Khaled Hosseini (1965) je autorem dvou beletristických knih. V roce 2003 vydal Lovce draků (The Kite Runner, česky 2007) a v roce 2007 Tisíce planoucích sluncí (A Thousand Splendid Suns, česky 2008).

Autor, americký lékař afghánského původu, se ve svých vzpomínkách vrací do těžce zkoušené země za dob monarchie, sovětské okupace i za časů útěku z vlasti, s čímž se pak pro každého jednotlivce pojí nutnost hledání svého místa v emigraci. Nepochopitelně kruté události, střídající se však s někdy až patetickými příběhy lásky a přátelství, jsou v Lovci draků líčeny očima chlapeckého hrdiny Amíra. Amír vyrůstá obklopen bohatstvím sunnitské rodiny a přátelí se s kamarádem Hasanem, synem rodinného sluhy, který náleží k opovrhovanému menšinovému kmeni šiitských Hazárů. Idylické časy skončí, když je Amír svědkem znásilnění Hasana. V negativním duševním rozpoložení, pramenícím z pocitu viny, že kamarádovi nepomohl, pak očerní Hasana před svým otcem a ten jej vyžene z domu. Po mnoha letech, které Amír stráví už v emigraci a během nichž jej pocit provinění neopouští, podnikne nebezpečnou cestu do Afghánistánu, ovládanému krutými Tálibánci, aby pomohl Hasanovu synovi a odčinil tak své provinění. Příběh však nekončí takto jednoduše. Amírova trochu dětinská dobrá vůle narazí na byrokracii moderního světa a překvapivě i na odpor samotného Hasanova syna, pramenící z jeho krutých životních zkušeností v sirotčincích.

Kniha se vskutku čte jedním dechem. Autor sám o příběhu říká, že je to fikce, avšak řada poučených čtenářů zřejmě ocení, že se mu podařilo vykreslit poměry v Afghánistánu věrohodně. Alespoň náboženské poměry. Pro nás Evropany, dědice křesťanství, je jistou výhodou, když příběh, který odkrývá vztahy lidí k Bohu, se odehrává na půdě islámu. Vidíme pak bez zábran, kolik falešného haraburdí se nahromadilo mezi vyznavače islámu a Boha. Formální úkony – jak se modlit, jak vykonávat obřady – a formální znaky – třeba jak se oblékat, zcela zahlušily pravou podstatu náboženského života, což by měl být, podle mého názoru, osobní, každodenní a přátelský rozhovor s jediným Bohem všech lidí – bez rozdílu. Ať už se jedná se o žida, hinduistu či křesťana.

Afghánistán je možná vskutku prokletá země, neboť znalci se shodují, že nenávist sunnitů a šiitů bude pokračovat za všech režimů. Můžeme však v této souvislosti říct, že křesťanství bylo podobné nenávisti ušetřeno? Kolik jen proteklo krve kvůli nevraživosti katolíků a protestantů? Možná nejen mne, ale i jiné čtenáře nad stránkami knihy napadne otázka, mohou-li lidé vůbec dospět k takovému vztahu k Bohu, který, kdyby se rozšířil, zmizela by nenávist nejen mezi křesťanskými církvemi, ale i mezi velkými náboženskými systémy, k nimž se řadí i islám. Já osobně jsem nakloněn možnosti odpovědět ano. Znám řadu věřících, pro které dnes není důležité, jestli oslavovat Boha v neděli, sobotu nebo pátek, protože ho chválí každodenně. Nejsou pro ně důležité rituální malichernosti. Přirozeně však nejsem schopen vyvrátit, že na druhé straně existují i jiní lidé, kteří z náboženské horlivosti totálně zhloupli a nevidí, co jejich fanatismus způsobuje. Nerozhoduje, zda se jedná o muslimy nebo křesťany. Lze z této úvahy učinit závěr? Snad ano. A dokonce optimistický. Přikláním se totiž k názoru amerického religionisty Petera Bergera, že počet věřících, kteří žijí mimo církve a netrpí tudíž náboženskou nesnášenlivostí, neustále roste. Kdy se však tento trend projeví i mezi muslimy, je velikou otázkou.

Z Hosseiniho prózy se dozvíme mnohé i o běžném světském životě v jeho těžce zkoušené rodné zemi a pochopíme lépe, kde se najednou vzali krutí Tálibánci, schopní na potkání zabíjet. Stránky knihy doslova provokují čtenáře k otázkám, jak je možné, že náboženští puritáni a fanatici si zřizovali chlapecké sirotčince, aby měli koho beztrestně znásilňovat, obsazovali vily boháčů a žili v přepychu, zatímco země trpěla hladem?

Řadě čtenářů bude Hosseini vyhovovat i tím, jakou pozornost věnuje osudu žen. Tím předznamenává téma své druhé knihy Tisíc planoucích sluncí, která slaví ve větě veliký úspěch a u nás již byla také vydána. Z Lovce draků se však dozvíme leccos netradičního i o Americe, kam Afghánci před peklem ve své zemi prchají: Američany posuzují střízlivýma očima.

Řada čtenářů příznivě hodnotí knihy napínavé, ze kterých se však může dozvědět něco nového o lidech a místě, kde se děj odehrává. Beletrie pak může být lepším učitelem, než průvodce Lonely Planet. Myslím, že Hosseiniho kniha tento požadavek splňuje a tím se podobá třeba Hoegově Citu slečny Smilly pro sníh, což je pro mne vzor napínavé, avšak i poučné knihy.

Převážně pozitivní hodnocení Hosseiniho Lovce draků by však nemělo zakrýt, že místy, zvláště na začátku, může Hosseiniho způsob psaní čtenáři připadat trochu příručkově školometský. Že by to byl důsledek autorova absolvování kurzů tvůrčího psaní těsně před tím, než se pustil do psaní Lovce draků?

Zájemcům toužícím získat širší přehled o dalších beletristických počinech, hledajících odpovědi na poměry v Afghánistánu, lze doporučit článek Petra Drbohlava, pracovníka Člověka v tísni, který byl pod názvem Tisíc sluncí na nebi plném draků publikován dne 10.11.2007 na serveru www.lidovky.cz.