K velikánům japonské literatury, jejichž knihy jsou dostupné v českém překladu, přibyl další. Jasutaka Cucui sice stojí ve stínu svých slavnějších kolegů, to ovšem neubírá jeho novele Peklo na zajímavosti.

Nejedná se o žádnou horkou novinku od slibného debutanta, Cucui se narodil roku 1934 a první román vydal v polovině 60. let. V Japonsku se proslavil především svými příběhy z pole science-fiction, ovšem nevyhnulo se mu ani jedno z nejprestižnějších japonských literárních ocenění, Tanizakiho cena.

Peklo je rozsahem spíše sporý text, ovšem i necelých sto stran stačí k tomu, aby čtenář zaklapl knihu s pocitem naprostého zmatení. Přitom vše začíná jako vcelku tradiční životní příběh tří spolužáků, jež poznáme v okamžiku jejich smrti: jeden se v sedmdesáti udusí, když mu zaskočí sušenka, druhý umírá jako významný byznysmen ve středním věku při automobilové nehodě, zatímco třetího smrt dostihne už ve dvaceti letech jako člena japonské mafie jakuzy. Postupně se seznámíme i s osudy dalších postav, většinou volně propojenými s cestami tří hlavních hrdinů.

Jak sám název knihy napovídá, společně se všichni sejdou v pekle, jež však v autorově podání není žádné místo, kde by se topilo pod kotli. Slovy samotné knihy jde o "místo bez božstev či Buddhy, takže pro Japonce, kteří v bohy moc nevěří, to není zas takový rozdíl". A jak podotýká v doslovu překladatelka, tohle peklo je jen pro Japonce – příslušníky ostatních národností byste v něm hledali marně.

Pravé utrpení pekla se skrývá v poznání, že tu na sebe nic neutajíte: všichni vám vidí do žaludku hned na první pohled. A tak jednotlivé postavy hned vědí, jak kdo zemřel, kdo byl komu s kým nevěrný nebo jak moc za života podváděl.

Proč tedy ono úvodem zmíněné čtenářovo zmatení? Především v něm neexistuje jistota prostoru ani času. Prolínají se zde roviny nejen života a smrti (to se ostatně dá v pekle čekat), ale také minulosti, přítomnosti a budoucnosti (nezáleží zde na čase, a tak jsou všechny okamžiky úmrtí současné). Zprvu jasný životní příběh najednou mizí a zůstává jen změť útržků vyprávění o jednotlivých postavách, jejichž existence na věčnosti nemá začátku, konce či katarze.

Cucui navíc relativizuje i roviny snu či blouznění a reality. Živí se tak ve spánku znenadále ocitají na druhém břehu a potkávají dávno zemřelé, nebo zahloubáni projdou jedněmi z těch mnoha temných dveří, kterých se předtím nikdy nevšimli, a jsou na onom světě. To vše bez jakéhokoli náznaku mravního ponaučení: v Cucuiho pekle se prostě nakonec sejdou všichni, i ti, o kterých by jeden řekl, že musí přijít do nebe. Bezútěšnost je dokonána, před osudem není úniku.

Otázkou zůstává, proč si nakladatel vybral k překladu právě Peklo; v Cucuiho bibliografii totiž najdeme delší i oceňovanější kousky. Jako by zkoušel terén, jestli je na trhu místo i pro další, zatím neznámé japonské autory. Avšak i za tuto opatrnou odvahu mu však náleží dík.