Dva roky po českém vydání Savianovy proslulé Gomory, která se stala významným mezníkem v současné italské literatuře, máme možnost se seznámit s dalšími dvěma autorovými díly, kratší prózou Opak smrti a souborem novinových článků, spisů a črt Krása a peklo, kterým bych se chtěl v tomto textu zabývat.

„Název téhle knihy je prostý. Chce připomenout, že na jedné straně existují svoboda a krása, nezbytné pro toho, kdo píše a kdo žije, na straně druhé je tu jejich opak, jejich popření: peklo, které jako kdyby neustále mělo navrch.“ („Nebezpečí četby“ – předmluva – s. 16)

Světová čtenářská obec napjatě čekala, co se bude dít po camorristické klatbě uvalené na autora v roce 2006 v souvislosti s vydáním Gomory, kvůli níž se Saviano skrývá a jeho život je v neustálém ohrožení. S úlevou můžeme říci, že Savianovo odolávání a odboj pokračují dál, naštěstí. Přes všechna možná, pro většinu lidí nepředstavitelná protivenství se autor s nezměrným nadšením a oddaným idealismem vrhl do nové práce:

„Psaní mi v těchhle letech dalo možnost existovat. Články a reportáže. Povídky a úvodníky. Práce, která pro mě nebyla jenom prací. Splynula s mým životem. Jestli někdo doufal, že by mě život v tak strašně těžké situaci mohl přinutit, abych svoje slova někam ukryl, spletl se.“ („Nebezpečí četby“ – předmluva – s. 7)

Kniha Krása a peklo v pěti oddílech Jih, Lidé, Byznys, Válka a Sever na celkem 223 stranách sdružuje autorovy různorodé texty z let 2004–2009, tedy v některých případech i spisy, které předcházely vydání Gomory. Stejně jako u tohoto Savianova nejznámějšího díla italský originál převedla s obdivuhodnou přiléhavostí a bravurou Alice Flemrová, která Krásu a peklo též vybavila nezbytnými poznámkami. Překladatelčino umění ani na chvilku nezaváhalo u textů z dosti odlišných prostředí, která Saviano velmi věrně zachycuje.

Přes všechnu tuto různorodost lze vypozorovat, že naprostou většinou textů prochází jako červená nit téma hrdinství. Hrdinství lidí, kteří se postavili svému osudu, svému prostředí, moci politické či ekonomické. Ať už se jedná o drobné či bezejmenné hrdiny, uvedené v prvním oddíle knihy Jih, nebo o všeobecně známější hrdiny z různých oblastí v dalších oddílech knihy jako jsou Michel Petrucciani, Clemente Russo, Lionel Messi, Miriam Makeba, Anna Politkovská, Isaac Bashevis Singer, Beppino Englaro, Salman Rushdie, Enzo Biagi, Michael Herr a mnoho dalších. U všech těchto lidí nacházíme společný hrdinský základ pro odolávání a odboj proti „statu quo“, který je Savianovi tak milý. U některých článků můžeme až cítit strach za autora, který se nebojí vystavit nebezpečné roli svědka pro většinovou společnost nepříjemných skutečností, ostatně stejně tak, jak tomu bylo již u Gomory. Ale paradoxně to není hrozící smrt od nepřátel, které se autor bojí:

„Bál jsem se, bojím se tolika věcí, ale strach ze smrti necítím skoro nikdy. Největší strach, který na mě neustále dotírá, mám z toho, že se jim podaří mě zdiskreditovat, zničit moji důvěryhodnost, pošpinit to, kvůli čemu jsem se vydal všanc a za co jsem zaplatil.“ („Nebezpečí četby“ – předmluva – s. 14)

Kromě textů o mnoha ústředních hrdinech se v Savianových textech dostáváme na půdu festivalu v Cannes, kde film podle jeho předlohy Gomora získal Velkou cenu poroty. Též do Švédské akademie, ve které se autor setkává se Salmanem Rushdiem a pronáší projev v sále, kde se předávají Nobelovy ceny. Saviano velmi věrně a živě popisuje problémy italského Jihu, všímá si též některých významných postav italské žurnalistiky a kultury, jako jsou např. Enzo Biagi, Vittorio De Seta a Giancarlo Siani. O dalších světových hrdinech, o kterých Saviano ve své knize pojednává, jsme se již zmínili výše.

Druhým velmi významným tématem knihy vedle hrdinství je literatura, její funkce, povaha a autorova poetika. V této souvislosti je případné si připomenout, že autorova předcházející kniha Gomora je dílem, v němž byla „pravděpodobná“, „umělecká“ a vůbec „literární“ složka potlačena, nahradil ji život, přímé pozorování, odvážné svědectví, dokument a společensko-ekonomická sonda. Absence „literárnosti“ je i základem souboru Krása a peklo, který je jakýmsi pokračováním Gomory s tím rozdílem, že charakter textů umožňuje autorovi zabývat se různými tématy, nejen camorrou. Kromě mnoha jiných světových veličin Saviano často cituje svého oblíbeného autora Alberta Camuse. Následující citace je možná ta v knize nejvýznamnější:

„Ale za všech okolností svého života, ať už je neznámý, nebo momentálně slavný, ať je spoután okovy tyranie, nebo dočasně obdařen svobodou slova, může spisovatel znovuobjevit cítění živého společenství. To ho také nadá legitimitou, ovšem pod jedinou podmínkou: když v mezích svých možností přijme za své dva úkoly, jež tvoří velikost jeho řemesla: službu pravdě a službu svobodě.“ (A. Camus, Přízraky nobelovek, 1957, s. 180)

Tedy obdobně jako u Gomory je i v tomto souboru textů Saviano angažovaný. Angažovaný ale v tom nejlepším slova smyslu, je jakýmsi chybějícím verbalizovaným svědomím našeho světa, které si neví rady s různými společensko–ekonomickými problémy. Většinová společnost různé patologické společenské jevy vytěsňuje, následkem vytěsnění nepříjemných a vtíravých jevů z pojmového horizontu je jakési otupění. Proti tomuto nelichotivému a zbabělému modelu Saviano staví model odvahy, hrdinství v literatuře:

„A nebezpečí pro spisovatele nespočívá v tom, že odhalil tajemství, že objevil kdovíjakou skrytou pravdu, ale v tom, že tu pravdu řekl. A že ji řekl dobře. Tohle dělá spisovatele nebezpečným, obávaným (...) Je to tatáž síla, která měla na svědomí, že sovětské vlády se bály víc Borise Pasternaka a jeho Doktora Živaga a Šalamovových Kolymských povídek než napadení kontrarozvědkou CIA.“ („Kdo píše, umírá“, s. 220-221)

Čím tedy může být odvážná literatura nebezpečná pro totalitní ekonomickou a politickou moc? Nechme znovu odpovědět samotného Saviana:

„Odpověď je prostá: literatura nahání zločinu strach, když odhaluje jeho mechanismus, ale jiným způsobem, než to dělá zpravodajství. Nahání mu strach, když to odhalení zasáhne srdce, žaludek, hlavu čtenářů (...) Nuže, jistým způsobem se zločinecké organizace a různé formy moci bojí nejvíc právě tohohle: že všichni čtenáři budou cítit danou moc jako svůj vlastní problém, že budou vnímat ony dynamiky moci jako dynamiky, do nichž jsou zapleteni.“ („Projev ve Švédské akademii“, s. 181-182)

Do třetice Saviano hovoří o estetice opravdové literatury. Citace je ze závěru knihy:

„Nezajímá mě literatura jako neřest, nezajímá mě literatura jako slabost myšlení, netýkají se mě krásné příběhy, které nejsou schopné ponořit ruce do krve mojí doby a zadívat se do tváře prohnilosti politiky a zatuchlině kšeftů.“ („Kdo píše, umírá“, s. 221)

Domnívám se, že největší zásluhou Roberta Saviana je, že do značné míry navrátil smysl současné literatuře, vrátil jí zdravou porci angažovanosti. Naplnil ji odpovědností, úkolem zvěstovat a odhalovat pravdu, poukazovat na skryté či opomíjené skutečnosti, sloužit svobodě myšlení a tvorby. Pro naši dobu je symptomatické, že se tak stalo téměř výhradně „mimoliterárními“ prostředky.

Literatura v Savianově podání není umění pro umění, nejsou v ní žádné kudrlinky, přehnané estetismy, stylistické výstřelky či bizarní tematika. Právě naopak: je v ní skutečnost, syrová, nemilosrdná a někdy až krutá, ale nikdy ne romantická či jakkoliv přibarvená. Saviano se tak jako jeden z mála hrdinů naší doby dívá Medúze skutečnosti přímo do očí… a její pohled vydrží, nezkamení, ba naopak, cítí se povinen o veškeré „krásně pekelné“ hrůze vyprávět, podat svědectví, vykřičet ho do světa, který dělá, jako by byl slepý a hluchý ke všem trpěným nepravostem.

Tohoto autora můžeme právem považovat za významného nástupce pronikavé esejistiky a žurnalistiky jiného významného kritika své doby, Piera Paola Pasoliniho. Aniž bych oba autory chtěl nějak srovnávat – toto srovnání se velmi nabízí a nebylo by bez zajímavosti – mám za to, že Saviano svým souborem Krása a peklo „vydal své Korzárské spisy“, něco na způsob mistrovského díla italské žurnalistické esejistiky. Pevně věřím, že bude Saviano ve své literárně-investigativní činnosti pokračovat dál. Jeho děl je nám v současné literatuře potřeba více než čehokoliv jiného.

Roberto Saviano: Krása a peklo, přel. Alice Flemrová, Paseka, Praha-Litomyšl 2010, 260 stran