spřízněnost s romány Franze Kafky – podobně jako například v Zámku, kde se K. každý den probouzí nečekaně pozorován někým cizím, i zde jsme svědky narušení intimity ložnice, infikované fyzickou přítomností vlezlého souseda, zamořujícího místnost posmrkanými kapesníky.

Marie NDiaye v Mon cœur à l’étroit mistrně využívá gradaci. Ačkoli se zdá, že takřka hororová situace, do které je vypravěčka postavena v prvních několika kapitolách, již nemůže být horší (nemožnost pokračovat v milované práci, neustále latentně hrozící nebezpečí, zraněný a možná umírající manžel...), nákaza nejistoty se šíří ještě dál ve chvíli, kdy se hrdinka vydává hledat pomoc. Její tápavá pouť, v jejímž průběhu se setkává s postavami, které tvořily její život (bývalý manžel, bývalý přítel syna z prvního manželství, syn...), místo aby vedla k rozuzlení, směřuje jen k dalším otázkám. Je Nadjin život skutečně tak spořádaný a bezchybný, jak se jí zdálo? Odpověď na otázky nepřichází, zůstává jen frustrované tázání.

Frustraci je ostatně vystaven i čtenář, pokud si dovolí doufat, že se snad odměnou za pozorné čtení dozví, „co se vlastně stalo“, nebo že odhalí nějakou logiku věcí v ryze arbitrární situaci, do níž autorka staví své postavy. Místo rozuzlení se mu dostane jen všeshrnujícího pokrčení ramen.

Román Mon cœur à l’étroit se nečte příjemně. Není to příběh, který bychom chtěli prožít.

Stejně jako ostatní romány Marie NDiaye ale prozrazuje výjimečný autorčin pozorovatelský talent spojený s vůlí k fantazii. NDiaye znovu potvrzuje svou vypravěčskou originalitu a jí vlastní cit pro nenásilné groteskno. A čtenáři, který neváhá vejít s knihou do dialogu, který se nebojí nechat se děsit a znejisťovat, nebojí se sem tam na sebe tak trochu ukázat prstem a který od knihy spíše než odpovědi očekává otázky, se bude líbit. Hodně.