Třebaže křesťanské církve v moderní společnosti ztrácejí, nezdá se, že by se potřeba víry v postmoderní době vytrácela. Vycházejí publikace různé kvality, občas i problematického vlivu, ale objevují se i práce, které nestaví na mělkých zájmech, ale chtějí poznat zbožnost prvých křesťanských staletí, kdy se prvotní církev teprve formovala, a vrátit se do nich. Pomocníkem takových záměrů je i pražské nakladatelství Vyšehrad, které po léta slouží křesťanské interpretaci dějin Evropy.

Pozoruhodným průhledem do mentality raného křesťanství je nenápadný výbor z nejstarší řecké a latinské martyrologické literatury Příběhy raně křesťanských mučedníků, uspořádaný klasickým filologem Petrem Kitzlerem, který se postaral i o stručnou předmluvu, v níž připomněl význam křesťanského mučednictví pro Evropu, které vyrostlo „z představ o blahodárné moci krve, jakožto nejcennější oběti přinášené na oltář božstvům“ (s. 13). Šlo, jak připomíná, o původně pohanskou představu, sdílenou i judaismem a ovlivňující formování raného křesťanství. P. Kitzler vybral k pochopení doby jednadvacet textů, které přibližují spiritualitu křesťanských obcí. Nešlo mu o dokumentaci událostí, které stály za příběhy, ale o „svědectví“ víry, kterou ani smrt nedokázala zviklat. Úkolem badatelů bude zjistit, jak byly příběhy přijímány, jak se dochovaly a šířily a do jaké míry ovlivňovaly mentalitu obcí.

Vhodný klíč k porozumění fenoménu raně křesťanského mučednictví nabídla klasický filolog Jiří Šubrt, znalec starověké křesťanské literatury. Nejprve ho zaujaly proměnné vztahy římské říše k šířícímu se křesťanství (vlastně k jednomu z mnoha iracionálních náboženství), které iritovalo stát kategorickým zákazem obětovat pohanským bohům. J. Šubrt načrtl vlny pronásledování, zpočátku spíše vlažné, avšak od poloviny třetího století až vyhlazovací. Stará traianovská zásada conquirendi non sunt ustupovala skutečnému pronásledování, kdy počet mučedníků vzrůstal, což však neznamenalo, že by se nemnožily i pokusy nařízení obejít nebo přechytračit. J. Šubrt naznačil, v jak obtížném postavení byli křesťanští biskupové. V církvi se setkávali jak umírnění křesťané, schopní kompromisů, tak radikálové, odmítající jakoukoli dohodu. Biskupové museli řešit dilema, zda provinilým (lapsi) odpustit a znovu je přijmout do společenství, či odmítnout jakoukoli shovívavost. Převahu nakonec získali umírnění (biskup Cyprianus), když radikálové, vedeni biskupem Novatianem, se nakonec odtrhli od církve a Novatiana zvolili vzdoropapežem.

Každý tlak přináší různé a někdy nečekané reakce. J. Šubrtovi se podařilo ukázat, jak si po „velkém“ pronásledování za císaře Diocletiana státní moc vlastně nedokázala poradit. Pronásledovaní začali svým pokojným vzdorem budit sympatie i soucit. Křesťanské obce ztrácely svou pověst „podvratných sekt“ (s. 27) a začalo se prosazovat mínění, že křesťané – kromě výjimečné zbožnosti – se vlastně od svých pohanských sousedů neliší. J. Šubrt pozoroval ještě další změny. Stoupal počet věřících, rozvíjela se institucionální struktura církve a rostla i její váha rozvíjením charitativní činnosti. O počtu umučených křesťanů se vedou spory. Ať byl však jejich počet jakýkoli, je nesporné, že jejich zabíjení dalo církvi do ruky dobrou možnost, jak střežit a mýtotvorně rozvíjet jejich památku.

Pronásledování křesťanů skončilo na Západě v letech 306-307, na Východě o něco později. Vznikla celá řada textů, vyzdvihujících jejich mučednictví. Někdy se však poučení o příkladné smrti zvrtlo. Ani tomuto zkoumání se J. Šubrt nevyhýbá. Poznal, že příklady pevné víry, nelekající se bolesti ani smrti, mohou mít někdy opačné účinky. Horlivá oddanost Kristu, jdoucí až za hrob, vedla až ke zvrácené touze po smrti. Amor mortis již Boha nepotřebovala a oběť měnila v sebevraždu. Církev takový propad hodnot odsuzovala, ale upevnilo se vědomí, že trpět pro víru patří k životu křesťanů.

Na otázku, kdy a jak se úcta k mučedníkům zrodila, J. Šubrt odpovídá, že koncepce sebeobětování za víru je výsledkem smíšení tradic křesťanských, židovských i pohanských, které se střetávaly a vzájemně obohacovaly. Zřetelnou výzvou byla především Ježíšova smrt na kříži. Imitatio Christi byla příkladem i pobídkou, martyrium jejich naplněním. J. Šubrt však obhlíží další obzor. Mučednická smrt, vlastně „vyšší křest“, křest krví, nepřinášela vykoupení jen umučenému, ale odlesk Boží milosti (s. 38) dopadal i na další věřící, na celou jeho církevní komunitu.

J. Šubrt se ve své úvodní syntetické stati zabýval i charakteristikou literárních pramenů přinášejících svědectví o mučednících. Mají rozmanitou tvář, ale v podstatě se dělí na acta a passiones. Acta vycházejí z dialogických záznamů při soudních procesech, passiones staví na vyprávění „očitého svědka“ v souvislém sledu událostí. J. Šubrtovi se však takové členění zdá zjednodušující a navrhuje rozrůznění textů podle jejich historické věrohodnosti. Nemyslí tím však další historické pátrání ani řazení textů v knize, ale posouzení, zda jde o prameny spíše „historické“, přibližující se historickým událostem, nebo „literární“, oplývající fantaziemi a snahou po vytříbené dikci, stupňující působivost příběhů. V žádném případě však nejde o historické dokumenty, ale o napínavý literární text demonstrující převahu křesťanského světce nad pronásledovateli (s. 44). Určitou výjimkou je jen Passio Perpetuae, založené na vlastních zápiscích kartáginské mučednice, a snad lze zmínit i Martyrium Pionii, kde se jeho autor opírá o jakési memoáry.

J. Šubrt neopomíná rovněž zdůraznit, že texty o mučednících na sklonku starověku kolovaly v různých redakcích a často i v různých jazycích. Šířily se a byly přizpůsobovány prostředí, v němž působily. Obraz mučedníka zvyšoval totiž vážnost církevního společenství, z něhož vyšel. V regionu se shromažďovaly památky na mučedníka-světce, které zvýrazňovaly jeho význam a pomáhaly prestiži obce, v níž působil. Slavily se dny jeho mučednické smrti, které byly zároveň dny jeho narození jakožto světce (dies natalis). Ve čtvrtém století christianizace římské říše již pokročila natolik, že celé území bylo protkáno sítí míst spojených se smrtí nějakého mučedníka: imperium Romanum se neodvratně měnilo v imperium Christianum (s. 48).

Jakkoli je Šubrtův text znamenitým průhledem do světa prvých křesťanských mučedníků, těžištěm knihy jsou texty o jejich životě a smrti, přeložené z řečtiny (Pavel Dudzik) a latiny (Iva Adámková, Petr Kitzler). Nešlo o plytké tlumočení originálu, ale o zamyšlení se nad textem, které doprovázelo poučení o historickém kontextu památky, její funkci a významu. Překladatelé uvedli i dosavadní edice a převody do moderních jazyků a neváhali doprovodit překlad poznámkami, které dokreslují genezi textu, vysvětlují narážky a odkazují na dochování i konotace textu. Kniha vyžadovala využít řady specializací, avšak nejsložitějším úkolem byl výběr textů a jejich uspořádání. Editor i překladatelé se řídili záměrem vybrat z pestré škály památek takové, které by reprezentovaly určitý záměr nebo styl. Nešlo tedy o to upřednostnit texty s ambicemi dokumentu nad památkami, které využívaly zájmu o hagiografické příběhy inspirující k domýšlení, ale i o dokumentaci rozdílných žánrů, směřujících od protokolárních záznamů s živými dialogy až po apologie a „učená hádání“. Zmíníme některé příklady.

Stručné Umučení svatých Ptolemaia a Lucia je formálně nedílnou součástí Iústínovy Apologie a martyrologické motivy se do textu teprve jakoby vkrádají. Naproti tomu Umučení Polykarpa, a zejména pak Dopis Lyonské obce, patří spíše k raně křesťanské epistolografii než k mučednickému vyprávění v pravém slova smyslu. Akta Iústína a jeho druhů, napsaná ve stylu římských soudních protokolů, jsou zase považována za jeden z nejstarších textů o mučednících, stavějících na formě dialogu. O tom, jak obtížně zařaditelné jsou některé památky, svědčí Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké, stylizované jako soudní protokol, přičemž v textu již naopak působí martyrologické a apologetické dodatky.

Skutečnou perlou mezi vybranými texty je Umučení svatých Perpetuy a Felicity, které bylo analyzováno z nejrůznějších pozic, včetně optiky gender studies i jako dokument pro studium rané církve v Tertullianově době. Tento text, jehož připsání Tertullianovi je jasně odmítnuto, kombinuje autobiografické pasáže (psané v Ich-formě) se scelujícím komentářem neznámého redaktora-autora. Charakteristickým rysem památky je využití motivu visio (vidění), kterého se mučedníkům dostává. Text má edukativní poslání, ale i v jiném smyslu, než je obvyklé. Zejména jeho pozdější přepracování, tzv. Akta Perpetuina, již totiž nevolá po nápodobě mučednických skutků, ale zve k projevům úcty a zbožnému obdivu podle zásady admiranda, non imitanda.

Kontrastně naproti tomu působí Umučení Pionia a jeho druhů. Pioniova akta dovolují nahlédnout do fungování místního i provinciálního soudního systému, představují intelektuální elitu a odkrývají konfliktní náboženskou situaci ve Smyrně během celoříšského pronásledování křesťanů. Akta Acaciova sice svým názvem naznačují inspiraci protokolárním stylem, ale reprezentují jinou formu výpovědí o mučednících. Jde sice také o výslech (Acacius je vyslýchán římským úředníkem Marcianem), ale text má, podobně jako například v knize rovněž obsažená Akta Apollónia (Apollóa), blíže k „učenému hádání“ (altercatio) či disputaci, v níž Acacius zesměšňuje nejen úředníka Marciana, ale celé pohanské náboženství. Je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že celý text je vlastně hagiografickou fikcí, která nevznikla ve třetím století.

Jinam svým stylem patří také Život Cyprianův, který je pojat jako řeč, jejíž předmluva a epilog se obrací k věřícím, kteří Cypriana neznali z osobní zkušenosti. Šlo o vyjasnění některých událostí z Cyprianova života a osvětlení jeho činnosti jako aktivního křesťana a biskupa; jeho činnost literární tak v pojetí autora ustoupila do pozadí. Formálně vyprávění navázalo na využití žánru, který se opírá a biograficko-panegyrické schéma, ale přesazuje je do křesťanského kontextu. Zvláštní pozornost jako příklad si zasluhuje i Umučení Felika, biskupa afrického města Henchir Bou Cha, které mohlo být chápáno jako svědectví ve prospěch donatistů v jejich boji s katolickými traditores. Text nerespektoval zápis procesního řízení, ale využíval hagiografických postupů.

Z uvedených příkladů si lze představit, jak se „hagiografické“ texty navzájem žánrově odlišovaly a sledovaly i různé cíle. Při výběru překládaných textů se podařilo rozhodně rozlišit všechny prosazující se tendence, vystopovat jednotlivé genetické kořeny i žánrové odstíny. Badatelé tak dostali do rukou soubor textů, který exemplárně naznačuje variabilitu hagiografické literatury již na samém jejím počátku.

Svět pozdního starověku, ustupující přílivu barbarských národů a úspěšnému křesťanství, zanechal literární dědictví, kterému není snadno porozumět. Petr Kitzler se svými spolupracovníky dal do rukou zájemců soubor zpřístupněných pramenů, které přibližují dobu změn, období vyhasínajícího kultu pohanských bohů a vítězícího křesťanství.

Příběhy raně křesťanských mučedníků. Výbor z nejstarší latinské a řecké martyrologické literatury. Uspořádal Petr Kitzler, z řeckých a latinských originálů přeložili Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr Kitzler. Úvodní studie Jiří Šubrt. Praha, Vyšehrad 2009, 395 s., 16 obr. ISBN 978-80-7021-989-8.