Pod obecně zvoleným titulem knihy, upravenou verzí doktorské disertace, Petr Kitzler předkládá zevrubnou analýzu slavného martyrologického textu Umučení svatých Perpetuy a Felicity (Passio sanctarum Perpetuae et Felicitatis). Tento svou povahou nepříliš rozsáhlý zápis z počátku třetího století, který líčí umučení vzdělané mladé severoafrické ženy Perpetuy, jež společně s Felicitou a několika muži zemřela na obranu křesťanské víry, se sice těšil zájmu již v předchozím bádání, Petr Kitzler se však věnuje otázkám, které dosud stály spíše na jeho okraji. Do centra své knihy staví především recepci textu, která započala bezprostředně po jeho sepsání a pokračovala v prvních křesťanských stoletích. Je potřeba vyzvednout, že se na tuto cestu vedoucí směrem k zevrubnému pochopení reinterpretace textu vydal vybaven rozsáhlými znalostmi textu samého (přeložil a obsáhle jej komentoval v rámci antologie Příběhy raně křesťanských mučedníků. Výbor z nejstarší latinské a řecké martyrologické literatury I.), jeho druhého života (srv. autorovy publikované příspěvky uvedené na str. 203–204 v bibliografii), bohaté sekundární literatury, která se k tématu úzce či šířeji váže (o jejím pročtení hovoří úctyhodný soupis na konci knihy a recenze, které autor pořídil), a v neposlední řadě znalostmi pasionálních textů a raně křesťanské literatury obecně (srv. rovněž druhý svazek antologie Příběhy raně křesťanských mučedníků II. Výbor z latinské a řecké martyrologické literatury 4. a 5. století).

Vydaná kniha, rozdělená do tří oddílů, si klade tři hlavní cíle, jimž odpovídá zvolená struktura práce. V první části (Fortissimi martyres: Passio Perpetuae et Felicitatis jako pretext) autor představuje text z filozoficko-literárněhistorického hlediska a snaží se seznámit s inovativními rysy, které Passio Perpetuae zajistily proslulost. V druhém oddílu knihy (Od exemplum fidei po admirandum, non imitandum: Passio Perpetuae et Felicitatis a její pozdější interpreti), která je co do výsledků, k nimž Petr Kitzler dospívá, zásadní, naopak mapuje druhý život tohoto textu. Konečně v poslední části jsou čtenáři v překladu poskytnuty pramenné texty (Augustinova kázání u příležitosti svátku svatých Perpetuy a Felicity a Pseudo-Augustinova kázání), na nichž autor staví své teze v předchozím oddílu. Kniha je dále doplněna chronologickým přehledem recepce Passio Perpetuae do konce 5. století, anglickým resumé, rozsáhlou bibliografií a několika užitečnými rejstříky.

I když v první části autor při seznámení s textem a jeho ukotvením (otázky datace či struktury textu) vychází z rozsáhlé sekundární literatury, nespokojuje se pouze s jejím přetlumočením, ale kriticky se staví k jednotlivým problematickým bodům v zápisu tohoto pasionálního textu (např. k jeho teologickému ukotvení). V závěru tohoto oddílu (Passio Perpetuae a její inovativní rysy) velmi přehledně upozorňuje na ty rysy textu, které musely být považovány za revoluční „jak s ohledem na společenské stereotypy, zděděné z pohanské antiky, tak tváří v tvář náboženskému naladění středního proudu dobové církve (s. 63).“ Tituly jednotlivých podkapitol (emancipace ženství a subverze socio-genderových hierarchií; maskulinita a křesťanská identita; moc mučedníků) dobře vystihují ty body textu, které byly v druhém životě textu přeznačeny, aby tak díky zařazení do nových hodnotových kritérií umožnily textu jeho další život v nové společenské realitě.

V druhé části knihy autor v chronologickém pořadí postupně probírá všechny texty, které jsou s Perpetuou a jejími druhy spjaty a jež se snaží vyprávění přepsat, normalizovat, a odstranit tak původní revoluční náboj textu. Tyto snahy o přeznačení textu, které započaly již nedlouho po sepsání passio, autor zevrubně interpretuje a odhaluje cílené úsilí o přepis původního zápisu; vydává se tak na dlouhou cestu od přelomu 2. a 3. století po polovinu 5. století (od Tertulliana přes severoafrické passiones 3. století, Augustina a augustinovské tradice až po tzv. Acta Perpetuae). Právě této části odpovídá i zvolený podtitul knihy, kterým autor demonstruje svou snahu po odhalení dalších osudů textu a spolu s tím „osvětlení reinterpretační cesty, kterou athletae Christi museli v následujících staletích urazit, aby našli své místo v pokonstantinovské společnosti a církvi“.

Kniha, kterou její autor na obálce charakterizuje jako „sondu do způsobu, jak se v průběhu doby měnil koncept svatosti ruku v ruce se změněnou nábožensko-historickou situací a jak na tuto změnu reagovaly církevní autority“, je více než jen skromnou sondou. Na základě analýzy rozličných prostředí, v němž text Passio sanctarum Perpetuae et Felicitatis žil svůj druhý život, ukazuje širší souvislosti a možnosti, jak je možné k martyrologickým textům a jejich pozdějším přepisům přistupovat. Při časté absenci datace, autorství a informací k okolnostem jejich vzniku je mnohdy pouze na základě pečlivé filologické práce a kladení relevantních otázek možné dospět (či se přiblížit) ke skutečným intencím jejich pisatelů a odkrýt záměry, které byly reinterpretací textu sledovány. Jak dokládá kniha Athletae Christi, takové hledání může být také nanejvýš dobrodružným putováním v čase, které čtenáři rozkrýváním jednotlivých textových rovin umožní proniknout za ně a pohlédnout na měnící se historickou realitu. Když se k interpretaci velmi specifického a obsahově zajímavého textu přidá jasná a logická výstavba knihy a stylisticky vysoký jazyk, dostává se čtenáři do rukou nejen inteligentní a v mnoha aspektech podnětná kniha, ale i strhující vyprávění.