S potěšením vítám vydání druhého svazku Příběhů raně křesťanských mučedníků, volně navazujícího na prvý svazek vydaný v pražském nakladatelství Vyšehrad roku 2009. Vydavatel Petr Kitzler v něm shromáždil třináct mučednických textů, které přibližují vývoj hagiografie po konstantinovském obratu a reprezentují mučednickou literaturu v různých historických, ideových, žánrových a teritoriálních souvislostech. Texty patří do 4. a 5. stol. po Kr. a jsou v knize uspořádány chronologicky podle datování událostí, které líčí. Překladateli a komentátory jednotlivých příběhu jsou opět Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr Kitzler.

Studium a překládání legend z hlediska teorie literatury předpokládá, že badatelé si jsou dobře vědomi, že texty o smrti mučedníků jsou specifickým literárním žánrem, který v různém poměru mísí střípky historické paměti s čirou fabulací, vždy však s nábožensko-vzdělavatelným záměrem. Čtené nebo ústně tradované příběhy měly od svých začátků připomínat život a smrt křesťanů umírajících pro Krista a být výzvou k radikalizaci víry, k povzbuzení statečnosti a prohloubení sounáležitosti s církví.

Třináct mučednických textů, které Petr Kitzler vybral, připomíná pronásledování křesťanů na sklonku vlády Diocletianovy, některé passiones prozrazují rigorózní postoje, které z církve v severní Africe vydělily donatisty. Některé texty dosud v českém prostředí unikaly hlubšímu zájmu. Kompozice druhého svazku Příběhů se řídí modelem svazku prvého. Po Předmluvě italského znalce mučednických textů Franceska Scorzy Barcellony následuje Úvod, vlastně obsáhlá vědecká studie z pera našeho předního odborníka na dějiny pozdněantické literatury Jiřího Šubrta, po níž teprve zařadil redaktor Petr Kitzler vybrané přeložené texty, doprovázené komentářem a odkazy na prameny a literaturu.

V Úvodu je zajímavé sledovat, kam až klasický filolog Šubrt obracel svou pozornost, když hledal příčiny církevních turbulencí a vysvětloval rozdílné akcenty rodících se mučednických textů. Zásadní příčinou byla proměna společenského postavení křesťanství, které se v průběhu 4. století stalo státním náboženstvím. Křesťané mohli se zadostiučiněním cítit úlevu po vlnách pronásledování, ale nové uspořádání přinášelo i nové problémy. Přízeň panovníků si vybírala svou daň ve vměšování se státu do vnitřních záležitostí církve, v zásazích do pravomocí. Někteří křesťanští intelektuálové tušili, že paktování se s mocí nepovede k dobrému. Skvěle se vyjádřil Tertullianus, který zdůraznil, že „žádná věc nám není víc cizí než stát“. Jasné vymezení „my“ a „oni“ se ve vztahu ke státu přežilo a spíše se rozlišovalo, kdo a jak s mocí vychází. Šubrtovi neuniklo, že si křesťané budou muset klást otázku, jak církev naloží s těmi, kdo ve vztahu ke světské moci zajdou příliš daleko. Pro teology určující duchovní klima se tak otvírala celá řada nových problémů. Jak se stavět ke křesťanům, kteří „zradili“? Zasluhovali trest z rukou křesťanů? Jak se stavět k osudu mučedníků popravených křesťany? Vodítkem mohlo být zacházení s těmi kněžími a biskupy, kteří za Diocletianova pronásledování vydali texty Písma svatého do rukou státu, „zradili“ a vysloužili se hanlivé označení lapsi nebo traditores. Dehonestující pojmenování se ujalo a patřilo všem, kdo se provinili kolaborantstvím. Měla se traditio odpouštět? Měli se viníci kát, nebo být exkomunikováni? Směli traditores zastávat své církevní funkce a vysluhovat svátosti? Jiří Šubrt upozornil na závažnost problému i jeho teologický rozměr. Šlo o spor o texty (opisy) Písma svatého. Byly jen médiem, jímž se zákon Boží šířil, nebo byl biblický text zhmotněním Božího slova, s nímž by jakákoli manipulace mohla být pokládána za provinění vůči Bohu samotnému? Rostla nejistota, která se šířila zvláště mezi africkými věřícími. Různosti názorů se začalo zneužívat v bojích o moc a prebendy a v Africe se spory přelily v otázku, zda je třeba udržet jednotu církve za každou cenu. Nebylo by správnější zbavit se všech kolísajících a úplatných, kteří do pravé Kristovy církve nepatří? Šubrt soupeřícím názorům dobře rozumí a sleduje dlouhý a dramatický boj mezi „přísnými“ donatisty (název podle biskupa Donata v severoafrickém Kartágu) a flexibilními katolíky, v němž tekla krev a hynuli mučedníci. Šubrt přiblížil peripetie sporů, třebaže zabíhá až příliš do podrobností. Správně však upozorňuje na neortodoxní praxi překřtívání odpadlíků praktikovanou donatisty, která byla jejich distinkčním znakem. Ve věrouce se však obě církve příliš nelišily, jak svědčí polemiky, kdy se do sporů vložil biskup ve městě Hippo Regius Aurelius Augustinus. Tehdy se již i donatisti, ustavení v regionální církev, bránili polemikami svých teologů, ale na vzdělání a um Augustinův nestačili. Ve spisku De baptismo se Augustinus ostře postavil proti překřtívání a začal útočit i na slabá místa v donatistické eklesiologii a martyrologii. Pouhá argumentace však nic nezmohla a Augustinus poznal, že je třeba sáhnout k násilí, které je ovšem nutno zdůvodnit i teologicky. Nakonec byli donatisti roku 411 odsouzeni jako heretici a přebírání jejich kostelů se neobešlo bez krveprolití. Vlna kritiky za ústupky vůči státu však již odezněla.

Přesto je třeba ještě se ohlédnout. Na rozdíl od většinové církve byli donatisti rozhodnými vyznavači kultu mučedníků. Skláněli se před jejich sebeobětováním pro Krista a netušili, že začínají popouzet katolickou hierarchii, která se mohla cítit ohrožena jejich mravním postojem a kreditem ve společnosti. Církev si uvědomila nebezpečí a začala passiones zkoumat a posléze i požadovat formální posvěcení umučených. Kdo byl vlastně pravým mučedníkem? Šubrt upozornil na různost pojetí. Církev nechtěla riskovat a zpřísňovala nároky. Mučedníkem se nemohl stát například ten, kdo vyhledával posmrtnou slávu jen z osobní ctižádosti, kdo se chtěl smrtí jen proslavit. Donatisti nebyli tak „úzkostní“. Nevadil jim sebeobdiv, rozuměli vstřícněji osobní motivaci. To již Šubrt odbíhá od spekulací k charakteristice mučednických textů, jejichž části se mohly uplatnit i při liturgii.

Passiones se přes svou koherentnost odlišují celou řadou specifických znaků, které se vydavatel svazku P. Kitzler snažil zachytit svým výběrem. Díky dosavadnímu zkoumání dokážeme rozeznat texty donatistů a passiones z prostředí katolíků, situované do různých krajů a období. Důležitou roli respektovaného vzorce těchto textů sehrál i Athanasiův Život sv. Antonína poustevníka, který se v 2. polovině 4. století rychle šířil a byl překládán do různých jazyků.

Důležité a zajímavé jsou i komentáře k jednotlivým překladům. Svědčí o širokém rozhledu překladatelů (P. Dudzik z řečtiny, I. Adámková a P. Kitzler z latiny) i o jejich dovednosti. Všichni dbají o přesnost vyjádření, ale usilují i o plynulý tok češtiny. Stylová úroveň jednotlivých mučednických textů byla nevyrovnaná. Některé příběhy byly založeny na aktech a měly jednodušší strukturu, jiné byly opřeny a složitější zázemí a byly kompozičně komplikovanější a jazykově bohatěji ozvláštněny. Někdy dokonce mohla latina originálu budit obtíže, jak připustil P. Kitzler ve svém komentáři k Aktům Šebestiánovým. Upozorňuje na rozvolněnou syntax, na řadu ojedinělých výrazů, poetismů, archaismů, grecismů i „odborných výrazů“ (termini technici).

Tendence passiones byla zřejmá. Útlum zájmu o samu mučednickou smrt vedl k propojení smrti s širokým během předchozího života, srov. např. „rozpínavost“ epizod v Aktech Šebestiánových z počátku 5. století. Měnil se i profil mučedníka. Zatímco v době Diocletianově převažoval vzor martyra jako mučedníka-vyznavače, o století později byli hrdiny příběhů křesťané příkladní svým čistým životem. Mizí věcnost vyprávění a Šubrt ve svém Úvodu upozorňuje na panegyrické rysy, které se do textů vkrádají. Strohost záznamu smrti ustupuje literárnímu zkrášlení předchozího života.

Kniha je velmi dobře zvládnuta i po technickoredakční stránce. Nabízí odkazy na edice, široce pojatý soupis literatury, na potřebné rejstříky a seznamy zkratek. Vítaným doprovodem jsou i barevné reprodukce výtvarných památek, většinou u nás málo známých. Příběhy budou nesporně dobrým pomocníkem pro studium prvých století křesťanství.