Nacházíme se uprostřed pařížského desátého obvodu. Obklopují nás typické šestipatrové obytné domy, postavené v polovině 19. století pro rozrůstající se dělnickou třídu. Právě takový se nachází i na severním okraji ulice Saint-Maur. Na pohled není dům číslo 209 ničím zajímavý – světlá omítka, strohá fasáda nesoucí rysy haussmanovské rekonstrukce, modrá vrata. Právě tato obyčejnost však přitáhla Ruth Zylbermanovou, když se rozhodla odhalit tajemství ukryté ve zdech tohoto domu. V knize, jež více než román připomíná introspektivní dokument, autorka předává svůj citlivý, ale dojemný pohled na zapomenuté dějiny.

Pohled do historie není Ruth Zylbermanové cizí. Jako filmařka se dostala do povědomí středoevropského publika natočením dokumentu Dissidents, les artisans de la liberté (2009), pojednávajícím o disidentech na území Československa, Polska a Maďarska. Československým dějinám se dále věnovala ve snímku Le Procès – Prague 1952 (2021), v němž se vrátila k politickému procesu s Rudolfem Slánským, Rudolfem Margoliem a Arturem Londonem. V roce 2018 natočila dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris X^e (Děti z ulice Saint-Maur, Paříž, 10. obvod), věnující se přeživším deportací roku 1942, který následně posloužil jako předloha pro její nejnovější knihu, Autobiografie jednoho pařížského domu. Příběhy, osudy a deportace 1942–1944.

Trvalost kamenů, pomíjivé životy

Jako dítě Zylbermanová hrála „hru na původní krajinu“: představovala si místa bez nánosu modernity, betonu a ošklivosti. Tato hra se dá chápat i jako autorčina snaha dopátrat se absolutní pravdy, absolutní minulosti. Její cesta za původem domu 209 proto nezačíná od nynější podoby domu, dané rekonstrukcí v roce 1889, ale na konci 17. století, v době vzniku parcely, a pokračuje v 18. století, kdy byl vytvořen první písemný záznam o ulici Saint-Maur. Za pomoci důsledné archivnické práce autorka pomalu přenáší svůj „stroj času“ – dům 209 – napříč staletími. Dům zde vystupuje jako neměnný strážce osudů: „tento kamenný národ, tyto domy […] s nimi bdí i neviditelný zástup všech, kdo se v nich vystřídali, kdo na ně hleděli přede mnou“. Sledujeme změny skladby obyvatel: dům, od svého založení útočiště pro dělníky, řemeslníky a drobné podnikatele ze všech koutů Francie a převážně východní Evropy, byl takovým malým světem sám pro sebe. Po druhé světové válce se však mnoho původních obyvatel vystěhovalo a nastupující gentrifikace zasadila duši tohoto bývalého multikulturního domu do rakve poslední hřebík. Jednou z os knihy je tak autorčin žalozpěv za světem bezpodmínečné solidarity obyvatel činžovních dvorků. Je trochu škoda, že poválečné historii domu není věnován širší prostor, nicméně je to pochopitelné s ohledem na to, že se autorka rozhodla primárně zaměřit na téma židovských obyvatel domu, jejichž příběhy proto tvoří jádro celého textu – a na víc už nezbývá místo.

Lineární rovinou knihy je tak putování domu dějinami, avšak vertikální osu tvoří autorčino pátrání po tajemstvích prostoru. Autorka se proto častými citacemi odvolává na Georgese Pereca, který se poetikou prostoru zabýval. Přivlastňuje si jeho děsivou otázku: „A co se skrývá pod vašimi tapetami?“ a pomyslně tyto tapety seškrabává. Působivě nechává čtenáře nahlédnout hluboko do svých reflexí, nejistot a zoufání nad marností svého pátrání: „Můj dům jako svět, můj dům jako cibule. Odlupuji tyto vrstvy, nořím se hloub a hloub,“ říká, ale uvědomuje si, že ta cibule nemá konec. Je jako věčná matrjoška, absolutní pravda v jádru zůstává v nedohlednu. A existuje vůbec? Autorka na tuto otázku částečně odpovídá: „Moje dvě stě devítka bude vždy jen papírovým domem, vybudovaným z falešných stop, slepých uliček, mých nedostatků, mé zaslepenosti.“

Prostory paměti

Jak již bylo naznačeno, nemalou část knihy zabírá téma paměti a (ne)věrohodnosti vzpomínek, které je třeba doplnit o další svědecké výpovědi nebo tvrdá fakta, aby je učinily reálnými. Jednou z těchto nepolapitelných veličin je historie žen. K jejich osudům chybí, zejména v předválečném období, data. V současné době se dostávají „malé“ dějiny do popředí historického výzkumu, ale donedávna to, co je „infra-obyčejné, to, co se odehrává každý den, co se vrací každý den, to banální, běžné“ (Perec) často stálo mimo oblast zájmu historiků. Proto se o ženách Zylbermanová dozvídá pouze ze záznamů o vdoveckém důchodu nebo z dokladů branců. Trefně poznamenává, že se tak stávají „pouhými stíny opuštěnými svými muži“.

Paralelně s fyzickým pátráním autorka zkoumá jazyk a mechanismy vzpomínek. Ten první je pro ni jidiš. Postupně vymírající jazyk je pro ni nejen jazykem jejích babiček, ale také metaforou pro celou židovskou diasporu: „Jako kdyby se v jazyku […] ukrývaly stopy všech peripetií, jimiž rodiny prošly, od exilu po asimilaci; a jako kdyby se v jazyku, ať už s přízvukem, nebo bez, choulil také veškerý strach, stud a nostalgie”.

K mechanismům paměti přistupuje na jednu stranu stejně jako Proust ve svém Hledání ztraceného času na základě asociací. Při zpovídání pamětníků si neváhá přivolat na pomoc miniatury z domu pro panenky, aby pomohly rekonstruovat dávno uplynulé dětství. Nakonec dochází v neskutečně dojemné scéně ke katarzi, podobně jako v Času znovunalezeném: „mechanismy mimovolné paměti, které v sobě nemají žádnou pravdivost” pomůžou odhalit „naše pravé já, které se někdy zdálo být už dávno mrtvé, ale nebylo mrtvé úplně, procitá a oživuje”. Na druhou stranu se Zylbermanová opírá o tyto nekontrolovatelné procesy a zajímavě popisuje paměť jako boj „spořádané“, kontrolova(tel)né paměti, a „divoké“, asociativní paměti, nebezpečný terén, kde každé slovo něco stojí: „Existuje totiž hlavní silnice vzpomínání: ta, kterou celý život udusáváme a poklízíme, […] kde je minulost ztuhlá […] a pak je tu také ta vedlejší cesta: divoký prostor, kde se pohybujeme proti své vůli, poháněni nějakou chutí, vůní.“

Neodvracej zrak

Z těchto nebezpečných prostor se vynořují hluboce pohřbené vzpomínky židovských obyvatel domu. Žili zde často chudé, ale šťastné dětství, podobně jako další tisíce dětí. Ale pak tu je ten seznam: výčet jmen deportovaných dětí mezi lety 1942 a 1944. Všechna čest autorce, která se pídí po každém z těchto lidí, a ze jmen dělá lidi z masa a kostí. Bez toho, abychom toho o jednotlivých pohnutých osudech příliš prozradili, můžeme říct, že je čtenář nezapomene. Tito „hrdinové všedního dne“, zapomenuté Anny Frankové: Henri, Odette, Thérèse, Albert a mnoho dalších – ti všichni cítí neutišitelnou bolest, bolest, která je spíše vztekem. Dojemné vyprávění těchto „věčných dětí“ se pod otázkami Zylbermanové dere na povrch. „I want to put all of this behind me,“ říká Henri. Je tak patrný rozpor mezi nechutí si vzpomenout a povinností vůči příštím generacím, biblickým příkazem „Zachor“ – „pamatuj“. Autorka k tomuto dvojímu postoji přistupuje s velkým citem a každému dává možnost, aby si zvolil svoji stranu, přičemž se brání tomu, že by je soudila, i když je to mnohdy těžké. Je to případ i paní Miquette, Francouzky, která má potíže si vzpomenout na deportované židovské kamarády. Zylbermanová přiznává, že to považuje za „odmítnutí pohlédnout pravdě do očí“, za projev provinilosti, ale nesmí odolat nutkání soudit: „A já bych neměla nasazovat tón generálního prokurátora a vydávat ze svého nadřazeného postavení […] osvědčení o dobrém nebo špatném chování, neboť si kladu otázku, zda bych si i já na [deportace] nezvykla.“

Upřímná snaha nevynášet soudy se díky bohu projevuje i ve snaze vyhnout se dichotomii dobra a zla. Příliš mnoho beletrie o holocaustu a moderní historii se kloní k zjednodušenému výkladu dějin. Zylbermanová se naopak proti tomu vymezuje: „Mikro-historie je vynikající příklad toho, že se dají vyprávět složité, ale jemné struktury, které unikají jakékoliv představě černobílého vidění světa,“ říká v jednom rozhovoru. Ohlédnutí za příběhem rodiny Dinanceauových, kdy otec zachraňoval a ukrýval Židy, přičemž jeho syn kolaboroval s Němci, je toho názorným příkladem.

A co byste udělali vy?

Nakonec je Autobiografie jednoho pařížského domu hlavně křížovou cestou autorky za odpovědí na otázku, co se stane, když se „velké“ dějiny dotknou mikrohistorie našich běžných životů. Její Paříž, její skrýše, její děloha, její ochranný krunýř – jak by se město mohlo obrátit proti ní? „Je skutečně možné, aby se vnějšek, dějiny vlámaly do důvěrně známého prostoru domova, místa naší četby, naších vzpomínek?“ píše. Otázka také vyvstává při útocích 13. listopadu 2015, které autorka prožila na vlastní kůži. Strhující pásmo svědeckých výpovědí přeživších útoků na Bataclan patří mezi nejsilnější pasáže knihy a připomínají, že se nebezpečí a násilí nelze vyhnout a že se musíme smířit s tím, že se dějiny týkají také nás, že nás můžou dostat na kolena.

Velká empatie autorky nesoucí se celou knihou dostává zabrat, když se snaží dosáhnout spravedlnosti i pro „svoje“ mrtvé – pro všechny ty příbuzné, které postihl stejný osud jako děti z dvě stě devítky v ulici Saint-Maur. Je to totiž také její osobní pouť za mezigeneračním traumatem, které poznamenává i děti dětí přeživších holocaustu. Ve výsledku je to také jemný, ale rázný apel na čtenáře, aby se zamysleli nad tím, kam až je pátrání po vlastní minulosti může zavést. Když Zylbermanová disponuje informacemi, které jiným můžou ublížit, ale bytostně se jich týkají, klade si zoufalou otázku, na kterou nakonec neexistuje jednoznačná odpověď: „Pravda – za jakou cenu? A co byste udělali vy?“