Batman by měl být ve starobním důchodu, je mu víc než sedmdesát. Jenomže dobré příběhy jsou nesmrtelné a Batman se zařadil po bok Jamese Bonda mezi nejpopulárnější fiktivní hrdiny 20. století. Díky filmům s Christianem Balem můžeme konečně i v českých podmínkách vynechat mýtus o jeho zrození a vydat se dál, do 80. let. Tehdy se Frank Miller rozhodl napsat Rok jedna, příběh o tom, jak Batman začínal, jak se musel vypořádat s mafiánskými rodinami, které ovládly po smrti jeho otce Gotham a udělaly z něj temné město.

To se stalo v roce 1986. O deset let později Jeph Loeb přišel s pokračováním, které navázalo na obrovský úspěch Roku jedna. Dlouhý Halloween byla stejně temná detektivka o šíleném vrahovi, jenž vraždí podle svátků. Je jasné, že je do toho namočená mafiánská rodina Falconeů, a je jisté, že Batman bude mít plné ruce práce. Příběh přinesl zejména vysvětlení přerodu návladního Harveyho Denta v padoucha Two Face. A je tu rok 1999 a další pokračování Temné vítězství, opět od Loeba a kreslíře Tima Salea, jehož strohý noirový styl se k Batmanovi hodí stejně dobře jako jeho uši. Uplynula nějaká doba, a usvědčený vrah nejenže nevisí, ale je vydán do domácího vězení, což se nelíbí ani komisaři Gordonovi, ani Batmanovi. Svátečního vraha nahradí v ulicích stejně přičinlivý Šibeniční vrah, který pro změnu vraždí současné i bývalé policisty, kteří nemají zcela čisté záznamy.

Batman je ještě zmatenější než minule, protože nemá nejmenší tušení, kdo by za tím vším mohl stát. V pravý okamžik totiž někdo pronikne do Arkhamu, gothamského blázince pro nebezpečné šílence, a vypustí z něj všechny Batmanovy nepřátele a noční můry celého města. Navíc se ukazuje, že většina z nich je v případu namočena a že ze stínů kdosi tahá za nitky. Počítat musíme i se zdecimovanými Falconiovými a Cat Woman, která stojí vždycky na svojí vlastní straně, stejně jako nová prokurátorka, o jejíchž motivech nemá nikdo ani tušení.

Temné vítězství rozjíždí velkolepou detektivní zápletku, v níž jsou sami šílenci indiciemi k jejímu rozřešení. Město vře, Batman neví, kam dřív skočit, a všechno se stále více komplikuje. Loeb zde dokazuje, proč patří k nejžádanějším komiksovým scenáristům (a nejen komiksovým – připomeňme třeba jeho práci v seriálu Smallville nebo Ztraceni). Upřednostňuje realističtější pojetí: napdřirozený hrdina je sledován „dospělejší“ optikou, zvláštní efekty jsou omezeny na minimum. Batman sice pochopitelně používá svoje „hračky“, ale je vždy o krok pozadu za svým protivníkem.

Nakladatelství BB/art vydalo teprve první část příběhu, a protože Loeb je zastáncem klasické detektivkové školy, po prvním dějství nemá čtenář ani nejmenší ponětí o tom, kdo stojí za vraždami. Nicméně už po prvním díle musí být českým čtenářům jasné, proč měl příběh za oceánem takový úspěch. Batman je zde skutečně velmi podobný ztělesnění, jaké představil Nolan ve svých filmech. Z kladného hrdiny se stává temný rytíř bojující se zlem na samé hranici zákona. On sám má sice jasno, kde ta hranice je, ale silný tlak okolností jej bez milosti a bez přestání tlačí k jejímu překročení. Jenže pokud by to nevydržel Batman, tak kdo potom? Při zvyšujícím se tlaku už ale přestává jít „jenom“ o zákon. V Batmanově případě jde o zdravý rozum a o duši. To je ta největší hra, ve které netopýří muž tolik vyniká, a důvod, proč jej miluje tolik čtenářů i diváků. Jedno je jisté. Druhý takový sedmdesátník po planetě neběhá