Na pozadí zdánlivě banální zápletky se v románu En Famille (V rodině, Minuit, 1991) odehrává drama konfliktu staré a nové generace, tradičního rigidního venkova a moderního světa, krutosti a naivity. Strohý jazyk a neosobní styl ostře kontrastuje s pocity, které čtenář při četbě knihy vnímá, ale pro autorčinu odtažitost se s nimi nemůže ztotožnit. Úmyslně je tak znesnadněno prvotní uchopení knihy jako koherentního a smysluplného celku.

Ústřední postavou příběhu je Fanny, která se po dlouhé době vrací ke svým příbuzným na venkov. Místo aby dívku u rodinného krbu přátelsky přijali, čeká ji odmítnutí, za čtenáři neznámou vinu je vystavena nesmlouvavé kritice celého svého života. Navíc je zpochybněna její oddanost rodinně, její právo na jméno, na život. Pomaličku se roztáčí kolotoč hledání příčiny odtažitého chování členů rodiny, potažmo také vlastní dívčiny identity. Fannina pouť po neutěšeném venkově má nejasný cíl, postupně se rozmazává i její průběh… Jednotlivá místa splývají, postavy se téměř utápějí v tom, jak jednoduše a schematicky působí. Čas ztrácí svůj uchopitelný rozměr, ničí nadějné očekávání budoucnosti. Dívka se stává obětí své vlastní posedlosti rozluštit svět, stává se v něm jen jednou z mnoha odevzdaných a pokořených figurek. Morální čistota, která by mohla u čtenáře vyvolat soucit, je silně narušena konfrontací s hrdinčinými záchvaty pasivity a krutosti.

Ani v této knize NDiaye nezklamala své příznivce. Jedinečným způsobem propojuje klasické literární postupy a mystický odkaz afrických legend a dává tak příběhu dvojí rozměr: skutečný a symbolický. V charakteru hlavní postavy a celkovém vyznění díla nelze přehlédnout odkaz Kafkova Procesu.

Marie NDiaye kriticky nahlíží, jak ustrnulé je společenské a kulturní založení obyvatel venkova, čelících přílivu nezvyklých, moderních prvků do jinak uzavřeného světa. Upozorňuje na nedostatečnost jejich emočního nastavení: neschopnost venkovanů uplatnit na nečekané situace jiné než důvěrně známé vzorce chování jen posiluje stereotypní způsob života a nutí každého potlačit, upozadit své tajné touhy. Z prostých problémů se stávají absurdní kauzy, kde bezbrannost a bezúhonnost jsou neospravedlnitelnou slabostí (a snad i proto důkazem vinny). Veškeré jednání posedle směřuje ke glorifikaci rodiny a její primární funkce v lidském životě. Morální neposkvrněnost je otázkou cti všech členů rodiny, v jejím jménu je však povolen každý zločin.

Poselství knihy se vynořuje jen pozvolna. Autorka čtenáře nenásilně pobízí, aby se pozastavil tu nad jménem postavy, tu nad nečekaným, nadpřirozeným, okamžikem děje. Podněcuje jeho nedůvěru ve vlastní úsudek tím, že mu v každé z pěti částí knihy nabízí podání příběhu odlišnou osobou vypravěče, a tím i jiný náhled na skutečnost. V okamžiku, kdy propracovaný chaos kulminuje a divák ani nedoufá v rozumné vyústění díla, přichází nevyhnutelný, osvobozující konec. Teprve teď do sebe zapadnou všechny části příběhu a je možné dílu porozumět.

V knize lze odhalit četné autobiografické prvky, NDiaye jako by do textu přenesla všechny křivdy a pohrdání, kterým byla za svůj život vystavena. En Famille ale není melancholickou zpovědí, spíš věcnou psychologickou analýzou moderní společnosti. Jako z dalších autorčiných románů (například z Rosie Carpe, Minuit, 2001), i z tohoto čiší syrová nedůvěra v obecná pozitiva lidské duše a v neomezenou platnost logického úsudku.