Adam je unavený, jen málo míst se uvolňuje, lidé páchnou sladko-kyselým potem, nastupují a vystupují. Adam by si sedl, ale ví, že střídání babiček na zastávkách mu nedovolí klidně si delší dobu posedět, bude muset uvolnit místo nebo předstírat, že usnul, poslouchat pokašlávání, hekání, vzdychání, litanie k Ježíši Marii Bohu Svatému, a tak radši počká, až autobus vyjede za město, může si ještě trochu postát, ach, dnes si může ještě potrpět, dnes by snesl hodně v souvislosti s tím, co se mu dnes podařilo zakončit, doplnit, potvrdit: před hodinou Adam přestal být studentem. Jakoby nic, formalita, ale i tak se nechal unést vahou tak zvaného historického okamžiku; kéž by se život skládal pouze z takovýchto formalit, kéž by všichni lidé poznali ono vzrušení provázející tak zvané historické okamžiky, myslí si Adam, svět by byl přívětivý, možná až nesnesitelně přívětivý, možná by se i davy lidí, blažené permanentním vzrušením zadusily v přívětivém objetí, teď je však Adam se sebou spokojený, přestal být studentem a spolu s ním toho dne složila zkoušku víc než desítka lidí z ročníku, Adam přišel dost pozdě, aby nečekal věčnost, neznervózňoval se, a kromě toho chtěl být sám, vešel, prospěl a přijal gratulace. Jeden z profesorů, ten, který si ho měřil pohledem po celé studium (a nebyl to pohled přívětivý), mu stiskl ruku o něco silněji než ostatní, tisknul ji také o něco déle, vlastně podstatně déle, tak dlouho, aby se Adam pocítil zmateně, zahanbeně, profesor ji držel tak dlouho, až se Adam zarděl, zčervenal, a tehdy se profesor, ten, který ho měřil nepřívětivým pohledem po celé studium, zeptal (ale tak nějak stranou, směrem k profesorům): „A co že jste takový nesmělý?“, a nepřestával mu tisknout ruku, jakoby v rámci gratulací (Adam cítil, že to je stisk nepřátelský, vlezlý, příliš silný) a dodal: „Více odvahy, milý pane, nyní budete léčit lidi, nemůžete být tak plachý“, a zachichotal se směrem k profesorům, vynutil si tak na nich zachichotání, a stále ještě držel Adamovu dlaň, cítil nad ním moc, protože Adam neměl mnoho nápadů, jak se vysvobodit, profesor mrkl tím svým po mnoho let nepřívětivě slídivým okem, mrknul na Adama tak nechutně, tak vulgárně, s takovým neporozuměním, že Adam, o kterého se pokoušely mrákoty, ruku neobratně vytrhl, až komisi ztuhl chichot na rtech. Adam, osvobozený od dlaně, oka a chichotání, se uklonil, odešel a s každým dalším krokem cítil větší uspokojení, vždyť všechno zdárně skončilo, naposledy pojede autobusem z Akademie domů, poprvé se jím sveze jako diplomovaný opravář těl, a přesněji kostí, a takto se v opojném oparu slavnostní nálady zavěsil na držadle a trpělivě čeká, až autobus vyjede za město. Adam se směle dívá na cestující, cítí, že svou povznesenou náladu by mohl rozdávat, cítí, že když se dívá na lidi směle, jistě a povznešeně (avšak nikoli povýšeně), má moc nad jejich pohledy, jestliže se na ně dívá z perspektivy člověka smělého, jistého, s nadhledem, řídí jejich vnímání; Adam uvažuje, na kolik je takováto sugesce stálá, přemýšlí, o co lehčeji se žije lidem, kteří si zachovávají úplnou kontrolu nad tak zvaným prvním dojmem, o co lehčeji se žije lidem, kteří dělají dobrý dojem, opětují pohledy, úsměvy, hlavu drží lehce podnesenou vzhůru, bradu vysoko, odvážně, povznešeně (avšak nikoli povýšeně); tu však do autobusu vstupuje chlapec či dokonce muž.

Hezký, ba dokonce krásný chlapec, ba dokonce muž si sedá k oknu, tak si sedá, mimochodem, zdravě, normálně si sedá, ačkoli stále ještě probíhá střídání babiček a volných míst je pomálu, on se ve své chlapecké nepozornosti či dokonce mužské neomalenosti rozvalil na sedačku, ještě to své rozvalení zdůrazní oddechnutím, jak se mu to dobře sedí, jaká je to rozkoš pro jeho chlapecko-mužské nohy, zdravé a silné, jež však nerady postávají nazdařbůh; Adam si na chlapci všímá určitého druhu, jak to jen nazvat, myšlení, pragmatičnosti, ano tak, Adam je okouzlený pragmatismem chlapce či dokonce muže, který dělá dojem, jakoby si spočítal, že nesmí mrhat energií stáním v autobusu, jestliže je byť jen jedno místo volné, chlapec, ba dokonce muž dělá na Adama dobrý dojem, je pánem prvního dojmu, tím svým jistým a téměř povzneseným obsazením volného místa dokazuje, že v jeho zdravém chlapecko-mužském myšlení není místo na zbytečná váhání, jeho chlapeckou, ba dokonce mužskou mysl nikdy nezasáhlo dilema, zda si může sednout, když jsou zde přítomny babičky, nebo spíše možnost babiček, potencionální babičky číhají a vyčkávají na místo. Adam se nemůže ubránit pohledu na chlapce či dokonce muže, hledí na něho pokradmu, dokud se nesetkává s pohledem chlapce, ba dokonce muže odraženým ve skle, setkání s tím pohledem Adam považuje za předzvěst setkání bezprostřednějšího, Adama neopouští předtucha, že chlapec či dokonce muž ho přizval svým odraženým pohledem na místo vedle sebe, možná dal pouze svolení, Adamovi to stačí, se svolením tedy přisedá vedle, bez ohledu na babičky, které zde právě nejsou, ale každou chvíli mohou být atd. Přisedá si, ale neví, co dál, chlapec je vedle i muž je vedle, Adam neví, na koho se obrátit dřív, na koho se podívat jako na prvního, na chlapce v muži nebo snad na muže v chlapci, nemůže se rozhodnout a vůbec se na ně nedívá, jenom si ruku pokládá na sedačku hned vedle mužské ruky chlapce, pokládá a čeká, zda chlapec v muži strne nebo snad muž v chlapci sebou trhne. Adam se přistihuje při myšlence, která v něm budí trochu rozpaky i hrůzu, tak tedy, okouzlený tím zdravým, silným, urostlým, samčím a bůh ví jak ještě mužským chlapcem, chtěl by, aby ho mohl léčit, chtěl by, aby ten udělaný, statný a silný vazounek měl nějaké malé bebíčko, lehké podvrtnutíčko, popřípadě nekomplikovanou zlomeninku, Adam by se ho tak mohl dotýkat zjevně a oprávněně, chlapec či dokonce muž by mu tehdy odevzdal svoje kosti či dokonce tělo, byl by mužem vkládajícím do Adama chlapeckou důvěru, Adam by zase nahmatával, poťukával, seřizoval, opravoval by chlapeckost v mužskosti, avšak muž s chlapeckou kondicí, kypící mladistvým zdravím, zůstává pro Adama nedotknutelný, může se jen, když tak sedí po jeho boku, potají rozplývat, vnitřně rezonovat, pro sebe si pobrukovat, může jen schovávat husí kůži pod rukáv bundy. Adam zavírá oči a cítí mužskost chlapce po svém boku, sám je služebníkem, čeledínem chlapce, pacholkem muže, chtěl by od něho uslyšet nějaký rozkaz vyřčený hlasem prudkým a nesnášejícím odpor, chtěl by ho splnit ne dost rychle a být za trest udeřen nebo ho náležitě vykonat a být pochválen; Adam fantazíruje sám o sobě po boku mužského chlapce a ani si nevšimne, že hýbne malíčkem a dotkne se jeho ruky. Chlapec či dokonce muž reaguje okamžitě, podívá se rozhořčeně na Adama, vstává a přechází na konec autobusu, který již přijíždí na zastávku, tam chlapec vysedá a jako muž ukazuje za sklem Adamovi vytasený prostředníček.