„Saskia de Coster je jednou z nejnadanějších nizozemských spisovatelek a držitelkou mnoha ocenění. Její knihy vycházejí v desítkách jazyků. V češtině zatím vyšel jen Hrdina (...)“ – tak zní úvod rozhovoru Kláry Kubíčkové se Saskií de Costerovou v MF Dnes 25. 5. 2009. Ve dvou větách tresť omylů, na které narazíme v českých médiích v souvislosti s touto autorkou častěji. A tak ještě jednou: Saskia de Coster, rodačka z Lovaně a bytem v Bruselu (obě města leží v Belgii), je vlámská (případně belgická) spisovatelka. Nepíše ovšem vlámsky, jak se také v některých českých pramenech vyskytuje, ale nizozemsky – to je totiž název spisovného jazyka, který se používá v Nizozemsku i ve vlámské části Belgie. Podobnou situaci známe např. i z německé, anglické nebo španělské jazykové oblasti: takový Hemingway psal anglicky, ale byl to americký spisovatel (na druhé straně ale nepsal americky). (Ostatně Hrdina je první a zatím jediné zahraniční vydání z tvorby Saskie de Costerové.)

Jaké ohlasy vyvolala tato knížka v nizozemských a vlámských médiích?

Arjen Fortuin: Pravým posláním je nenávist, NRC Handelsblad 26. 10. 2007

Saskia de Coster platí už léta za talent. Její čtvrtý román Hrdina je však dosud nejlepší. Autorka udržuje tak vysoké tempo, že čtenář nemůže jinak a musí ji následovat do jejího krutého světa. (...) De Costerová uzavírá virtuozně a v rychlém sledu první část vyprávění a nechává Lien se Zmetkem skončit po šedesáti stránkách na peronu. Následuje ještě kratší druhá část, v níž dospělá Lien hledá dospělého Marcuse. Mnohem víc než blesková první část připomíná tento díl dřívější tvorbu de Costerové, romány Vrije val (Volný pád), Jeuk (Svědění) a Eeuwige roem (Věčná sláva). I ty jsou mimořádně dobře napsané a vyvolávají neustálý plíživý pocit trapnosti. V nich jsou však věty zasazené v širších asociativních vzorcích a sem tam v experimentu působícím postmoderně. V příběhu, který vypráví de Costerová v románu Hrdina, je to jinak: tentokrát má otěže tak pevně v rukou a udržuje tak vysoké tempo, že vlastně už nemáme co chtít.

Za přemoudřelou Lien vytušíme snadno dojemný příběh: bez matky, otec uzavřený v sobě a své ironii, ve škole málo kamarádů. De Costerová ho však odmítá vyprávět, nebo aspoň vyprávět ten příběh takhle. Vypráví vysloveně věcně, opírá se o silný hlas své vypravěčky. Příběh se nám překládá naprosto nesentimentálně, o to působivější je. Hrdina je také dosud nejlepší kniha de Costerové.

Přesto ta kniha v její tvorbě nepředstavuje zlom. Jednak proto, že se v již zmíněné druhé části vrací k asociativnímu způsobu psaní z předchozích knih, který sama jen tak mimochodem zesměšňuje. Šéf si přeje, aby Lien napsala reportáž, která by byla „instinktivní, naivní, ženská“. V této knize je však zřetelnost, díky výstižným portrétům hlavních postav, narušena minimálně.

A jednak proto, že právě tou zřetelností se stále jasněji objevují v rostoucím díle de Costerové určité linie. Téma dvou lidí hledajících toho druhého, který v nich samotných chybí, se u de Costerové protlačuje stále více do popředí. Je to klasické téma a s každou novou knihou ho rozpracovává přesvědčivěji. V jejím debutu Volný pád šlo o dva lidi z okraje společnosti, ve Věčné slávě o dvě ženy, z nichž jedna představovala téměř úplně „vnější svět“, a ta druhá skoro výhradně „vnitřní svět“. Navštěvují se, a to nikoliv kvůli lásce – to je slovo, které by postavy de Costerové nepoužily snadno. Hledají, ale vlastně proti své vůli a také bez velkých sympatií ke své polovici. Zřejmě mají pocit, že bez toho druhého nejsou úplné, nebo snad mají prostě jen pocit, že nejsou úplné.

V Hrdinovi je přitom nejnápadnější, jak si jsou Lien se Zmetkem podobní, fyzicky, ale i v touze oddělit se od svého okolí. Ať už je to škola, nebo rodina, a ať už se to děje ze vzpurnosti, nebo následkem autismu. Až člověka napadá, zda si Lien nepřítele nevymyslela, tak jako si jiné děti vymýšlejí kamaráda.

Jisté je, že krutosti, kterých se ty dvě děti dopouštějí, souvisí s jazykem a tvorbou. Jde jim přece o „osvobození slov“. A stejně jisté je, že se Saskii de Costerové plně podařilo vyslat svá osvobozená slova do světa působivě.

O stylu Saskie de Costerové obecně:

Arjen Fortuin:

Záliba de Costerové v postmoderním fragmentarismu působí, že odstup a ironie jako by někdy převažovaly. (...) člověka napadá, že jde autorce jen o hru – a hry časem nudí. (...) Jistě se dají vystopovat společné znaky mezi de Costerovou a Annelies Verbekeovou (pozn. M.d.B.: jiná mladá vlámská autorka – její velmi úspěšný debut Slaap! chystá pod titulem Spi! a v překladu Jany Pellarové nakl. Kniha Zlín), zvlášť pokud jde o nepříliš optimistický pohled na svět. Stesk věčného mrholení na vlámském venkově u nich ustoupil tvrdému, neosobnímu světu velkoměsta. Problém už není v tísnících poutech rodiny a tradice, ale v absenci jakýchkoliv důvěrných vztahů. De Costerová je ale mnohem méně konvenční autorka než Verbekeová. Souvisí to s její zálibou v postmoderních stylových prostředcích, počínaje vizuálními prvky, jimiž vypolstroval i Jonathan Safran Foer svou knihu Příšerně nahlas a k nevíře blízko (hrstka fotografií, velmi řídce, nebo právě stále hustěji potištěné stránky). Ještě častěji připomíná Věčná sláva poslední román Petera Verhelsta Zwerm (Roj). Třídění vydařených a přebytečných pasáží se jí ale naštěstí zdařilo mnohem lépe než Verhelstovi. De Costerová totiž sdílí i nejvýznamnější Verhelstův talent: psát věty, odstavce a stránky, které nám berou dech.

Gerrit Komrij:

Tady je u slova spisovatelka, a ne někdo, kdo o psaní pouze usiluje. Tohle od literatury očekávám. V každé větě se něco děje. Děj nás pohání kupředu, a přesto se zdá, jako bychom mu sotva stačili. Rozlévá se tu z vrchovaté číše obrazů a nápadů. Děje se to s takovou lehkostí, že zapomínáme, o jaké rafinované dovednosti to svědčí. Smích ani pláč neexistují, jen údiv. Saskia de Costerová vykolejí se všemi těmi nápady a výpady jen zřídka. Drží otěže pevně v rukou. (...) Jakákoliv sentimentalita se zapovídá, ale lyriky a extáze tu je hojnost. Kalendářové city se tu nevyskytují, přesto autorka črtá určitý obraz doby, určitý životní pocit.

Recenze na internetu:

„jdm“, Humo, 28. 10. 2007

Chytrých nápadů je v Hrdinovi habaděj, stejně jako myšlenek, názorů a obrazů. De Costerová píše svěže a průběžně o psaní přemýšlí. (...) Přes všechnu pronikavost ale objevy v Hrdinovi klesají pod tíhou účelovosti: pojmenovat šéfa Bůh vydá zaručeně několik dvojznačných vět; Lieninu lásku ke Zmetkovi nazvat nenávistí je snadná obrana před „dojákem“. (...) Speciálně pro ty, kdo určitý názor rádi vidí sevřený ve sloganu, jsme na závěr vymysleli pěkně přihlouplou obměnu úsloví „co je malé, to je hezké“: je to hezké, ale malé.

Celia Ledoux: Je hrdina – není hrdina – trošku – úplně? 19. 11. 2007

Ale nezávisle na vkusu rozhodně nelze tuto knihu nazvat špatnou. De Costerová se svým psaním vrývá do paměti. Tak se šéf, který si pohrává s golfovým míčkem, jmenuje Bůh a dětská oslava narozenin je vylíčená tak realisticky, až to bolí. Tyto půvabné, s lehkostí psané črty přitahují čtenáře o světelná léta blíž k příběhu. Přesto je to – vzhledem k řídké, neuchopitelné, k magickému realismu mírně tíhnoucí povaze – temná, neprůhledná kniha.

Hotel Boekenlust

Hrdina je nekonvenční příběh, ale především díky autorčinu silnému jazyku a krásným obrazům je to pro čtenáře dobrodružství. Zbraní jsou nůžky. Marcus jimi vystříhává slova, Lien se jimi snaží slova vyšťourat. Marcus a Lien tvoří dvě poloviny nůžek, kterými autorka vládne. Stříhá jimi barokní růžky v příběhu ostrém jak břitva.

Patrick Bassant Literair Vlaanderen 3. 12. 2007

Ve čtvrté knize za šest let, napsané ve Spisovatelském domě na náměstí Spui v Amsterodamu, se de Costerová opět projevuje jako svérázná spisovatelka s úžasným stylem. V této drobné novele poznáváme témata z předchozí tvorby a znovu se necháváme strhnout vysokým tempem, obrněnými větami a železnou logikou postav. Knihu přečtete za půldruhé hodiny, ale bude se vám honit hlavou ještě celé dny.

Karlijn de Winter: Literatura, která bodá a dráždí 2. 1. 2008

Téma dvou protilehlých povah, které se našly, snad samo o sobě není nové, není ale pochyby o tom, že je pojednané svérázným a tvůrčím způsobem. Otázka, se kterou nás de Costerová zanechá, však je: uvízne nám tenhle román v hlavě? Potěšení, které Hrdina vyvolává, jako by bylo jen dočasné. Spočívá totiž (ostatně stejně jako knihy Wintersonové) hlavně ve formě. Literární sezónu 2007 tedy nejspíš vzhůru nohama nepřevrátí. Přesto si tento Hrdina zasluhuje nadšené přijetí.

Yves Peirsman: Ztráta směru 12. 2. 2008

De Costerová se tak soustřeďuje na styl, na výstřednost postav a jejich příhod, že se jí nedaří vyprávět souvislý příběh. Spíš než koherentní vyprávění je Hrdina sled bizarních epizod, sbírka stylových experimentů. Jednotlivé epizody jsou často hezké, ale v kombinaci působí prostě přemrštěně. Hledání příběhu, většího celku, který by je pojil, vychází naprázdno. Jako román tedy Hrdina vázne ve velmi hermetickém celku, který ocení zejména skalní příznivci stylistické bravury.

Saskia de Coster: Held. Prometheus, Amsterdam 2007, 120 s.