„Ať s tím něco udělají!“

„Co to sakra je, přece tady nemůžeme umřít!“

„To snad není pravda!“

Otázka nezní tak, umřou -li pasažéři letadla, které únosci unesli, otázka zní kam, resp. do jakého pekla se posléze dostanou. Cucui totiž posílá Japonce do pekla japonského a ostatní do "svých vlastních" pekel.

Cucuiho román ale klade otázku nejednu - ta první, která nás napadne takřka po několika stránkách je na první pohled otázkou primární: co peklo vlastně je. Co je to za místo, když život v něm se sestává z posedávání v kavárnách, chození na procházku, setkávání se se známými a navíc má člověk svou "čistou" podobu, nepoznamenanou smrtí ani žádným zraněním. Co je to za svět, který jako by byl zrcadlově obrácenou stranou života normálního. Lidé tu pořád chodí se svými přáteli na ta samá místa jako "zaživa", do stejných barů, kaváren a obchodů, kde prodávají stejní prodavači a obsluhují stejní číšníci (nejen čtenář, ale i postavy samotné váhají, jsou - li ti ostatní mrtví nebo živí).  Co je to za místo setkávání, kde si mrtví navzájem listují ve svých životech jako v knize a s rozkoší pročítají ty nejhorší vzpomínky těch druhých.

Román Peklo nemá dost pevné kontury, jediné, čeho se čtenář může zachytit jsou tři hlavní postavy, lépe řečeno tři muži, okolo nichž se všechno točí. Jako by Takešiho zranění roztočilo kolotoč fatálnosti. S Takešim, Júzóem i Nobuterem se setkáváme ve třech etapách života. V dětství, kdy se Takeši zraní a doživotně ochrne na jednu nohu, v dospělosti, které si ovšem Júzo užil jen chvíli a ve stáří, respektive po smrti. Stejně tak se retrospektivou více či méně vracíme i k životu ostatních v románu zúčastněných.

Cucui nás ovšem nenechá spočinout u klidné retrospektivy, naopak nás vede na hranu čtenářské zkušenosti. Umně prolíná svět živých a mrtvých v několika rovinách. Mezi světem TAM a TADY (přičemž autor nechává nejen na čtenářích, ale i na hrdinech, který svět si zrovna VYBEROU) vede velmi ostrá, ale velice tenká hranice. Stejná, jako mezi hlubokým spánkem, komatem a smrtí. Tak, jako lehce upadneme do hlubokého spánku, stejně tak lehce nechá Cucui své postavy vstoupit do života "tam", do onoho pekla. Přičemž to není peklo ve smyslu křesťanském, tohle peklo se daleko víc podobá peklu Dantovu. Nejen, že se tu hříšníci nevaří v kotlích, ale spíš ve vlastních vzpomínkách, ale dokonce není vůbec jasné, že se do tohoto pekla dostávají (ať už po smrti nebo i za života) jenom hříšníci.

 Peklo, ostatně první větší text, který od autora česky vyšel, má blízko k sience fiction a antiutopickému románu. Cucuimu se navíc nedá upřít velký smysl pro černý humor. Některé vypjaté scény (např. scéna v letadle) pak mají nádech hodně černé grotesky, což spolu se zkratkou a skvělými vyprávěcími postupy (scéna, kterak spící Jumiko jde otevřít dveře někomu kdo zvoní) činí z Pekla nejen silný a značně temný text, ale pro čtenáře román představuje i požitek z textu samého.

Jak už jsem řekla, Cucuiho román pokládá mnoho otázek, přičemž autor nám odpoví jen a pouze na jednu z nich, a to ještě otázkou jinou. Podstatou Pekla není co to je ani kdo se tam dostane, ale spíš to, co bude následovat po něm..?