Román Čarodějnice začíná Marie NDiaye scénou, kdy Lucie zasvěcuje své dvě dospívající dcery do tajů zvláštního nadání, jež se v jejich rodině vždy dědilo po přeslici. Zvláštní vyučovací hodina se odehrává ve sklepních prostorách rodinného domku. Matka a obě žákyně vyhlížejí, kdy se otec vrátí z práce. Idylická kulisa se ale s každým dalším slovem textu bortí.

Lucie vidí vše kolem sebe velmi realisticky: odrůstající dcery, nespokojeného manžela, sebestřednou sousedku… Maud a Lisa jsou jednou nohou mimo domov. Úspěšný a zásadový Pierrot jen ubohý šašek topící se v problémech. Neodbytná sousedka Isabela každého na potkání terorizuje a ostudně nakládá se svým malým synkem, přitom si nevidí na špičku nosu. Vlastní rodiče pro Lucii v ničem neskýtají přístav klidu a útěchy, ani tchýně není schopna nabídnout víc, než jen co se sluší a patří. Ostatně, Lucie čaruje jen mizerně. Brzy navíc shledáme, že nadání ke kouzlům jí život beztak neulehčuje. Aniž by si to na rovinu přiznala, zůstává mezi všemi a na všechno – sama. I čáry jsou pro její – jak až posléze nahlédneme – vpodstatě zpackaný život bohužel takřka zbytečné, ba marné. Lucie tak jasnozřivě vhlíží leda do tristních scének, jichž se klidně mohla ušetřit. Marie NDiaye tento paradox pečlivě rozehrává a graduje až po finální scénku v policejní cele…

Čarodějem či čarodějnicí je v téhle knize vlastně každý. Se svým okolím totiž čarují i zdánliví „nečarodějové“, a často až neuvěřitelně. Lucie se trochu beznadějně veze v situacích, do nichž ji uvrhá bezohlednost a sebestřednost druhých. Protože ti druzí dokáží kolem sebe vykouzlit neprostupnou auru, jež počítá s obětinami i z nejbližšího okolí.

Ačkoli knihy Marie NDiaye místy působí až krutě, všechno to, co autorka popisuje, stojí na reálných základech. A většinou zcela banálních – jsou to příběhy obyčejných lidí nijak nevybočujících z daných mantinelů společnosti. Přitom se však jejich osudy najednou vyjeví jako zcela vykolejené a jejich sociální role a postavení naprosto marginální.

Nejsilnějším faktorem v románech Marie NDiaye ale je způsob, jak takto nastavené, nijak nezkreslující zrcadlo autorka dále využívá. Její postavy bojují. Jenomže bojují po svém, v rámci svých představ a možností. Tuší, že něco není úplně v pořádku a že by měly jednat. Ale značně tápou v představě a schopnosti cokoli s tím udělat. Nechávají se spíše unášet životem, berou jeho peripetie jako dané, na něž je jednoduše třeba se adaptovat. Nehořekují, a když, tak spíš jen potichu a skromně. Pouštějí se do nových akcí s matnou vidinou změny, snad naděje, většinou si však ani nepřipouštějí možnost volby. Většinou jsou to obdivuhodné, a přitom politováníhodné bytůstky, které svět semele, ať dělají, co dělají. Protože i tak to prostě chodí.

Příběh románu Čarodějnice vychází za hranice obecně dané skutečnosti a přelévá se do krajin snů, iluzí. Či snad přeludů? Kde ale mají tyto dva světy vlastně hranice? Tam, kde se z dcer stávají černé vrány a z otce hlemýžď? Anebo už mnohem dříve, třeba když nevěřícně nahlížíme do nové domácnosti Luciina manžela, kroutíme hlavou nad novým vztahem její matky či neuvěřitelným odstupem otce? Když mlčky zíráme na hulvátství bývalé sousedky Isabely a její podivnou proměnu?

Vypravěč u Marie NDiaye nemívá nadhled ani odstup, je vždy přímo součástí popisovaného děje, a proto bude i čtenář do celé záležitosti skutečně vtažen, až se mu někdy bude zdát, že by měl něco udělat, nějak se vymezit a ke všemu postavit čelem. A často naprosto jinak, než je mu předkládáno. V tomto rysu díla Marie NDiaye lze najít velice povrchní spřízněnost s autorkou několika bestsellerů Amélie Nothombovou: i ta dokáže čtenáře podobně osedlat. Nicméně NDiaye jde mnohem dál, její postavy jsou méně schematické, přirozenější a věrohodnější.

Marie NDiaye svými trochu surovými příběhy z obyčejného světa šťárá v tmavých studnicích našeho svědomí. Můžeme přemýšlet, do jaké míry se v jejích postavách najdeme přímo, do jaké míry se v nich odrážejí obecné postoje dnešní společnosti či depresivní rozměr jednotlivých lidských osudů. Podobně ale nutí k zamyšlení nad často striktními hranicemi mezi tím, co ještě vnímáme jako možné, přijatelné a běžné, a co už odsouváme za ploty s nálepkou „divný“, „nenormální“. Například výše uvedená zmínka o zpackaném Luciině životě je čistě naše interpretace každé obdobné situace – spisovatelka nic takového nenaznačuje, jen skládá příslušná fakta: Je opravdu matka bez dětí, bez manžela a bez peněz nutně ztracenou osobností?