Četba knihy ale vyžaduje obzvláštní pozornost, jinak můžeme snadno získat mylný dojem, že text představuje jen jakýsi nedokonalý fragment zápletky. Tři umně propojené povídky jsou zběžnými črtami životů obyčejných snílků, jejichž touha zahlédnout alespoň odlesk štěstí, jaké prožívají ostatní, je přinutí zničit i ty nejmenší hranice vlastní sebeúcty. Jejich životy se tak redukují na donkichotské tápání časem, vyčerpávající souboj o svobodu.

V první povídce se úspěšná advokátka Norah, matka malé dcerky, vydává strastiplně hledat sebe samotnou. Nečekaná žádost jejího otce o setkání ji po letech přivádí do Senegalu. Musí se postavit své minulosti (bolestné trauma z odchodu despotického otce od rodiny, únos bratra) i současnosti (partnerství s arogantním mužem). Navíc jako jediná může zabránit tragickému osudu svého bratra, nespravedlivě obviněného z vraždy nevlastní matky. Podaří se jí najít dostatek sil, aby se postavila původci rodinného neštěstí a dokázala, že ženská hrdost se nedá snadno pokořit?

Druhý příběh čtenáře přenese zpět do metropolitní Francie, žhavé a opilé letním sluncem. Bývalý profesor literatury Rudy se pohádal se svou ženou Fantou, se kterou před lety musel prchnout z její vlasti a připravil ji tak o možnost pokračovat v úspěšné kariéře. Zoufalé svědomí jej krutě štve minulostí, odhalí nečekané rozměry jeho neštěstí (nevěra ženy, nenávist syna) i vlastní neschopnosti vzít život pevně do rukou. Pyká snad za dávnou vraždu, kterou spáchal jeho otec v senegalské vesnici Dara Salam a na níž má možná i on nevědomky podíl?

Poslední příběh je vyústěním veškerého napětí v knize. Mladá a bezdětná vdova Khady je zavržena rodinou svého manžela a donucena vydat se na cestu za příbuznými do Francie. Během ilegální plavby skočí do moře a zachrání se před jistou smrtí, ale svoboda a důstojný život zůstávají stejně stále pouhým snem. Přestože potká zprvu oddaného průvodce a prožije díky němu pár chvil štěstí, je zcela bezmocná proti svému tragickému osudu. Zrazená, ponížená a nemocná dívka však neztrácí ani v poslední chvíli svou čest a vědomí vlastní jedinečnosti.

NDiaye si hraje s vnitřní strukturou textu, velmi často se opakují věty i celé obrazy. Cynicky, a přesto podmanivě vykreslené prostředí umocňuje nesoulad mezi touhami a sociálním postavením hrdinů. Osudy se prolínají, ani jedno setkání není náhodné. Není možné s jistotou určit, kdo z protagonistů je postavou ryze kladnou či zápornou, jaké stigma či deprivace je více ponižující. Charaktery ale nelze vnímat takto zjednodušeně, nic není jen černé nebo bílé, ani dobré nebo špatné. Avšak právě šeď reality pohlcuje všechnu lidskost, bere postavám duši. Čtenář si marně namlouvá, že sám žije v méně bezvýchodné skutečnosti, nakonec ho fatální melancholie knihy beztak pohltí.