Božana Apostolova

Pražští bulharisté, v Praze žijící bulharská menšina i všichni ostatní fanoušci bulharské kultury měli poprvé od Sametové revoluce možnost setkat se s Božanou Apostolovou. Básnířka, prozaička a majitelka jednoho z největších bulharských nakladatelství Žanet 45 (více viz medailonek) četla ve středu 16. prosince 2009 své básně v Domě národnostních menšin, o den později hovořila s žáky Bulharského gymnázia dr. Petra Berona a během několikadenní návštěvy se setkala téměř s každým, kdo se zajímá o současnou bulharskou literaturu.

OZ: Co Vás přivedlo do Čech?
BA: Pozvala mě Maria Zacharieva, předsedkyně občanského sdružení Văzraždane a šéfredaktorka časopisu Bălgari. Stále mě během posledních let zvala do Prahy, až jsem se nakonec odhodlala přijet. Důležitým faktorem bylo také to, že mám v Praze výborného přítele, skvělého překladatele Vaska Samokovlieva.

- Jste v Praze poprvé? Jak se Vám líbí?
- Jsem zde poprvé od Sametové revoluce, ale předtím jsem Prahu navštívila už mockrát. A už od první návštěvy jsem z ní nadšená! Praha se mi líbí víc než Vídeň.

- Od Prahy k literatuře... Jste básnířka i prozaička. Co je Vám osobně bližší?
- Bližší je mi poezie, protože nevyžaduje čas. Poezie je impulzivní. Asi nejčastěji píšu básně, když jsem nabitá emocemi. Například když jsem kupovala tiskárnu Roland, pětibarevný tiskařský stroj, jehož cena je několik miliónů eur, neměla jsem peníze na DDS (DPH), 22 % z ceny tiskárny. Šlo o velice stresující a psychicky náročnou záležitost. Hned, jak se vyřešila, slyšela jsem v hlavě báseň Bolí mě strach. Stává se mi, že nashromáždím ve svém nitru tolik emocí (naději, strach apod.), že během vteřiny napíšu báseň. Nikdy nepíšu poezii, když jsem v klidu. Pokud nenapíšu báseň, nemohu vyléčit svou duši, spasit ji! Proto píšu poezii – vůbec to nezávisí na mně. Prostě se to tak přihodí. Zato próza vyžaduje hodně času, člověk se musí plně soustředit, aby „zorganizoval“ text, promyslel hrdinu. Mám moc ráda svůj román Delnična biblija (Bible všedního dne). Psala jsem ho téměř měsíc dvacet hodin denně.
Nejvíc času mi zabírá moje vydavatelství. Momentálně řeším následky krize. Přes všechny s tím spojené problémy se v noci ptám: „Kdybych nebyla pod takovým tlakem – mohla bych psát?“ Nemůžu báseň vymyslet. Cítím ji ve svém nitru. Je pro mě stejně přirozená jako dýchání!

- Když předčítáte svou poezii, vybíráte texty podle publika. Zdá se Vám Vaše poezie vhodnější spíše pro veřejný projev? Nebo více pro tzv. domácí, tiché čtení?
- Vnímám lidi v místnosti. Vždy cítím zodpovědnost dostát před mikrofonem očekávání. Vždy se snažím najít takové verše, které jsou vhodné pro publikum, abychom dosáhli jakéhosi duševního spojení. Napsala jsem i postmoderní básně. Ty jsou vesměs velmi krátké. Lidé si je musí číst sami, protože při veřejném čtení většinou nedokážou uchopit smysl a někdy ani nepoznají konec básně. Proto ke čtení před publikem vybírám delší texty.

- Vaše poezie, ale především próza (Bible všedního dne), často obsahuje autobiografické prvky. Román jste napsala téměř jako životopis, některé básně jste věnovala svému muži, synovi, přátelům literátům. Jsou tyto prvky pro Vaši tvorbu nezbytné?
- Pro mě je poezie reflexí toho, co člověk vnímá během dne. Aby se z toho stala poezie, je potřeba něco navíc – něco, co mají pouze básníci. Důležité je, zda se to dotkne druhých.
Sama někdy lituju, že nedokážu dosáhnout dokonalé jednoduchosti, jasné a zároveň hluboké – to je pro mě vysoká literatura. Nejvíc si cením svého románu Bible všedního dne. Nikdy jsem nepochopila, proč by se mělo něco vymýšlet, když literatura je všude kolem nás! My ji musíme jen zachytit. Můj život je jeden absurdní román.
Ale když chci psát poezii, musím se osvobodit od všeho vnějšího. Když jsem uváděla 20. veletrh v Moskvě a zjistila jsem, že mi krize způsobila problémy v podnikání, hned jsem napsala báseň o mámě! Žádné překvapení...

- Často zmiňujete své přátelství s nedávno zesnulou významnou prozaičkou Verou Mutafčievou. Co Vám toto přátelství dalo po osobní stránce?
- Rozjitřenost, která mě rozechvívá. Vera patřila k hrstce lidí, kteří ji ve mně dokázali udržet. Poslední roky byla v nejužším kruhu mých blízkých přátel. Dala mi strašně moc! I co se týká vztahů. Naučila jsem se od ní větší zodpovědnosti, jinému myšlení a hlubokou stopu ve mně zanechal její lidský přístup ke všem bez rozdílu.

- A už k Vaší nakladatelské činnosti. Jaký to byl pro vás pocit vydat její sebrané spisy? Do češtiny je sice přeložen její nejslavnější román Slučajat Džem (česky jako Sultáni a diplomati), ale kromě něj už pouze knihy Belot na dve răce (česky jako Pasiáns pro dva) a Alkiviad Veliki (Alkibiadés Veliký)! Jakou knihu byste z těchto sebraných spisů dále doporučila k překladu?
- Az, Ana Komnina (Já, Anna Komnena)! V každém případě si tahle velkolepá kniha zaslouží překlad! Z naší vzájemné blízkosti, založené na mnohaletém přátelství, pro mě vyplývá zodpovědnost udělat pro ni to nejlepší. Sama Vera tím pověřila právě mě. Dala mi plnou důvěru. Jen několik málo dní před svou smrtí skončila s redigováním! Znovu redigovala knihy, třebas již popatnácté vydávané, jako Slučajat Džem! Byla dokonalá profesionálka! Naprostá perfekcionistka! Když jsem jí přinesla první výtisky posledních čtyř dílů, pohladila je rukou a řekla: „Byla to dřina, ale udělaly jsme dobrou práci. Nahoře v nebi je bude radost číst.“
Jsem šťastná, že jsem Veře ještě stihla udělat dva křty, a tak snad předat její moudrost mladé generaci. Jeden ze křtů byl spojen s oslavou jejích osmdesátých narozenin. Bylo to naposledy, kdy lidé měli možnost slyšet Veru na živo!

- Z mladší generace bulharských spisovatelů a zároveň autorů, které vydáváte, je u nás nejznámější Georgi Gospodinov, kterému zde vyšly prózy i poezie. Dnes je to osobnost bulharské popřevratové literatury, ale v době, kdy jste mu poprvé vydala Estestven roman (Přirozený román, do češtiny přeložila Ivana Srbková, NLN, 2005), ještě rozhodně nešlo o jméno, které by se tzv. prodávalo samo. Právě chystáte osmé vydání této dnes již velmi známé prózy. Jak vzpomínáte na začátky?
- Jako vydavatelka jsem cítila potřebu podpořit mladé! Věděla jsem, že je snadné vydávat známé klasiky! Není to žádné riziko! Díky tomu, že vlastním polygrafickou firmu, to je pro mě snazší, protože mám nižší náklady. Každoročně vydávám cca čtyřicet knih mladých autorů. Jsem šťastná, že díky téhle mojí slabosti mohlo vyjít tzv. pokolení devadesátých let a že jsem jim pomohla k úspěchu. Jde o jména jako právě Georgi Gospodinov, Petăr Čuchov, Nadežda Radulova, Marica Kolčeva nebo Dimităr Kenarov.
Ráda bych využila příležitosti našeho rozhovoru k tomu, abych touto cestou poděkovala Ivaně Srbkové za nádherné překlady Gospodinovových próz. Sama nemohu kvalitu překladu posoudit, ale jsou v České republice lidé, kterým věřím a kteří jsou z jejího překladu nadšeni! Já i Georgi Gospodinov jsme velmi rádi, že se překládání Přirozeného románu chopila právě ona.

- Vydáváte desítky autorů. Jakého prozaika byste doporučila? Mně osobně na českém trhu nejvíc schází Milen Ruskov.
- Cože? Milen Ruskov ještě není přeložen? To je ostuda! Samozřejmě ho vřele doporučuji k překladu! Milen je fantastický spisovatel! Dále mě napadá Vasil Georgiev nebo Kalin Tărzijski.

- Nemůžeme se vyhnout ani poezii, přestože překlady bulharské poezie u nás téměř nevycházejí. Jaké básníky byste doporučila? Miglena Nikolčina je autorkou, jejíž poezii bych rád četl v české verzi. Kdo si to zaslouží podle Vás?
- Nadežda Radulova! Bez rozmýšlení. Nadežda je první člověk, který mě napadá. Jenže to je práce pro zdatného překladatele. Její poezie vůbec není lehká. Pro mě osobně je jednou z nejlepších. Dále pak z mladých Marija Kalinova, již zmiňovaný Dimităr Kenarov nebo Marica Kolčeva, ale ta je příliš mladá. Zatím vydala pouze jednu sbírku, takže na překlad je zřejmě ještě brzy.

- Mají čtyřsvazkové Bulharské kroniky Stefana Caneva co nabídnout i jiným než bulharským čtenářům? Měly by se přeložit? Bavíme se tu totiž o nejprodávanějším titulu poslední doby. Jejich popularita v Bulharsku je obrovská, ale sama prodejnost není žádnou zárukou kvality.
- Je to populárně-vědně zpracovaná historie. Taková poema… Canev to ale nenapsal zbytečně. Nepoukazuje na historické výzkumy, ale mnohem víc vyjadřuje svou lásku k Bulharsku. Myslím, že vnitřní filosofie, morálka a psychologie národa, mapovaná od založení Bulharska do dnešních dnů, zpřístupňuje knihy i ostatním čtenářům.
Pochopitelně jsou ale Kroniky určené především Bulharům. Naši historici se dělí na dva tábory. Jedni v Kronikách hledají historii Bulharska a kritizují nepřesně vykládaná fakta. Druzí tvrdí, že takhle populárně je třeba zpracovávat historické texty, protože přiblíží dějiny lidem. Kroniky provokují lidi, historiky i celý svět a jako takové mají svůj smysl.

- Váš syn Manol má ve Vašem nakladatelství na starosti zahraniční literaturu. Víte, zda se připravuje nějaký překlad z češtiny?
- Připravuje! Já mám skvělého syna! Z celého srdce děkuji Bohu, že mám tak báječného syna! Je velmi vzdělaný a erudovaný. Umí jazyky, což mu moc pomáhá. Sám je talentovaný překladatel a já věřím jeho úsudku. Mám velkou radost, že vede tuto řadu, že jen letos vydal více než patnáct knih. Vasko Samokovliev ho seznámil s Adamem Georgievem, Čechem s bulharskými kořeny. Adam je básník i prozaik a své knihy píše česky. Právě jeho knihu vydáme. Mám v Praze i dalšího přítele, který mi brzy doporučí další české autory, tak jako mi doporučil poezii Terezy Riedlbauchové, jejíž sbírka se do roka dostane na bulharský trh. Věřím úsudku a odborným znalostem svých přátel.

- Klasická otázka na závěr: Co Vás z české literatury oslovilo? Existuje nějaká kniha, kterou máte spojenou s Českem?
- V každém případě Žert od Kundery! A netrpělivě očekávám vydání knih Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále a Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Všechny tři jmenované knihy přeložil můj přítel Vasko Samokovliev. Samozřejmě nebudu mluvit o Haškovi ani o Čapkovi, ty určitě vyjmenovávají všichni!

Rozhovor vedl a do češtiny přeložil Ondřej Zajac.