Kniha Roberta Saviana Gomorra je v poslední době bezesporu jednou z nejčtenějších a také nejdiskutovanějších v Itálii. Román-dokument debutujícího sedmadvacetiletého autora bez příkras a eufemismů odhaluje svět organizovaného zločinu jménem camorra, jež ovládá veškeré hospodářské a sociální vztahy v regionu Kampánie na jihu Itálie s dalekosáhlými kontakty po celém světě.

Roberto Saviano vyrůstal v kraji, který vykazuje největší počet zavražděných v Evropě. Ovládat druhé a vykonávat nad nimi moc je povýšeno na nejvyšší hodnotu. Krutost doprovází podnikatelské aktivity na každém kroku a vše zavání konečnou bitvou – a smrtí. Tato imaginární „exkurze“ do neskutečně mocného světa camorry je zasazena do rámce jakéhosi hospodářského cyklu spotřeby – začíná ilegální vykládkou zboží v neapolském přístavu a končí na nekonečných černých skládkách toxického odpadu z celé Evropy, v něž se Kampánie proměnila. K nejpoutavějším kapitolám patří realisticky syrové líčení „faidy“- války camorristických klanů. Šokující je vyčerpávající výčet všech bossů včetně tajných přezdívek, svět pusherů a jejich dokonalá organizace, úděl žen v tomto světě. Bizarní je vzhlížení bossů k holywoodským vzorům a jejich kopírování do všech detailů. I v zabíjení. Autor vypráví o událostech, jichž byl sám svědkem nebo pozorovatelem a prokládá je otřesnými statistickými údaji. Je to právě jeho styl - hutný, naléhavý a přitom velmi plastický a obrazný, kterým proměňuje fakta uzavřená dosud v pořadačích soudních protokolů a zápisech odposlouchaných telefonických hovorů v hmatatelnou skutečnost. Nejde o klasickou reportáž. Způsob, jakým Saviano popisuje neapolský přístav i další autentická prostředí, je možné srovnat se Zolovým Břichem Paříže či chicagskými jatky v díle Normana Mailera.

Saviano ukázal, že camorra je živá, všudypřítomná, je z tohoto světa, nejde o přízrak. A dokázal ji pěkně popudit: poté, co mu bylo několikrát oficiálně vyhrožováno smrtí, rozhodl italský ministr vnitra poskytnout mu policejní ochranu. Žije na neznámém místě pod změněnou identitou. Podobný osud jaký potkal třeba Salmana Rushdieho nebo Orhana Pamuka.

Mladému autorovi se podařilo to, co žádnému soudci ani politikovi. Pohnout svědomím národa. Ač jeho kniha získala již několik literárních ocenění a je označována za vrcholné dílo, které zcela jistě vejde do dějin italské literatury, její hlavní přínos spočívá v probuzení z letargie a rezignace, v připomenutí, jak je naléhavé řešit problém, jež byl po staletí tolerován a opomíjen. Cíl této dlouhé, předlouhé cesty se zdá být ovšem v této chvíli utopií.