Čtyřlístek slaví 40 let. Ovšem kulaté výročí mají i za oceánem. Temný rytíř má ovšem rovných sedmdesát. Na stránkách svého prvního komiksu se objevil v květnovém čísle Detective comics roku 1939. Je to důvod k oslavám, zrodila se tehdy jedna z nejlépe napsaných komiksových postav všech dob. My slavíme spolu se Svátečním vrahem.

Druhý díl komiksového románu, pod nějž se podepsali Jeph Loeb a Tima Sale, Dlouhý Halloween vychází s půlročním odstupem od první knihy. Ta stihla vyjít necelý měsíc po Halloweenu a potěšila tak všechny české Batmanovy příznivce. Příběh je totiž nadprůměrně napsaný a ambiciózně navazuje na slavný Millerův Rok jedna, komiks, podle kterého byl natočen film Batman začíná.

Loeb si předsevzal, že příběh bude poznamenán americkou drsnou školou, že bude temný a ještě temnější a že se zapíše do batmanovských análů podobně jako jeho slavní předchůdci Miller a Moore. Povedlo se mu to? Zčásti dozajista ano.

Saleho kresba s ostrými linkami je dostatečně pochmurná, černobílé prostřihy použité na pasáže, v nichž vystupuje Sváteční vrah, dotvářejí perfektně atmosféru (až zamrzí, že v druhé knize se jejich význam nejen pozmění, ale scén přibude, čímž ztratí svou ohromující účinnost).

Ani příběh není špatně sestavený, detektivní zápletka je zajímavá a čtivá. Vytknout se jí ovšem dá klasický Loebův nešvar. Podobně jako v Tichu (BB/art 2005) se nechává unést a pociťuje potřebu zahustit příběh co nejvíce padouchy. Jejich role v samotném příběhu je ale prakticky nulová a jen znepřehledňují děj, který je pak zejména ve druhé knize poněkud obtížnější sledovat. Loeb se zkrátka snaží hrát, jako ve většině svých děl, na efekt, což právě u Dlouhého Halloweenu příliš nesedí. Atmosféra je totiž až nepříjemně civilní, město Gotham není ještě místem nejnovějších technologií, ale rejdištěm starosvětských mafiánů, kteří pracují podle léta osvědčených metod. Ovšem s novým protivníkem je potřeba nasadit i nové praktiky. Loeb v Dlouhém Halloweenu popisuje, jak došlo k tomu, že Gotham se stal pódiem pro všechny maniaky a šílence. Přesto je jejich role podivná, a namísto aby příběh tmelili, rozpouštějí ho do dílčích epizod. Čtenář tak může pocítit rozladění, že většina nití, které z tohoto Batmanova svetru čouhají, nevedou až k jeho úplnému rozpárání. Stačí jemně zatáhnout, a ony bez jakéhokoli následku spadnou na zem, kde si jich v hromadě ostatních odstřižků ani nevšimnete.

To jsou ovšem jen dílčí problémy. Příběh jimi sice utrpěl, ale základy byly postaveny dobře a nápad s tajemným vrahem, který vraždí své oběti vždy během četných amerických svátků, má rozhodně svůj půvab. Podobně zábavné a napínavé je sledovat zrod dalšího Batmanova protivníka jménem Twoface, padoucha s rozdvojenou osobností. Až do incidentu u soudu, kdy mu zločinec vychrstl do obličeje kyselinu, býval prokurátorem Harvy Dentem. To je známá skutečnost, ale právě Dlouhý Halloween podává novou verzi, jak ke zrodu šílence vlastně došlo.

Příjemnou třešinkou na dortu je i samotný závěr celého rozmáchlého příběhu. U Batmana jsme zvyklí na chirurgicky přesná řešení. I když se pohybuje na hranici světla a stínu, jeho protivníci jsou obvykle ti zlí a šílení. Ovšem Twoface je šílený, zlý, ale zčásti i dobrý. Klubko celého románu je ke konci už tak zacuchané, že jistotu správného řešení nemá vůbec nikdo. Existuje jich totiž hned několik.

Taková nejednoznačnost je v mainstramovém superhrdinském komiksu stále ještě poměrně neobvyklá a u díla, jako je Dlouhý Halloween, je v zásadě revoluční. Ani přes tuto pokrokovost však není o zařazení do kánonu zdaleka rozhodnuto. Vše ukáže až čas. Příběh není špatný. Ovšem fakt, že na druhou knihu Dlouhého Halloweenu by autoři potřebovali ještě o něco delší nádech, se zkrátka a dobře přehlédnout nedá.

Jemnou výtku si zasluhuje i česká redakce: autoři překladu Marek Berányi a Pavel Švanda mají občas potíže s bazální látkou českých přivlastňovacích zájmen "můj" – "svůj" a oproti prvnímu dílu zde poměrně výrazně váznou i přechody mezi obecnou a spisovnou češtinou v textových bublinách. Oproti skutečně „našlapanému“ prvnímu dílu je tedy díl druhý menším zklamáním, ale za dočtení příběh rozhodně stojí.