Marie NDiaye pojala autobiografii netradičně: její vzpomínky na dětství a rodiče jsou víc než kyselé. Spisovatelka nerada vypráví o sobě, a také nemá ve zvyku vidět věci růžově. V žádné z jejích knih nenajdeme útěšný, radostný obrázek dnešního světa. Knížka Autoportrait en vert (tedy „zelený“, ale rovněž „trpký“, „syrový“, či dokonce „neslýchaný“ životopis – zelená barva má ve francouzštině poněkud odlišné konotace) tedy vlastně neobvyklým přístupem k tématu nepřekvapí, ačkoli tradičně bývá ohlédnutí za dětstvím vyvedeno v poněkud jiných odstínech.

Podobně jako v románech a divadelních hrách používá NDiaye velmi vyhraněný, vpravdě osobitý způsob psaní, i autobiografii pojala metodou velmi svéraznou, tvůrčí – a individuální. Jinak celkem přesně vymezený žánr – když už ne striktně danou formou, pak určitě obsahem – Marie NDiaye ruce nesvazuje, ona zkrátka takové hranice nedodržuje. Svět autorčina dětství, vzpomínek, snů a představ prolíná s fiktivní rovinou vyprávění tak dokonale, že čtenář ztrácí pojem o tom, co je ještě pravda, kdy přesně lidé nabývají podoby pouhých iluzí…

Marie NDiaye tímto textem přispěla do nově zavedené ediční řady nakladatelství Mercure de France, jež představuje různě pojaté životopisné knížky různých autorů, vždy pěkně vypravené a doplněné četnými fotografiemi. Rok existující, nicméně jistým způsobem již zaběhané podobě knížek tak spisovatelka dodává nový tón: a vlastní přístup k tématu uplatňuje do důsledku. Například do výběru rodinných snímků zahrnula rovněž fotografie jakési rodiny, jejíž všichni členové již zemřeli, anebo nejasné, přízračné snímky Julie Ganzinové.

Autorka mistrně popisuje běžné, obyčejné prostředí, kde ale ve vzduchu stále visí neuchopitelná nejistota. Někde v pozadí se tu pořád vyskytuje nehybná, číhající postava, žena v zeleném. Co tam dělá, a jestli vůbec vlastně existuje, ale není jasné. Vyvolává úzkost, podobně jako řeka (Garonne), která od prvních stránek knihy stále narůstá na objemu, hrozí zaplavit stavení, odnést všechno živé. Jednou dokonce prorazí hráze. A všudypřítomné "zelené" ženy také jaksi bobtnají, nafukují se, plní se nebezpečím, hrozbami, zkrátka děsí. Stává se prý, že zlobivé dítě odnesou do neznáma. Poprvé se s podivnou postavou ženy v zeleném vypravěčka setkala na cestě do školy, od té doby se nemůže zbavit nepříjemného pocitu, že ji kdosi sleduje.

Právě záznamy o věcech a představách, které přerůstají natolik, až atakují veškerý okolní prostor, jsou nosnou myšlenkou textu. I autobiografie může být čistá fikce, jako by hlásala v podtextu Marie NDiaye – a čtenář skutečně ani tentokrát nepozná, nakolik vychází příběh ze skutečných událostí. Vypravěčské posty se mísí, autorku bigrafie můžeme hledat i v ženě, jež tu má hlavní part, i v její dceři.

Vypravěčka má čtyři děti, páté čeká. Nejstarší je dcera… Marie. Chronologie je však nesouvislá, záměrně pozpřevracená, události se odehrávají pravděpodobně mezi lety 2000 a 2003, ale jejich sled není jasný. Nejlepší přítelkyně vypravěčky se ožení s jejím otcem, stane se ikstou jeho manželkou, a rodinné vztahy tak doznají velkou ránu. „Můj otec nikdy v žádném manželství nevydržel, snad z pýchy, z nudy, z přemíry vášní.“ Je to člověk „ustaraný, chytrý, tolik hubený“, jenž bezstarostně zplodil mnoho dětí. Navíc bohužel zásadně nečte, dokonce ani knihy, které napsala vypravěčka nebo její dcera Marie: „literaturu považuje za něco hanebného“, dokonce projev „slabosti“. O matce se nedozvíme nic o moc lichotivějšího, dcera ji popisuje jako „šerednou“ osobu. A když se narodí ona čtvrtá sestřička, dostane paradoxně jméno Bella.

Stejně jako v románech NDiaye prokazuje dokonalou schopnost empatie s postavami, jež ale představuje jako bytosti slabé, chybující, až směšně posedlé zcela zbytečnými a malichernými problémy, – v textu prohlášeném za životopisný ukazuje své bližní naprosto upřímně, ovšem se smutným nadhledem té, jež zůstala „mimo“. Mimo to prostředí, mimo to dětství, mimo ten svět. S takovou rodinou je totiž nejlepší se rozejít, vzájemné vztahy přerušit. Přesto text nezatěžuje falešná lítosti ani obtěžující lkaní. NDiaye se jen probírá dětstvím a mládím, minulostí své rodiny, a nemůže se ubránit kyselému úšklebku nad malostí prostředí, odkud vzešla. A zároveň se jí vracejí všechny dětské strachy a úzkosti, třeba ta tlustá učitelka z mateřské školy, celá v zeleném a tolik zlá…

Před časem o sobě Marie NDiaye ve střídmých rozhovorech pro média prozradila pár základních věcí – žije s dětmi a s manželem, také spisovatelem, Jean-Yvesem Cendreyem, mimo hlavní město, u řeky Garonne. Čerstvě vydaná kniha Autoportrait en vert oproti očekávání prakticky žádné nové podrobnosti nepřinesla. Jen stvrzuje obraz, který spisovatelka rozvíjí ve svém díle: svět kolem nás je podivný, tajemný, často zlý. Většinou se vůbec nevyplácí snažit se dozvědět o něm víc.