Existují filmové převody knih, na které se brzy zapomene, a ty nechme chvilku stranou. Pak také existují ty, které vejdou do historie, v našich podmínkách vzpomeňme například na Markétu Lazarovou nebo Limonádového Joea. Naštěstí pro italskou kinematografii Gomora pod taktovkou režiséra Mattea Garroneho patří do té druhé kategorie výjimečných. Proč si můžeme dovolit takovou troufalost, říci, že nějaký film vejde do historie, přestože od jeho uvedení v kinech neuběhlo mnoho času? Vede nás k tomu velmi originální a zdařilý přístup režiséra ke stejnojmenné knize Roberta Saviana, se kterou se měli možnost čeští čtenáři poprvé seznámit před rokem.

Bylo by pošetilé očekávat od režiséra Garroneho formátu, aby zjednodušeně a lineárně převedl vybrané části knihy na stříbrné plátno. Režisérův pohled na předkládanou látku je mnohem komplikovanější a zajímavější. Zachovává některé nosné prvky z knihy, ale přidává svým viděním, dokončuje vyprávění, kde končí kniha, přidává ze své fantazie a vytváří nové skutečnosti, které v knize nenajdeme. Podle tohoto popisu se zdá, že se jedná o běžný postup při natáčení podobného filmu. Nicméně skutečnost Garroneho filmu je o mnoho propracovanější a zajímavější.

Svou roli zde nehraje jen redukce, ale také rozšíření a transpozice některých filozofických prvků knihy, organické přídavky k tomu, co můžeme nalézt v knize. Vezměme například umístění snímku. Většina filmu se odehrává v neapolské čtvrti Scampia, urbanistické šílenosti, která snad v Evropě nemá místo, charakteristické obrovskými a obludnými bloky domů, největším drogovém tržišti na světě. Mimoto nás film zavede na kampánskou vesnici a do opuštěných lomů plných odpadů, do liduprázdných zátočin a na pobřeží moře. Výběr míst jednoznačně podtrhuje záměr zobrazit chudobu, neutěšenost, osiřelost a nejistou existenci Kampánců. Zvláště Scampia je v tomto ohledu jasným symbolem neapolského života za hranicí zákona. Pokud se týká příběhů, které film vypráví, jen minimálně se kryjí s knihou Roberta Saviana, kde najdeme například vynikajícího krejčího Dona Pasquala; ostatní postavy sice v knize existují, jako například dvojice neapolských mladíků, která se pokouší vzbouřit místním bossům, nebo mladík, který rozmisťuje nebezpečný odpad do různých kampánských lomů, ale příběhy těchto postav jsou ve filmu vyprávěny propracovaně a s velkým smyslem pro detail.

Můžeme souhrnně říci, že to, co Roberto Saviano ve své knize vypráví často zkratkovitě, Matteo Garrone ve své Gomoře rozšiřuje a dokončuje tyto příběhy tak, aby působily celistvě. Ve filmu například vystupuje Savianovo alter ego Roberto, který je vyslán za známým do velkého světa obchodu, aby se něčemu přiučil a mohl vydělávat, který ale zjišťuje, že jeho zaměstnavatel je obchodník s odpady na černých skládkách. Zcela symbolicky se tedy Roberto rozhodne se svým „povedeným“ zaměstnavatelem nespolupracovat a odmítá celý cyklus černého nakládání s odpadky i přesto, že mu tento velmi sugestivně líčí, že to byl on, kdo přivedl Itálii do Evropské unie. Tato část filmu je jeden z myšlenkově nejzávažnějších momentů celého díla obou autorů, jak spisovatele, tak režiséra.

Mezi další vrcholy filmu patří vyprávění krejčího Dona Pasquala, který po výstražném útoku na svou osobu poté, co navázal styky s konkurenční krejčovskou dílnou, a poté, co prohlédne obludnost ilegální textilní výroby ve svém kraji, opouští krejčovské řemeslo a stává se řidičem kamionu – tento příběh je jediný přesně a poctivě vyprávěný podle knihy. U ostatních je tomu jinak: např. příběh dvou mladíků, kteří se pokouší vzbouřit proti místním bossům, je ve filmu dále propracován a domyšlen.

Další dva příběhy (chlapečka, který roznáší nákupy a který se chce stát členem gangu) a Dona Cira (čtyřicátníka, který roznáší camorristickou rentu lidem, kteří zůstali bez pomoci) naopak v knize neexistují a Garrone si zde velmi zdařile pomohl svou fantazií, ze které velmi mrazí. Je velkou zásluhou Mattea Garroneho, že film má stejně výraznou atmosféru a filozofii jako kniha.<

Snímek se nese ve znamení totální války. Války všech proti všem, války o ekonomickou a sociální nezávislost, válku o společenské uznání, která končí buď špatně anebo zjištěním, že člověk si nemůže být jist žádnými hodnotami, které vyznává ani svým vlastním životem. Skutečnost filmu je velmi věrohodně zobrazena jako skutečnost opravdové totální tragédie, kam jen lidské oko dohlédne. Není zde místo pro život, který známe my šťastní z ostatních koutů Evropy. Film je tak obdivuhodně zdařilým symbolem lidské zkázy 21. století.

Gomorra, režie Matteo Garrone, scénář Maurizio Braucci, Ugo Chiti, Gianni Di Gregorio, Matteo Garrone, Massimo Gaudioso, Roberto Saviano. Produkce Fandango – Rai Cinema – Sky Cinema, 2008, 135 min