Nejrozsáhlejší Petrarkovo italsky psané dílo je dnes široké veřejnosti známo jako Canzoniere, česky Zpěvník. Toto pojmenování se ovšem poprvé objevilo teprve v první polovině 16. století. Sám Petrarca zaštítil soubor své milostné lyriky poněkud komplikovaným názvem Rerum vulgarium fragmenta (Fragmenty básní v rodném jazyce). Dílo bylo často publikováno i pod názvem Rime sparse (Rozptýlené verše), jak Petrarca definuje svůj básnický počin v prvním verši úvodního sonetu, nebo jednoduše Rime (Básně).

Fragmenty představují sbírku lyrických básní uspořádaných autorem v organický celek. Petrarca byl nejen autorem samostatných básní jako jeho předchůdci, ale i organizátorem své básnické produkce. Tak připojil k roli architekta textu rovněž roli prvního interpreta a soudce vlastní tvorby.

Nutno přiznat, že Petrarca byl velmi přísným soudcem své poezie. Definitivní verze Fragmentů je plodem více než čtyřicet let trvající práce spočívající v trpělivém vybrušování verše za veršem a v uvážlivém zasazování básní do celkové struktury díla. Teprve v posledních letech před smrtí Petrarca dokončil ke své spokojenosti výstavbu sbírky i s jejími vnitřními symetriemi a formálními, tematickými a symbolickými vazbami. Ve složitém, ale kompaktním organismu díla zaujímá každá báseň své přesně vytyčené místo. Jednotlivé básně sice mohou stát i samy o sobě, jako součást celku však získávají další významy a stávají se plnohodnotnými.

I přes svou nepopiratelnou originalitu by Petrarkův projekt knihy poezie nemohl spatřit světlo světa, kdyby autor nebyl pilným žákem předchozí tradice lyrické poezie v latině i v národních jazycích. Petrarca, příslušník nové generace kosmopolitních a nejrozmanitějším vlivům otevřených intelektuálů, stál na pomezí dvou kulturních epoch, středověkého světa a počínající humanistické kultury. Inspiraci pro svou lyriku nacházel v dílech latinských klasiků, především Ovidia a Horatia (v určitých ohledech i Vergilia), v básních provensálských trubadúrů i u italských mistrů sladkého nového stylu. Ti všichni pro něj byli studnicí, z níž čerpal motivy, obrazy i formální a stylistické postupy.

Ve své konečné podobě se Fragmenty skládají z 366 básní: 317 sonetů, 29 kancón, 9 sestin, 7 ballat a 4 madrigalů. Ponecháme-li stranou úvodní sonet, jenž plní funkci prologu, připadá na každý den v roce jedna báseň. Jednotka roku, který představuje uzavřený, cyklicky se opakující kruh, není zvolena náhodně: odkazuje symbolicky ke komplexní povaze životní zkušenosti zachycené ve sbírce a k jejímu charakteru opakujícího se cyklu. Tak se zkušenost stává obecně platnou, exemplární.

Prvopočátek Fragmentů kladou petrarkologové přibližně do roku 1330, nicméně první větší soubor básní, zahrnující 25 textů, pochází z let 1336-1338. Tyto verše, jejichž společným jmenovatelem je ovidiovská inspirace, byly začleněny spolu s dalšími básněmi do první z devíti redakcí Fragmentů, kterou Petrarca uspořádal v roce 1342 a uvedl sonetem na klasické téma neopětované lásky boha Apollóna k nymfě Dafné.

Klíčové období v genezi díla přichází na konci 40. let, kdy Petrarca čelí komplikované životní krizi, způsobené jak vnějšími okolnostmi, tak vnitřním dilematem. Petrarca se tehdy znovu pustil do práce na třech velkých projektech: na Fragmentech, na epistulárním souboru Listy přátelům (Rerum familiarium libri) a na latinsky psané básnické sbírce Listy ve verších (Epystole). Petrarca popsal novou vlnu tvůrčí aktivity jako snahu sebrat rozptýlené zlomky duše, zúčtovat s předchozím životem a s dosavadní uměleckou tvorbou a dát jim nový řád. Tento velkorysý plán se zrodil nejen z pocitu frustrace z následků řádění morové nákazy osmačtyřicátého roku, jež připomněla smrtelníkům pomíjivost všeho pozemského zpochybňujíc základní existenciální jistoty, ale i z přirozeného vývoje básníka-člověka, který ve svých pětačtyřiceti letech dospěl na pomezí dvou životních etap, mládí a zralého věku. Středověká tradice velela, aby literát, procházeje touto vnitřní proměnou, jakousi mutatio animi, pověsil na hřebík kariéru pěvce lásky, zvážněl a přijal odpovědnější roli filozofa a moralisty.

Petrarca se však od své mladické produkce odmítl distancovat. Přesvědčen, že veškeré pocity, nálady a myšlenky člověka mají svou cenu, rozhodl se zakomponovat ji do díla, které si kladlo za cíl pojmout v úplnosti životní pouť člověka se vším dobrým i zlým a učinit z ní exemplum pro ostatní. Petrarkovo originální řešení tak vytvořilo velmi úzkou vazbu mezi básnickou tvorbou a biografickou koncepcí cesty životem. A nejen to. Ve Fragmentech hraje Petrarca jak roli auctora, tvůrce poezie, tak i agenta, protagonisty příběhu. Tato skutečnost dává Fragmentům autobiografický ráz.

Sebrané „fragmenty života“ jsou zamýšleny jako dokument o básníkovi, jako rekonstrukce jeho životní pouti, iter autobiographicum exemplare. V centru Fragmentů nestojí Laura, opěvovaná žena, ale Petrarca, jenž podrobuje sám sebe analýze, pitvaje vlastní duševní hnutí a niterné aspirace. Touha po naplnění lásky k Lauře se mezi nimi jeví na první pohled jako nejsilnější, není však zdaleka jediná: neméně zjevná je básníkova touha po klidu, vnitřním míru, odpuštění a spáse. Mnoho různých konotací má ve Fragmentech i láska, která se v Petrarkově pojetí neomezuje pouze na milostný cit mezi mužem a ženou (nebo v tomto konkrétním případě spíš na jednostranný platonický cit). V symbolice díla je zašifrována i láska ke kráse, dokonalosti či slávě. A jelikož láska nesídlí podle Petrarkových slov jen pod ženskými šaty, neopomíná básník ani lásku k vlasti, občanským ctnostem a hrdinství.

Fragmenty nepředstavují pro Petrarku prostor pro pouhé zachycení životní pouti, jde mu v prvé řadě o její interpretaci. Z tohoto pojetí vychází dva důležité principy díla: aplikace racionality při líčení citovosti a odklon od realismu.

Fragmenty nemají charakter bezprostřední výpovědi o přepestré směsici pocitů, které láska v básníkově nitru vzbuzuje jako harfenistka, jež rozeznívajíc hned tu, hned onu strunu vyluzuje širokou škálu radostných i smutných tónů. Citové vibrace nejsou zachycovány v okamžiku zrodu, nýbrž procházejí filtrem rozumu. Jsou neustále podrobovány myšlenkové analýze a interpretaci. Ze střetávání emocí a racionálního pitvání pramení pro Fragmenty typický neustálý konflikt mezi duší, jež si ráda staví vzdušné zámky a připoutává básníka k iluzorním snům o lásce, a rozumem, který nabádá k odklonu od planého fantazírování a k následování ušlechtilejších cílů. Láska ve Fragmentech je plná protikladů, sladká i hořká. A přesně taková jsou i slova básníka. V jednom sonetu velebí v jakémsi oslavném chvalozpěvu Amora za rány, jež mu způsobil svými šípy, a blahořečí svým vzdechům, slzám a vášním, ovšem hned v následujícím sonetu v zoufalé kajícnosti vše popře žádaje Boha, aby jej osvobodil od ničivé nákazy:

Nebeský otče, po ztracených dnech,
nocích, jež v blouzněních jsou promarněné,
tou dravou vášní srdce zapálené,
vidíš mě zde v nevalných počinech.
V Tvém světle kéž bych navrátit se moh
k jinému životu a zušlechtěné
měl cíle…

(LXII, v. 1-7)

Snaha udržet si odstup od realismu se ve Fragmentech projevuje nedostatkem konkrétních údajů, jaké by byly typické pro skutečný román či deník lásky. Idealizace začíná už u Petrarkovy múzy Laury. Básník záměrně nedává čtenáři dostatek indicií k tomu, aby si mohl Lauru představit jako konkrétní, živoucí bytost. Její zevnějšek, jehož božskou krásu básník zarputile připomíná, je popisován většinou prostřednictvím synekdoch typu zářivé oči, ručka bílá jako alabastr, vlasy z ryzího zlata či andělské rty, což jsou rysy jistě půvabné, ale dosti obecné. Podobné charakteristiky se dostává Lauřině povaze. Laura je ctnostná a ušlechtilá, až to lidské není, a její jedinou vadou se zdá být krutá lhostejnost k básníkově trápení. Teprve ve druhé části sbírky, kdy se k jejím kvalitám přidá soucit, získá alespoň kapku lidského tepla, ovšem to už není ženou, ale nebešťankou.

Značný stupeň idealizace postihuje i přírodu, jejíž harmonická krása a blahodárný klid Petrarkovi slouží jako pozadí pro zobrazení ženského ideálu. Příroda Fragmentů je sice konkrétnější než u lyrických básníků předchozích generací, ovšem tím, že je zbavena rušivých elementů a příliš syrových tónů, má daleko k opravdovému realismu. Navíc se v mnoha básních stává dějištěm zázraku, básník v ní vidí Lauřinu tvář a nalézá v ní spiklence. Přírodní scenérie přestavují někdy zrcadlo, v němž se odrážejí básníkovy emoce. Jedná se kupříkladu o obraz plavby po rozbouřeném moři, alegorii obtížné životní etapy básníka, jenž po ztrátě Laury pochybuje o možnosti nalézt klid v přístavu své duše. Jindy naopak paralela mezi klidem přírody a básníkovou vnitřní rozervaností napomáhá k vytvoření hlubokého kontrastu, jak je tomu v sonetu CCXX Nyní, kdy mlčí vítr, nebe, zem, kde si noční krajina se všemi svými obyvateli užívá zaslouženého odpočinku, zatímco Petrarkovi nedovolí trápení zamhouřit oka.

Vágní je dále vymezení časových a prostorových souřadnic díla. Fragmenty mají svůj vnitřní rytmus, jelikož sledují určitý vývoj, ale jinak se autor nesnaží zasadit příběh do přesně vytyčeného časoprostoru. Neřídí se lineární chronologií den po dni, spíše zde funguje jakási logická chronologie: kritériem řazení básní je jejich úloha v organismu sbírky a v interpretaci příběhu básníka. Podává-li básník konkrétní časové údaje, tyto patří do roviny náboženské a morální interpretace, jak je tomu v případě onoho posvátného data 6. dubna, tedy dne, kdy se odehrálo jak symbolické setkání básníka s Laurou, tak o 21 let později Lauřin odchod na onen svět. Ve stejný den byl podle křesťanské tradice ukřižován Kristus.