Peklo odjakživa fascinovalo. V té fascinaci se mísí strach z okamžiku smrti se zvědavostí, co bude po ní. Zatímco strach z pekla (reprezentovaný svědomím) nedovolil pustit ho ze zřetele, podněcovalo neznámo fantazii literárních tvůrců, kteří se pokoušeli o jeho ztvárnění. Pokud se nebudeme striktně držet instituce pekla a zahrneme do okruhu zájmu i ďábla, zjistíme, že se tématu dokázal vyhnout jen málokterý velký literát. Jak nemálo ďábel zaměstnával jejich mysl je znát třeba z děl Melvilla, Gida nebo Dostojevského. A to nejsou autoři, kteří by mu věnovali celý román.

Beletristická díla zabývající se ďáblem lze rozdělit na dva typy: v prvním ďábel vystupuje jako jedna z postav, sem lze zařadit dva velké romány 20. století Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova a Satanské verše Salmana Rushdieho. Mnohem častější je však druhý typ, ve kterém se vyslanec pekla snaží připravit člověka o duši. Zřejmě nejslavnější knihou s tímto námětem je Faust Johana Wolfganga Goetha, přestože německý básník nebyl zdaleka prvním, kdo tuto původně lidovou látku zpracoval. Christopher Marlowe německou frašku geniálně přetvořil do dramatu Tragická historie doktora Fausta již v alžbětinské době. Knihy, kde je ďáblova role čistě pokušitelská, reprezentuje zajímavá kniha Georgese Bernanose Pod sluncem satanovým nebo Pokušení svatého Antonína Gustava Flauberta. S humorem se na fenomén svádění ďáblem dívali Jacques Cazotte v novele Zamilovaný ďábel nebo C. S. Lewis v knize Rady zkušeného ďábla. (Záměrně neuvádíme jako podskupinu knihy o vymítání ďábla, které patří ideově jinam.)

C. S. Lewis napsal také knížečku Velký rozvod nebe a pekla, kterou však zařadíme do jiné kategorie. Knihami o ďáblu totiž rozumíme takové, kde ďábel vystupuje a jedná na Zemi. S Lewisovou knihou se přesouváme do satanova hájemství, do pekla, kam patří i kniha Jasutaky Cucuie. Vedle knih jako Věčný pekelný žalář italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho, popisující pekelná muka, významné spíše z pohledu české literární historie (díky překladu Matěje Václava Šteyera), se nacházejí i největší díla světové literatury, jakým je Ztracený ráj Johna Miltona. Z hlediska vývoje českého jazyka nelze pominout překlad Josefa Jungmanna vydaný poprvé v roce 1811. A protože tento, ani novější překlad z pera Josefa J. Davida (1927), nebyly desítky let vydány, je potěšující fakt, že je možné druhé Jungmannovo vydání z roku 1843 dohledat na internetu. Rozborem Ztraceného ráje se podrobně a velmi kriticky zaobírá také další velký spisovatel Daniel Defoe v do češtiny nepřeložené studii History of the Devil. Jinak je ovšem u nás odborných knih s tímto nebo podobným názvem publikováno dost, naposledy byly publikovány Dějiny ďábla od Roberta Muchembleda loni v Argu (příklady dalších uvádím níže). Druhým monumentálním dílem je Božská komedie Danta Alighieriho. Umění a propracovanost Danteho pekelné konstrukce budou jen těžko překonány, zvlášť když s postupem sekularizace ubývá i strachu z posmrtného trestu, který zájem o peklo živil.

Jak vidno z neúplného seznamu zvučných jmen, není těžké dát za pravdu evangelickému teologovi Walteru Niggovi, který v knize Ďábel a jeho služebníci prohlásil: „Básník nemůže problematiku ďábla ignorovat.“ Proč tomu tak je? Říká se, že umění spočívá v hledání nových cest, je to vlastně vzdor proti zažitému pořádku. Ďáblův příběh tuto myšlenku zosobňuje, u umělců jeho revolta často budí zájem a leckdy i sympatie. Blake, Milton nebo Baudelaire patří mezi ty, kteří mu jednoznačně stranili.

Cucuiho knihu Peklo lze považovat za velmi zajímavý příspěvek do „infernální“ literatury vydané v češtině nejen proto, že se jedná o japonského, tedy nekřesťanského autora. Kdo by chtěl dnes psát román o pekle, měl by se ho pokusit inovovat, přizpůsobit době. Jen tak může čtenáře zaujmout. Z našeho pohledu se „modernizace“ pekla Cucuiovi vydařila. Díky nápaditosti a humoru navíc dokázal i zdánlivě ponuré téma zpracovat do velice čtivé podoby. Jeho peklo charakterizuje:

Peklo se od skutečného světa neliší, jeho obyvatelé dál navštěvují restaurace, jezdí vlakem, platí penězi, které neubývají a podobně. Peklo národnostně nebo přinejmenším rasově segreguje, je čistě japonské. Ostatní mají (zřejmě) svá pekla. Ti, kdo jsou v pekle, si nejsou ničím moc jisti, ani jestli existují, ani jsou-li v pekle a jestli je něco po něm, ani kdo o všem rozhoduje. Po smrti se všechny fyzické rány utrpěné během života zacelí. V pekle se stačí na někoho podívat a hned se ví, proč se tam ocitl, stejně jako lze „špehovat“ jeho vzpomínky.

Peklo stírá rozdíl mezi představou a vzpomínkou. Pokud se v pekle myslí na někoho mrtvého, pravděpodobně se za okamžik objeví. Peklo relativizuje bolesti a touhy pociťované během života. Peklo přináší do duše klid a odevzdanost, jeho obyvatelé se v něm necítí špatně.

Zřejmě to souvisí s faktem, že v pekle nikdo není schopen velkých emocí. Čas v pekle není pevně daný, je možné se pohybovat tam i zpět. Mrtví se mohou do světa dočasně vrátit ve snech žijících. V pekle je možné být na dvou místech zároveň. A nakonec: V pekle se může stát cokoliv.

Jaký je smysl tohoto pekla? ptají se i samy postavy Cucuiho románu a zároveň nabízejí odpovědi. Takeši říká: „Já si myslím, že celé tohle místo je výplodem našeho podvědomí. A celý smysl pekla je zbavit se pout k předchozímu životu, aby se tu lidé oprostili od zvědavosti, nenávisti, lásky a čehokoliv, co nám ještě zbývá.“ Když k tomu připočítáme, že na konci knihy někteří hrdinové opouštějí peklo a mizí v kupících se mracích, aniž by věděli kam jdou, uvědomíme si, že nám Cucui odhaluje pouze první stupeň posmrtného bytí a že spíše než peklo připomíná katolickou instituci očistce.

Od tradičních popisů pekla se Cucui liší i vypravěčským hlediskem. V moderní literatuře již není zapotřebí zachovávat zdání reality, jako tomu bylo v dobách dřívějších, kdy mělo vypravování o pekle často edukativní rozměr. Aby byl naplněn, muselo jít o vypravování očitého svědka, tedy někoho, kdo peklo navštívil fyzicky, případně prostřednictvím vidění, a vrátil se zpět. Moderní postup Cucui využívá také tak, že se realita a peklo v knize těsně prolínají, řečeno jeho slovy „tento svět a ten druhý provázány jsou jako dvě vlákna pletené šňůry“. Cucui poletuje časem a prostorem, jako by pro něj jakožto spisovatele platily stejné zákony, které panují v jeho pekle. Přitom peklo, jak si ho tradičně představujeme, se objevuje právě v částech zachycující reálný život, ať už je to „tarantinovská“ scéna Hatoriho mučení nebo pád letadla uneseného teroristy, který evokuje podobný motiv Satanských veršů. Naopak v pekle, tam panuje klid, nikdo se necítí špatně a nikdo nelituje, že zemřel. Pokud by byla pravda, že takové peklo čeká po smrti jen na Japonce, můžeme litovat, že jimi nejsme.

TEMATICKÁ LITERATURA U NÁS VYDANÁ:
Crocket, W. V.: Čtyři pojetí pekla, přel. R. Navrátilová, Návrat domů, Praha 2001
Di Nola, Alfonso M.: Ďábel a podoby zla v historii lidstva, přel. Alice Flemrová, Volvox Globator, Praha 1998
Flusser, Vilém: Příběh ďábla, přel. Jiří Fiala, Gema Art, Praha 1997
Messadié, Gérald: Obecné dějiny ďábla, přel. Danuše Navrátilová, Argo, Praha 1996
Muchembled, Robert: Dějiny ďábla, přel. Jana Vymazalová, Argo, Praha 2008
Nigg, Walter: Ďábel a jeho služebníci, přel. Eva Lajkepová, Cesta, Brno 1999
Pokorný, Jindřich a kol.: Kniha o Faustovi, Mladá fronta, Praha 1982
Rodewyk SJ, Adolf: Berme ďábla vážně, přel. Tomáš Krejčí, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005
Štětina, Jaromír; Hájková, Pavla: Výprava za českými čerty, Lidové noviny, Praha 2005
Turnerová, Alice K.: Historie pekla, přel. J. Brázdil, Jota, Brno 1995
Wall, J. Charles: Kniha čertů a ďáblů, přel. V. Miltner, Cesty, Most 1993