Khaled Hosseini, americký prozaik a lékař afghánského původu, se českým čtenářům představil již v roce 2007, kdy byla do češtiny přeložena jeho románová prvotina Lovec draků (The Kite Runner, 2003). Příběh, v jehož centru stojí složitý vztah mezi otcem a synem rozvíjející se na pozadí bouřlivých afghánských dějin, se udržel více než dva roky na seznamu bestsellerů časopisu The New York Times a roku 2007 byl zfilmován. Následující Hosseiniho román A Thousand Splendid Suns z roku 2007 (Tisíce planoucích sluncí, 2008) se soustřeďuje na soužití matek a dcer a na postavení žen v afghánské společnosti. Snad aby Hosseini téma rodinných vztahů zcela vyčerpal, věnuje se ve své poslední knize A hory odpověděly (And the Mountains Echoed, 2013) hlavně vztahům mezi sourozenci.

Na začátku tohoto románu vypráví otec svému synovi a dceři příběh z dob, „kdy se ještě po zemi procházeli dévové a džinové a obři“. Příběh o muži, jenž se vzdal možnosti vidět svého syna vyrůstat, aby mu mohl dopřát vzdělání a pohodlí a aby ho ochránil před nuzným životem plným těžké, nikdy nekončící dřiny, který on sám musel prožít. Desetiletý Abdulláh a jeho milovaná sestřička Parí, kteří vyrůstají v chudé afghánské vesnici uprostřed pouště, příběhy svého otce Sábora milují. Netuší ale, že tento příběh bude poslední, který od něj uslyší. Když totiž Sábor zanechá Parí v Kábulu, aby ji mohla adoptovat bohatá rodina Wahdatíových a zachránit ji tak před životem v chudobě, zlomí ho to natolik, že už nikdy žádný příběh nevypráví.

Sábor svou schopnost vyprávět příběhy ztratil, ale o Khaledu Hosseinim to v žádném případě neplatí. Odtržení Abdulláha od Parí slouží Hosseinimu jako výchozí bod, z kterého rozvíjí celou řadu dalších životních příběhů postav, jež jsou s touto sourozeneckou dvojicí nějakým způsobem spjaté. V devíti částech knihy, z nichž každá je vždy psaná z pohledu jiné postavy, nás Hosseini provází Afghánistánem od padesátých let po současnost. Zavede nás ale i do Kalifornie, Francie či Řecka. V prvních z těchto kapitol jsou odhaleny skryté motivy, které vedly k oddělení Parí od Abdulláha.

Právě tyto příběhy (zejména již zmíněná úvodní epizoda a také zpověď Parwany, nevlastní matky Abdulláha a Parí, a jejího bratra Nabího) jsou nejpůsobivější. Počáteční kapitoly, zasazené do autorova rodného Afghánistánu, který dokáže čtenářům zprostředkovat s neuvěřitelnou živostí, se vyznačují neobvyklou poetičností a takřka pohádkovým kouzlem. Bohužel, čím více se Hosseini vzdaluje Afghánistánu kolem poloviny 20. století a čím více se snaží zachytit moderní svět, tím menší kouzlo jeho příběhy mají a tím více ztrácejí na své výjimečnosti. Hosseiniho zachycení současného světa si vystačí s klišé typu „tenhle Internet je zázračný nástroj“ a nepřináší žádný osobitý pohled či postřeh týkající se života v moderní společnosti. Jako by vše, co Hosseini v této části knihy čtenářům sděluje, člověk už četl a viděl jinde.

Hosseini čtenáře zahlcuje stále novými postavami a jejich příběhy, které, ač místy poměrně sentimentální, jsou čtivé a zaujmou, ale překřikují se navzájem, perou se o čtenářovu pozornost, a jejich síla tak v důsledku zaniká. Navíc, při čtení některých kapitol (vyprávění řeckého lékaře Markose nebo epizoda o Adelovi a Gholamovi, v níž je rozdíl mezi bohatými a chudými v současném Afghánistánu popsán až příliš schematicky a předvídavě) se lze jen těžko ubránit otázce, jaké místo v celku vlastně mají.

Zdá se, jako by toho Hosseini chtěl říci příliš mnoho najednou, příliš se rozmáchl a nebyl schopen tento záběr zvládnout a dát mu nějaký tvar či řád. Ve výsledku působí jeho román roztříštěně a je téměř nemožné nalézt nějakou myšlenku či vizi, která by všechny příběhy zastřešovala. Hosseiniho román se dobře čte a jeho příběhy jsou zajímavé, ale kromě soudržnosti knize chybí i určitý myšlenkový přesah, který by z ní udělal něco víc než jen čtení na dovolenou.