Saskia de Coster patří k oněm mladým autorům, kteří jsou rychle objeveni a jednohlasně vyzdviženi kritikou jako nový, nevšední talent. Jejich cit pro jazyk a stylistická invence jsou strhující, v tomto směru panuje shoda. Ve věci uchopení jejich textu jako celku se ovšem jednotlivá čtení znepokojivě rozcházejí. Čtenář si užívá krásu zběsilých, sugestivních metafor a bizarních obrazů, ale co si s dílem takového autora počít dál, to netuší.

Hrdina, v pořadí čtvrtý román vlámské autorky, je právě takový — děj v něm nesporně hraje druhé housle, je neskutečný, roztříštěný, zůstává ve stínu jazykového hýření a metatextových hrátek. Je zde nikoli neznámý motiv dvou protikladných postav, které jsou si navzájem souzeny, motiv láskyplné nenávisti. V první části se seznámíme s devítiletou Lien, která se cítí ztracená, rozplizlá, a teprve skrze nového spolužáka, autistického Marcuse, kterého mazlivě nazývá „Zmetkem“, svým úhlavním nepřítelem, se dokáže radostně definovat. Spolu se Zmetkem bezuzdně loupí v obchodech a hromadí nesmyslné zásoby potravin, s jejichž pomocí a s pomocí ostrého břitu nůžek se pak pokouší přivést k řeči jedno morče a hluchoněmého hokynářova syna. Když Lien vidí Zmetka naposledy, věří, že je mrtvý. V druhé části dostane dospělá Lien — novinářka — za úkol napsat interview s jistým vojákem Marcusem Bailem, který přežil teroristický útok v Bruneji. Stará posedlost tak nabere nový směr — je možné, že Zmetek žije? Co dělá autista v armádě? Lien zvažuje i zcela absurdní možnost, že tento Marcus Bail je „dvojník, který dostal jak stejné jméno, tak stejné rysy tváře“.

Klíčem k obtížnému románu by mohl být jeho důraz na jazyk, téma komunikace či lépe její nedostatečnosti (typické je přitom spojení tohoto problému s násilím, viz nůžky a morče). Saskia de Coster bývá srovnávána s mezinárodně proslulou Jeanette Wintersonovou, ze svých krajanů pak s rovněž postmoderním Peterem Verhelstem. Pokud se rozhodneme pro postmoderní nálepku a přijmeme povýšení metatextu na hlavní náplň románu, pak je Hrdina postmoderní až běda.

Lien má sešit plný dopisů Zmetkovi — Marcusovi; nepřestala je psát ani poté, co byli jako děti násilím odloučeni. Zmetek je postavou mlčící, je nanejvýš schopen opakovat cizí slova jako ozvěna. Jeho sešit obsahuje výstřižky z novin a nekonečné seznamy slov. Ani Lieniny dopisy, ač složené ze souvislých vět, často pozoruhodných myšlenek, nakonec neskýtají o mnoho více uchopitelného významu nežli Marcusovo autistické řádění. Jsou navršením nesouvislých, někdy navzájem si protiřečících bonmotů o lásce a nenávisti, o hledání smyslu, prokládanými metajazykovou rétorikou. „Ty jsi byl v závorce. Když jsi byl v závorce, musel jsi pustit dovnitř i mě. Protože jsme byli nepřátelé a nepřátelé existují proti sobě — každý v jednom rohu závorky.“

Je příznačné, že ve druhé části je Lieninou společnicí, tím, s kým je v nejužším kontaktu, „paní GPS“. Paní GPS dělá v podstatě všechno, jen ne to, co by z titulu své funkce měla, tedy ukazovat cestu. Je trochu sebelítostivá, vyžaduje pozornost, věčně poučuje. Je to ona, kdo vysloví otázku, kterou lze chápat jako motto Hrdiny: „Osobní příběhy po tom všem, co se ve světě událo, po všech těch provrtaných mrakodrapech, explozích a válkách — to přece nemá žádnou váhu, nemyslíte?“ Psychika postav, jejich příběhy jsou také tím posledním, co by autorku zajímalo. Paní GPS, tento přístroj, tak paradoxně patří k těm okrouhlejším z postav románu. Nicméně se zároveň nabízí (ano, postmoderní) možnost chápat paní GPS jako Lienino alterego. Stejně tak Lienin náhodný milenec „Pipka“ je patrně současně Zmetkem — jak jinak vysvětlit, že mají stejnou adresu? Postavy se přelévají jedna v druhou, jsou ovšem natolik neskutečné, vystavěné z těžko zařaditelných výroků, že tato podivnost vlastně nepůsobí nijak rušivě.

Jak už bylo řečeno, je v této knize jazyk spojen s násilím, s fyzičnem; slovo a tělo k sobě nikdy nemají daleko, jsou čímsi hmotným, co lze beze vší nadsázky ohmatat nebo použít jako zbraň. Nůžky tak mají (děsivě doslova) posloužit k otevření nových cest pro výřečnost (viz nůžky a morče) a v závěrečné scéně jsme svědky toho, jak Lien láskyplně vraždí svého nepřítele Zmetka pomocí slov: „Lien mu přikládala sešit k tělu, k obličeji, působila mu papírem řezné rány.“

I v případě, že je čtenář skalním stylistickým labužníkem a dokáže si užít postmoderní literární dobrodružství, kterým tento text nesporně je, vyzní román nakonec hluše, jeho jazykové finesy poněkud samoúčelně. Něčeho je v něm málo a jiného zas až moc. I když si dáme tu námahu a přečteme si jej podruhé (a znovu podlehneme kouzlu svérázného stylu Saskie de Coster), jeho roztříštěnost nás stejně zanechá s prázdnýma rukama. Ale možná, že to je jeden ze způsobů, jakým takový text promlouvá — tím, že jsou čtenáři odepřeny odpovědi na jeho otázky po významu, je potvrzena nežádoucnost hledání jednoznačných odpovědí obecně.