I
Jsou lidi, co nám vtrhnou do života jako urážka. Trapiči, jejichž jediným cílem jako by bylo být pro nás až do smrti překážkou, kamenem, o který pokaždé znovu zakopneme.

Moje školní fotografie ležela na kuchyňském stole. Dvě řady dětí na přeexponovaném pozadí zelené tabule, mrtvých hracích zvířat a polámaných žebřin.

Byl to malý, bledý sušinka se sytě modrýma, k smrti vyděšenýma očima, co se upíraly skrz objektiv – úplně jako ztuhlý Rumunek ze školní dobročinné sbírky nebo soška ďábla. A já nejenže jsem si musela stoupnout při fotografování vedle něho, ale matka příroda zařídila, že jsem stejná blednička. Učitelka mě donutila, abych té hrůzou rozklepané věci podala ruku. „Ruku, Lien, ne prst,“ řekla. Proklela jsem ji za tu doživotní nákazu.

Má nejlepší kamarádka Angelique řekla: „Ty a on, vy jste úplně jako dva obrazy mýho dědy, tak strašně jste si podobní, jste skoro stejní. Jen nechápu, že něco takovýho vůbec mohli vzít do školy. Nemá to v hlavě v pořádku.“

Sledovala jsem nového tvora od zídky u školní brány. Angelique stála vedle mě s nejnovější chloubou, kabátem s kožešinovým límcem. Chránila ho před poškozením tím, že ho nepřestávala uhlazovat.

Pořád jsem ho viděla, jak se promenuje po hřišti. Můj trn v oku. Nejenže byl vořezávátko, ještě se tou slabostí, tou změkčilostí, tou přebytečností holedbal. Titul Korunovaného vola nesl s hrdostí. Panebože, jak já ho nenáviděla.

Pozorovala jsem jeho provokace jako šokovaný novinář. Jak si za minci z taštičky, co má zavěšenou na krku, kupuje lahvičku mléka. Jak si žlutou pláštěnku věší pokaždé na stejný háček. Navíc nikdy slova nepromluvil, nanejvýš pokynul hlavou, ve které se mu souběžně honilo tisíce váhavostí. To jeho sveřepé mlčení vyvolávalo vůbec největší pohoršení. Byl povýšený strážce a odmítal vypustit slova ze žaláře svého ducha.

Angelique, která se do mě normálně vždycky zavěsila a štrádovaly jsme tak spolu se zpěvem po hřišti, se teď postavila přede mě. Nic neříkala a významně se dívala střídavě na něj a na mě.

Svou obhajobu jsem si pečlivě připravila.

„To je teda zmetek,“ řekla jsem. „Až ho jednou potkám a bude z něj bezdomovec, žebrák s kukuřičnýma lupínkama ve fousech a s gangrénou v noze, prokážu lidstvu radost, když sešlápnu plyn.“

„A já si pak to tvoje auto vezmu,“ řekla Angelique, „protože tebe zavřou.“

Můj nepřítel prošel kolem, zastavil se, zatřepal kelímkem jogurtu a postříkal mi přitom tašku. Jestli si myslí, že si takhle bude značkovat území, tak to se teda plete.

„Hele, nech si to sperma pro sebe,“ řekla jsem mu a sama se divila, že se mi takové výrazy jen tak valí z pusy. Angelique se svíjela smíchy.

Díky zmetkovi jsem objevila cit, o kterém jsem netušila, že ho v sobě člověk má. Navrtal ve mně nenávist závratné hloubky.

Než jsem se s ním setkala, neexistovala jsem doopravdy. Byla jsem pápěrka, chmýří unášené větrem, o které se zakopnout ani nedá, protože je tak tvárné, lehké a poddajné. Teď mám osu, kolem níž se moje existence, nebo to, co se tak tváří, bude otáčet. Byla jsem mu vděčná.

Zmetek mi ukázal jádro mé existence a naučil mě navíc, jak se od sebe oprostit. Proto je můj úhlavní nepřítel.

Když jsem měla pohotově reagovat, byla jsem ztracená. Vtipnými průpovídkami se odívali moji vrstevníci. Řevnivě jsem sledovala holky ze třídy, jak používají s největší samozřejmostí slova jak ulitá. Já sotva jsem otevřela pusu, už bych nejradši vzala všechno zpátky. Sklíčeně jsem pověsila šaty zase na věšák. Byly to neforemné pytle. Neslušely mi.

Ve škole jsem neměla žádnou osobnost. Jako by člověk neměl vlastní pach a skupina ho nepoznávala, zapuzovala, je neprodyšný jako umělá hmota ve vodě, ztracený jako ryba v písku. Potřebovala jsem slova. Nebylo nic samozřejmějšího. Přesto jsem zatím neustále selhávala. Úslužně jsem se zajímala „A kde je ten hřbitov?“, když se učitel zeptal: „Kdo utěší zarmoucenou matku, co pochovává svá robátka?“ Vrhnul na mě za to zuřivý pohled.

 

Ve dnech před příchodem nepřítele jsem si krátila dlouhou chvíli týráním. Protože jsem se neodvažovala zapojit do týrání ostatní žáky, nezbývalo mi nic jiného než týrat momentální chůvu a sebe sama. S hračkami jsem si hrávala zřídka. V koupelně jsem se obklopovala dárečky a natírala si obličej rajským protlakem jako drahocenným krémem, až mi z toho naskákala urputná vyrážka. Boty jsem si kupovala úmyslně o tři čísla menší. A bonbony jsem dávala sousedovic husám, takže věčně měly zalepené zobáky. Mléčné zuby jsem si vytrhala vlastnoručně. V osmi letech mi příroda zaplnila poslední mezeru v chrupu druhým zubem, který po zbytek života bude odolávat útokům cukru z kokakoly a zapšklosti z kancelářské práce. Bylo načase najít jinou výzvu. A vtom, jako dar z nebe, se moje planeta srazila se vzdálenou galaxií Marcuse Baila.

 

Pět minut po seznámení s Marcusem jsem si už nedovedla představit život, v němž bych ho neznala. Ta jistota skýtaná spolehlivým nepřítelem – a byl to skutečně obětavý typ. Marcus Bail zůstával o polední přestávce ve třídě sám. Směl se věnovat uklidňující činnosti, která spočívala v třídění prázdných lahví a jejich překládání z jedné basy do druhé. Někdy jsem ho vídala, jak usilovně stříhá noviny. Poprvé jsem pochopila, že nepřátelé odhalují pravdu o nás tím, že nám nastavují zrcadlo. Taky jsem chtěla stříhat a třídit.

„Tati?“

„Hmmmm.“ S mlaskáním pořádal horkou ovesnou kaši. Jazyk se mu v puse vařil, nemohl ze sebe vypravit slovo.

„Existujou Marťani?“ zeptala jsem se.

„Hmmh.“

„A proč ve filmech vždycky vypadají jako zvířata?“

Těžkým jazykem zablábolil něco nesrozumitelného.

„A proč Marťani nebo mimozemšťani vypadají jen jako zvířata nebo oslizlý lidský ksichty na tyčkách?“

„Pffff, prostě tak.“

Podle mě může být jediné marťanské tělo větší než celá zeměkoule a Venušan může mít osm těl místo jednoho. Nebo co když jsou obyvatelé hvězd prostě částice v telefonní lince, v tom případě používají naše hlasy jako kolečkové brusle. Kdyby si někdo moje poznámky u snídaně vzal k srdci, bylo by na světě o revoluci víc. O tom jsem byla přesvědčená.

Otec byl střízlivý člověk, profesor dějin umění. Jen tak ho něco nerozházelo, ani moje otázky, ani otázky jeho studentů, ani vyzývavost, s jakou si s ním pohrával život. Když se vrátil z porodnice – bez mé matky, ale v košíku se mnou –, jako obyčejně se zul a vyšel po schodech. Minul se tam s duchem. Byla to moje matka, co s ním šla jako obvykle nahoru. Její tělo bez života jsme však zanechali na lůžku posetém rudou vatou. Na mě maminka dojem udělala, ale na otce ne. Vzhledem k nedostatku představivosti vycházel z toho, že to je od ní jen špatný vtip. „Jestli si myslí, že nám tím nažene strach, tak to se příště musí snažit víc,“ prohodil bezbarvě.

Nevídala jsem otce často. Tu cenu platil za volnost být sám sobě šéfem: byl svou vlastní vykořisťovanou pracovní silou. Galerie ozdobných mečů a diplomů za čestné doktoráty dokazovala, že plní na světě poslání.

I já jsem však měla poslání, den co den ve škole: svého nepřítele.

 

Angelique na mého nepřítele příšerně žárlila. Doteď vždycky shrábla první cenu ona, ať už šlo o napodobování učitelů, vrhání krajíců chleba nebo sbírání skalpů.

Angelique žádného nepřítele neměla, a tak používala velmi průhlednou strategii: mě ponižovat a jeho minimalizovat, jako by byl jen bezvýznamná šedá myš. Celá škola ho už pomlouvala a plivala po něm, takže mimořádný zaručeně byl.

„Tak ubohý nepřítel mi sem nesmí,“ prohlásila, když jsem zjišťovala, co si o zmetkovi myslí. Kam jako, říkala jsem si.

Po vánočních prázdninách jsem vzala z věšáku Marjolijnin plášť, a než jsem za sebou zaklapla dveře, přehodila jsem si ho přes svůj. Marjolijn byla jedna z otcových studentek.

Marjolijnin plášť nebyl jen tak obyčejný kabát, byl to dramatický háv, těžký kožešinový model tělnaté ruské pěvkyně, které se na scéně bolem podlamují kolena. Doufala jsem, že se neudusím, ještě než tu fůru králičích kožek Angelique předvedu. Byla jsem nepřehlédnutelná.

Potácela jsem se po hřišti jako samodruhá pštrosice. Sklidila jsem několik obdivných a vícero užaslých pohledů. Uhozené oblečení sice bylo v módě, ale tohle se vymykalo všemu.

„Kdes ten kabát sehnala?“ zeptala se Angelique a otáčela přitom novými hliníkovými náramky, které jí chřestily na útlém zápěstí.

„V Paramaribu,“ prohodila jsem ledabyle.

Zvedla hlavu.

„Copak ty jsi byla v Paramaribu?“ zeptala se.

„No jasně. Ty ne?“

„Už nevím. Možná. Jako mimino teda určitě.“

„Já si pamatuju všechno, i když jsem ještě byla mimino,“ řekla jsem.

Zmetek chodil po hřišti s celou smečkou nohsledů v patách. Testovali mu o hlavu míče na basket.

„To mě podrž, takovej kožich v tom horku, já bych se upekla,“ řekla Angelique.

„Tak si někdy zajeď do Paramariba.“

Zmetek měl mezitím hlavu taky jako míč na basket a poskakoval mezi hráči na hřišti.

„A proč jsi jela s taťkou?“ zeptala se Angelique.

„Mé dny jsou sečteny a chci si ještě užít života... Jsi moje nejlepší kamarádka, tobě to můžu svěřit,“ řekla jsem. „Mám rakovinu. Moc času mi už nezbývá.“

„Cože?“

„No jo, co naděláš.“ Odmlčela jsem se. „Strašně zvláštní druh rakoviny.“

„No to snad ne.“

„Ale jo. Rakovinu zubů. Taťkovi přátelé teď dělají na výzkumu o sto šest, ale řekla jsem jim, ať toho nechají.“ Dala jsem se unášet čerstvými výmysly, skoro jsem se z nich vznášela nad hřištěm.

„Používají k tomu obří králíky, protože mají delší zuby. Je fakt skandál, jakýmu utrpení ty zvířata vystavujou.“

„No dobře, ale dělají to přece, aby zachránili lidský životy,“ opáčila Angelique.

„Musejí hodiny a hodiny chroupat mrkev, dokud si ty zuby neobrousí. A to všechno jen proto, aby se zachránilo pár lidských životů, ne, to nechci.“

„To vůbec není tvůj kabát.“

„Dost možná,“ řekla jsem, „tenhle kabát je fata morgána. Sáhni si.“

Angelique mi chtěla plášť strhnout. Zabořila mi pazoury do kožíšku.

„Lesbo!“ rozkřikla jsem se na celé hřiště. „Nešahej na mě!“

Vzápětí se srotil antický chór a opakoval má slova ozvěnou. Obklopili Angelique.

Bez zmetka bych si nikdy netroufla tu scénu ztropit. Podněcovala mě jistota, že si mě všímá. Troufala jsem si hrát hlavní roli. Byl bezesporu první jednoznačně kladnou silou v mém životě. Byl mým inspiračním zdrojem. Aby zdůraznil svou nejapnost, znásobil ji, tak jako břečťan všude proráží kořínky.

Svrběly mě prsty, jak se mi chtělo ho samým vděkem zmlátit, mrštit s ním o cihlovou zeď v nevídané orgii násilí. Tělíčko by klouzalo po zdi, ale on by se na mě nepřestal dívat, dokud bych mu do očních důlků nevrazila prsty. Jednou se to stane.

Při první hodině jsem koutkem oka sledovala nepřítele v první lavici. Seděl přikrčený a všechno si zapisoval, aniž třeba jen na okamžik vzhlédl. Bylo třeba zapsat každé „ehm“, každé přeřeknutí a otřepaný vtip z učitelčiných úst, aby si pak mohla svůj monolog přečíst a opravit. Zatímco ostatní se sotva namáhali opisovat, co bylo na tabuli, sestavoval on celé seznamy. Všechna slova zapisoval pod sebe, vypadalo to jako špatné verše se samými mezerami. Měla jsem sto chutí postavit se k jeho lavici a vyblít banán od snídaně. Zaznamenal by si, jaké přitom vydávám zvuky.