V loňském roce vydala významná bulharská nakladatelka a pozoruhodná básnířka a prozaička Božana Apostolova román Krăstopăt bez pătišta (Křižovatka bez cest), v němž zachycuje současnou bulharskou skutečnost. Zjednodušeně by se dalo říci, že kniha pojednává o sexu, drogách a násilí. Její filozofický rozměr je však mnohem širší – odhaluje osamělost dnešních žen a hledá, jak ji překonat duchovní cestou. Prizmatem bulharské současnosti nahlížíme osud dvou žen – generačně rozdílných přítelkyň Marie a Sie. Kniha začíná jejich polyfonním rozhovorem, v němž zaznívají dva rozdílné hlasy odlišných ženských osudů, konfrontují se dva úhly pohledu.

Maria je mladá, pochází ze zámožné rodiny, nepříliš úspěšně studuje na Sofijské univerzitě, ale díky rodinnému byznysu je finančně nezávislá. Stává se současně obětí své generace, pro kterou představuje nevázaný sex, drogy a homosexualita něco naprosto přirozeného.

Sia je zralá žena a má nemanželskou dcerou Dianu. Ví, kdo je otcem jejího dítěte, ale před dcerou pravdu tají a volí cestu osamělé matky. Díky svým schopnostem a pracovitosti se stává úspěšnou podnikatelkou. Jako by osud této krásné a obdivované ženě předurčil samotu. To ona představuje ženskou ikonu, která stojí na křižovatce a stává se obětí staré a mladé generace. Chtěla by překonat materiálno ve prospěch duchovna, ale v dnešní společnosti, kde vládne metafora chleba (jako metafora přežití) a duchovní krásy a čistoty lze stěží dosáhnout, se jí to nedaří.

V závěrečné scéně románu se před Sií zjevuje Bohorodička, ale současně se objevuje i muž – svůdce. Sia už nezvládá pochopit hranici mezi realitou a snem. Zmocňují se jí halucinace, ale není už s to rozlišit, zda se nejedná i o realitu. Ocitá se úplně sama na křižovatce – mezi materiálním a duchovním světem – mezi rozumem a citem. Román tak zachycuje podobně jako knihy významného bulharského spisovatele minulého století Dimitra Dimova tragiku ženského životního údělu v bulharské společnosti.

Prózy Božany Apostolové zasluhují v kontextu současné bulharské románové tvorby nepochybně pozornost. Autorka se sice drží bulharské literární tradice, jakož i typicky bulharského prostředí (především měst Sofie a Plovdivu), činí tak však novátorským způsobem – jemný psychologismus střídá s realistickým zachycením skutečnosti, jazyk nechává oscilovat mezi vysokým stylem a slangem, což ostatně koresponduje i s protipóly ducha a hmoty.