Edice Fresh, kterou od roku 2005 soustavně buduje nakladatelství Labyrint, svým jedenáctým svazkem upřesňuje povahu této knižní řady: je jednak jejím typickým zástupcem, jednak se jí vymyká. Pro edici mladých autorů a debutantů je charakteristickým jakési ich-psaní – nejenže drtivá většina (mladých, často autobiografických) vypravěčů předává svůj příběh v první osobě, ale jejich „já“ je také hlavním a často také jediným tématem knih. Výslednou kvalitu čísel edice pak povětšinou neurčuje přitažlivost daného prostředí či atraktivnost vypravěče, ale talent a literární dovednost mladých prozaiků. Ty jsou také bohužel tím, na čem Fresh řada tak často ztroskotává: ono sebevědomé a nepochybující já se pokouší svou zajímavostí a jinakostí předběhnout, utáhnout celý text, a zapomíná přitom na podružnosti jako jazyk, kompozice, motivace, pointa.

Novela Hruškadóttir Jany Šrámkové je svým obsahem příznačně freshní – tématem je duševní zrání mladé dívky, konfrontované na prahu dospělosti se smrtí blízkého člověka. Sebezpyt dosahuje vrcholu: jediným kukátkem, otevřeným dovnitř textu, je myšlení a cit vypravěčky. Novela se však šťastně vymyká právě pojetím vyprávějícího já – místo suverenity, rychlokvašených soudů a pubertální filozofie předkládá autorka já hloubavé, pokorné, zvídavé. A protože Šrámková je onou prozaičkou, která literární talent nepostrádá, není ani její cesta do hlubin duše banální.

Přestože knížku ozdobil papírový pruh s nápisem „islandská“ novela a i neskandinavista většinou ví, že „dóttir“ připojené ke jménu v tomto jazyce značí ženu-dceru, geograficky nás Hruškadóttir nevezme nikam daleko: nejsevernějším cípem příběhu je fiktivní polská vesnice Snowo. Z krátkých kapitol, jež vypráví dívka Veronika, postupně vyvstávají tři časové roviny, svázané s poměrně krátkým, sotva několikaletým obdobím jednoho dospívání v Praze a Polsku. V prvním plánu sledujeme náhodné seznámení Veroniky se spolužačkou Madlou, jejich sblížení a uvedení Veroniky do Madliny vřelé a šťastné rodiny. Druhé období, rozsahem nejkratší, zahrnuje týdny po tragédii, která tuto rodinu zasáhla; třetí, shodné s přítomností, je spojeno především s Veroničiným prázdninovým pobytem ve Snowo a s opětovaným setkáním s kdysi blízkými lidmi. Autorka řadí kapitoly tak, aby se jednotlivé okolnosti vztahu hrdinů vyjevovaly postupně, ale nesnaží se je nijak dramaticky vyhrotit či napětím ozvláštnit. V souladu s autorským záměrem text působí jako sled vzpomínek a asociací, nevnuceně vyvstávajících jako reakce na drobné, prosté podněty (cesta vlakem, pohled z okna, úryvek verše).

Je poněkud nesnadné říct, o čem se – krom několika nesložitých příběhových zvratů – vlastně v novele píše. Vypravěčce chybí nějaký zásadní vnitřní rozpor, nemá potřebu se zpytovat zevnitř; spíš ohledává svoje místo a úkol ve světě. V jisté části života takový nelehký „úkol“ přijala – rozhodla se postarat o člověka těžce zkrušeného žalem ze smrti svých nejbližších. Svoji volbu zpětně nehodnotí, jen čtenáři umožňuje ptát se, o co všechno v ní vlastně šlo; zda nejen o útěchu a oporu, ale také o skrývaný milostný cit. Tato linie, vztah vypravěčky k otci její kamarádky, je naznačená skutečně subtilně a ani závěrečná scéna, slibující spoustu nejasností a dohadů objasnit, čtenáře nikam nedovede. A tak je to s novelou Hruškadóttir i v jiných ohledech – téměř nic nám nedá poznat, zato nás uvede do atmosférického naladění krajin, citů, vzpomínek, smutků, traumat. Je v ní nepodstatné „kdo“ a „s kým“, ale spíš „jak mi při tom bylo“.

Nebýt literárního talentu Jany Šrámkové, mohl být z Hruškadóttir jen další zapomenutelný pomníček jednoho vidění světa, zapouzdřený a zbanálněný nedostatkem skutečně nosného tématu i autorskou ješitností. Šrámková naštěstí ví, jak zacházet s jazykem, aby cestu k postavám otvíral, aniž by se musel předvádět v trendy hříčkách a cool výrazech, a rytmus vyprávění dokáže udržet v sympaticky tradičním větném spádu bez toho, aby nudila nebo uspávala. Že se jedná o autorku s literaturou citlivě spojenou, dokládá i volba básní, připojených na úvod jednotlivých částí knihy: vedle úryvku notoricky známé Eliotovy Pusté země a pasáží z Bible tak cituje i mnohem méně povědomého Rusa Vladislava Chodaseviče („Ty, svatojánku, zelenavou lampu / skryj teď v list.“). Motiv svatojanského broučka odkazující i ke Karafiátovu pojetí se v knize opakuje několikrát a je vkomponován i do úplného závěru. „Nikde nic. Jen vítr, zima, řídká udusaná tráva. A prostor. Nekonečný prostor. (...) Přesto ale budu. Přesto tu jsem. Docela malý Karafiátův brouček v široširé pláni.“

Závěr vyznívá smířlivě, otevřeně, nadějeplně. Zcela posledním textem novely je úryvek ze závěrečné části biblické Knihy Jób. Autorka tak nabízí interpretaci, vykládající text jako zprávu o zkouškách, jimž se musíme s pokorou podrobit, abychom vyšli silnější a bohatší. Hruškadóttir neaspiruje na hloubku biblického příběhu, asociace však není nepatřičná a zdánlivě neukotvenou, tápající knihu zasazuje do zřetelného kontextu. Zajímavostí a aktuální novinkou je fakt, že novela Jany Šrámkové je nominována na letošní Cenu Jiřího Ortena. Ať už bude vítězem kdokoliv, v případě nominace Šrámkové porotci rozhodně nešlápli vedle.

(Autorka Cenu Jiřího Ortena získala, pozn. redakce.)