Považuji za úsměvné, že současně se završením filmové trilogie Christophera Nolana, která byla spojována (jakkoliv nesprávně) s odvržením komiksové tradice (ve skutečnosti se jednalo spíše o dokonalé vymazání filmových excesů Joela Schumachera), vychází z nepřeberného množství výrazných batmanovských příběhů právě Batman a syn skotského scenáristy Granta Morrisona. Ten totiž naopak na komiksové tradici staví. Což by nebylo nic překvapivého, jenže... je tradice a tradice. Batmanovský mýtus už od osmdesátých let definuje především příklon k temnému pojetí hlavní postavy a jeho města. Frank Miller se obrátil ke kořenům postavy v drsné škole detektivního románu (a z ní odvozeného filmu noir). Jeho následovník Jeph Loeb pak tuto filiaci sledoval ještě dál a společně s Timem Salem vytvořil příběhy, které ve vizuální podobě čerpají z německého expresionismu (a jím inspirovaných hororů studia Universal). Temný rytíř se tak odpoutal od devalvace, kterou si prošel v desetiletích před Millerovým nástupem a kterou nejlépe vystihuje částečně sebeparodický televizní seriál s Adamem Westem ze šedesátých let.

Ale právě tato devalvovaná, barevně kýčovitá tradice nezávazné infantilní zábavy se v Morrisonově pojetí vrací na scénu. Batman a syn je ještě jen malá ochutnávka (Morrison se Batmanovi věnoval několik let), která však přesto umožňuje udělat si dostatečnou představu, oč přesně jde. Batman aka Bruce Wayne čelí únavě. Především té psychické. A tak se na naléhání komorníka Alfréda rozhodne odjet na dovolenou do Londýna. Zde však na recepci k výstavě komiksového umění (velmi milý vtípek, kdy Wayne/Batman prohlašuje, že tomu nerozumí, že raději art brut) dojde k útoku podivných netopýřích nindžů a následně k odhalení, že za vším je Talia – dcera nebezpečného Ras Al’Ghula (aneb padoucha z Nolanova Batman začíná a vedlejší postavy v Loebově Tichu). Ta chce jednak získat Gibraltar a jednak hodit Batmanovi na krk malého Damiana – plod společně strávené noci...

Středem pozornosti je v knize následný vztah Batmana a Damiena, který – vychován nebezpečnými asasíny – bez skrupulí vraždí (ve věku deseti let) a neváhá ani s pokusem zlikvidovat Robina a Alfréda, v nichž spatřuje konkurenci. Jenže už expozice ukazuje, že Morrison nestaví pouze na šokující krvavosti, ale především ironicky vrátil do hry opulentnost a psychedelickou ujetost výrazu i zápletek. Londýnské prostředí by se neztratilo ani v návrzích pro space opery typu Flash Gordon, narazíme na sérum měnící lidi v netopýry, Talia unese britského premiéra a její plán si v ničem nezadá s plány těch nejmegalomanštějších bondovských padouchů... A je zde samozřejmě samotný Batman, který začíná pochybovat, zda může věřit vlastním smyslům a vzpomínkám.

Což se zdůrazní v druhé polovině knihy. Linie s Damianem totiž netvoří celou její náplň. Na Batmana čeká i střet s protivníky, z nichž každý jako kdyby symbolizoval jednu špatnou stránku hrdiny samého. Zde mimochodem narazíme také na hlavní zádrhel knihy. Druhá z linií se totiž uzavře patnáct let po již popsaných událostech a bez Batmana. Což bez znalosti další produkce Granta Morrisona, která se však do sebraného vydání nedostala, nemusí hned dávat smysl. Stejně tak nemusí dávat smysl i totožnost oněch podivných padouchů a některé další narážky – protože zde si nevystačíme jen s dalšími Morrisonovými příběhy, ale musíme jít hlouběji do batmanovské bibliografie, která je u nás bohužel zastoupena jen těmi nejvýraznějšími díly posledního čtvrtstoletí. Logicky se proto pozornost čtenáře obrací spíše ke kresbě Andyho Kuberta, která je... skvělá.

Vizuální podobě Batmana a syna se podařilo skloubit barvičky předmillerovského období s jeho temnotou a brutalitou. Batmanův plášť není pouze oděv, ale jakási druhá kůže, postavy se nejen staví do drsných póz, ale v jejich výrazech se na povrch dere šílenství (ať už „přirozené“ či vybuzené nejrůznějšími medikamenty) a architektura se stává jednou noční můrou. Milým bonusem je pak v tomto ohledu doprostřed knihy vložená povídka (nikoliv komiks, skutečně povídka) Klaun o půlnoci, sledující jeden ze „zrodů“ (lépe řečeno „přerodů“) Jokera. Ta začíná na temném, promočeném hřbitově, kde partička starších, bohatě nalíčených „klaunů“ pohřbívá jednoho z kolegů. Delirický příběh ještě podtrhují ilustrace Johna Van Fleeta, které mixují atmosféru Arkhamského útulku s vizualitou hororových videoher, jako je Silent Hill...

Batman a syn je tedy velmi specifické dílo, které v sobě spojuje několik podob batmanovského mýtu. Plnému prožitku však brání úroveň čtenářské gramotnosti, kterou bude mít z objektivních příčin český čtenář menší než jeho zahraniční kolega. Mnohem více tedy bude pravděpodobně oceňována kresba, a kniha se tak na pomyslném žebříčku zařadí někam za Loebovské speciály (Dlouhý Halloween a Temné vítězství), rozhodně však před letos znovu vydané Ticho.