Na jaře letošního roku spatřila světlo světa první monografie o Francesku Petrarkovi v češtině z pera Jiřího Špičky, předního českého znalce života a díla tohoto autora. Francesco Petrarka je stálicí ve Špičkově zorném poli již mnoho let - kromě četných odborných článků zmiňme jeho monografii Agostino, Francesco, Verità. Chi è chi nel Secretum di Petrarca (1999), úvodní studii k českému vydání Mého tajemství nebo desetidílné pásmo Fragmenty Franceska Petrarky pro Český rozhlas 3 Vltava (2007).

Každý milovník italské kultury vyskočí nad touto novinkou radostí: po 636-ti letech se Francesco Petrarca dočkal své první české monografie! Zároveň ovšem dodáme: není to příliš dlouhá doba? Odpovídáme: buďme rádi, že jsme součástí té generace, která se zmíněnou mezerou začala fakticky zabývat. Můžeme nicméně zůstat klidní, neboť bílých míst na české kulturní mapě Itálie je ještě mnoho. Je, a v budoucnu stále bude co objevovat, a tím myslíme i skutečnosti týkající se stěžejních postav a děl italské kultury. Dílo Petrarca: homo politicus je velmi zdařilou prací a v českém prostředí italské literární historie též ojedinělou.

Autor si jako téma monografie zvolil společenské působení Francesca Petrarky, v posledním půlstoletí spíše zanedbávaný petrarkologický obor. Výchozím bodem Špičkovy práce je ta část Petrarkových listů, které se věnují jeho společenským a politickým reflexím, lyrická nebo čistě literární témata zůstávají na okraji autorova zájmu. V mnohých svých dopisech a spisech se italský klasik mimo jiné vyjadřuje k současnému politickému dění v Itálii a v Evropě a formuluje ideály společenského působení intelektuála ve specifickém italském prostředí 14. století. Čtenáře Špičkovy monografie musíme upozornit, že Petrarkova doba je velmi složitou a dynamickou historickou periodou dějin Apeninského poloostrova. Jiří Špička se nicméně ukázal být velmi zkušeným lodivodem, který kormidlo neopouští ani za takových bouří, jako jsou Avignonské zajetí papežů, kolísající římské císařství nebo vzájemné války italských republik. Monografie se může pochlubit v české italianistice výjimečným bibliografickým zázemím, přesnou historiografií na úrovni současného bádání a obdivuhodnou úplností. Je obdivuhodné, kolik cenných údajů se autorovi podařilo vměstnat na relativně nevelký prostor, aniž by to monografii ubíralo na čtivosti a plynulosti.

Při bohatosti Petrarkových politických témat a aktivit autor musel zvolit srozumitelné uspořádání textu. Monografie je se dělí na tematické celky, které nejsou vždy pojímány přísně chronologicky. Odbornější kapitoly (cca 250 stran, poznámkový aparát nepočítaje) má svůj úvod ve dvacetistránkové přehledné studii o Petrarkově celoživotním politickém působení.

Z argumentačního hlediska je monografie vystavěna velmi pečlivě a přesně, což vyniká i díky tomu, že mnoho historických skutečností se v monografii opakuje na více místech a ve více kontextech. Ještě více je třeba ocenit fakt, že monografie je vlastně původní vědeckou studií, výsledkem několikaletého soustředěného bádání, a že se tedy nejedná o pohou (jakkoli odbornou) kompilaci. Špička se nepodřizuje stereotypům a módnosti některých petrarkologických témat, zpracovává látku zodpovědně, přesně, aktuálně a úplně. Petrarku neoslavuje a dokáže odhalit i stinné stránky jeho působení.

Někteří čtenáři Špičkovy monografie mohou namítnou, že autorem zvolené téma je sice zajímavé, ale nezabývá se tím, co by nás nejvíce zajímalo – stěžejní částí Petrarkova odkazu v evropské kultuře - jeho literaturou, humanismem a filologickým mistrovstvím. Zčásti mají tyto hlasy pravdu, ale respektujme autorův záměr specializovat se pouze na jeden aspekt a dopracovat ho, jak sám tvrdí, do díla dosud chybějícího i ve světovém měřítku, připomenout s odpovídajícím důrazem méně známou sféru Petrarkova působení. Čtenář zajisté může namítnout, že Petrarka bude nadále připomínán zejména v souvislosti se svým literárním a humanistickým působením, ale to Špičkova monografie nijak nezpochybňuje a autor sám připouští, že Petrarkův politický vliv nedosáhl takového významu jako jeho umělecká tvorba. A zároveň je třeba si uvědomit, že ve 14. století neexistoval žádný jiný literát, který by se svým společenským významem byť jen vzdáleně přibližoval Petrarkově významu. V tomto tkví další velké pozitivum Špičkova díla: srovnání klasikova společenského působení s ostatními intelektuály, kteří se podobně jako on pokoušeli zapojit do společenského života – v tomto směru je Petrarca téměř anomálií své doby, jak kvalitou svých „politických“ spisů, tak relevancí svého společenského působení.

Díky Špičkově monografii máme možnost nahlédnout na doposud méně známou část klasikova života, na sílu jeho realistického či idealistického vidění, na jeho autostylizaci a autocenzuru. Máme možnost zhlédnout kariéru výjimečné intelektuální postavy 14. století, která se pokusila proniknout do společenských kruhů na různých místech Itálie i Evropy. Veden mnoha svými ideály a naivními představami, Petrarca putoval z místa na místo, ve snaze nalézt stabilní zázemí s dostatkem tvůrčí svobody po boku osvíceného panovníka, který by si jeho služeb dostatečně vážil. Mnohé životní zastávky Francesca Petrarky nás utvrzují v tom, že toto hledání vlastně nikdy nedošlo naplnění a ideální tvůrčí podmínky se klasikovi nehledaly snadno – když už je našel, tak trvaly většinou jen krátkou dobu, po kterou žil jemu nakloněný panovník.

Možná nám po přečtení monografie bude líto, že Petrarca ztratil něco ze své aureoly, z nedotknutelnosti vavřínem ověnčené italské „superstar“ 14. století, ale spíše se domnívám, že osobnost Francesca Petrarky tím jen získala. Získala lidský rozměr, který můžeme snadno připojit k „aureole“ poněkud éterické bytosti klasika. Díky Jiřímu Špičkovi můžeme spatřit Francesca Petrarku jako člověka z masa a kostí, který dýchal tento vzduch a jedl chléb náš vezdejší stejně, jako tak činíme my a žil plně svou dobou, která mu nebyla lhostejná a k níž se neustále vyjadřoval. . Monografie nám ukázala italského klasika ve světle své doby a v interakci s politickým okolím. Všude, kam Petrarca došel při svém putování, byl přijímán s těmi nejvyššími poctami jako největší literát a učenec – co víc si žijící autor může přát? Co na tom, že nebyl velkým politikem a že neměl reálnou politickou moc panovníka nebo funkcionáře, o to ani nestál. Věřil ve své dílo, a to se i dnes ukazuje být trvalejší než politický odkaz jeho mocných současníků.