Khaled Hosseini se narodil v Afghánistánu, dnes žije ve Spojených státech a své knihy píše anglicky. V roce 2003 vydal svou prvotinu Lovec draků (česky 2007), která byl veřejností velmi příznivě přijata. Jeho druhý román, Tisíce planoucích sluncí, vyšel česky v roce 2008.

Obě knihy spojuje téma vývoje politické situace v Afghánistánu, která má zásadní vliv na osudy hlavních hrdinů. Lovec draků vypráví příběh Amíra a chlapce Hasana, který se mu kromě služebníka stal i nejoddanějším přítelem. Amír dospívá uprostřed nejistoty sovětské okupace a později je donucen před hrozícím nebezpečím ze strany Talibanu utéct se svým otcem z vlasti do Ameriky. Tisíce planoucích sluncí líčí osudy Marjam a Lajli, dvou žen z naprosto odlišného prostředí, které hrůzy války svedou dohromady a jedna v druhé najde nečekanou oporu. Marjam, která byla celý svůj život považována za nepohodlné nemanželské dítě, v Lajle a jejích dětech získá svou pravou rodinu. Pro Lajlu naopak Marjam představuje ztracenou matku.

Významným narativním principem, který autor používá v obou knihách, je zrcadlení velkých dějin v individuálních příbězích postav. Sovětská okupace i pozdější převzetí moci Talibanem se dotýkají jejich osudů a mnohdy je nenávratně přetvářejí. Nabízí se tu paralela s Rushdieho Dětmi půlnoci, jejichž hlavní hrdina Salím se snaží sepětím s dějinami své vlasti ukotvit ve zmateném okolním světě. Hosseini však s tímto schématem pracuje odlišně. Pro Amíra, Hasana, Marjam i Lajlu představují změny v jejich zemi spíše ničitele, který rozvrací jejich domovy. Nežijí s velkými dějinami v harmonii, neboť ty do jejich životů přinášejí především chaos a rozvrat. Amíra donutí vnější události uprchnout s otcem do Ameriky, kde je zprvu čeká jen manuální práce a obtíže. Lajlu válka připravila o všechny její blízké a sebrala jí takřka veškerou možnost seberealizace.

Přesto se však nekončí všechny osudy hrdinů výhradně tragicky, a v tom právě možná tkví největší slabina obou knih. Po všech hrůzách války, po všech zvěrstvech napáchaných na nevinných do sebe vše nakonec pěkně zapadne. Jednotlivé konce se opět spojí a příběh se uzavře. Výsledkem je však něco, co se nebezpečně blíží hranici kýče. Lidé, kteří byli tisíckrát zlomeni, zůstávají neposkvrnění a nepřestávají doufat. Psychologizace postav je až příliš idylická, motivace jejich jednání nepravděpodobná.

Podobně pak působí i formální stránka textu. Rozdíl mezi stylizací Lovce draků a Tisíců planoucích sluncí je na první pohled patrný. Ve své prvotině autor použil ich-formu, skrze kterou Amír retrospektivně líčí svůj osud. Velmi rozporuplná je však volba vypravěčových jazykových prostředků. Ač je Amír v době, kdy svůj příběh zaznamenává, již dospělý muž, přesto se utíká k jazyku malého dítěte. Autorovou motivací zřejmě bylo zprostředkovat čtenářům Amírovo dětské vnímání z doby, kdy se události odehrály. Zároveň mohly holé věty očistit příběh od patetických formulací. Narativní situace se však znejasňuje. Má-li se vypravěč na svůj osud dívat prizmatem dětského pozorovatele, nemá smysl používat retrospektivu. Ta zde dokonce ani neposkytuje Amírovi odstup od dávných událostí, neboť se do nich opět plně vrací.

Celým Amírovým příběhem prochází leitmotiv papírových draků. Tento prvek umožňuje autorovi asociativní metodou spojovat jednotlivé epizody příběhu, které by jinak pro čtenáře postrádaly souvislost. Bohužel ale ne vždy Hosseini s motivem pracuje citlivě. Místy se zdá, že se autor nechal příliš pohltit estetičností obrazů, do kterých své draky zasazuje. Najednou se totiž začnou hemžit úplně všude, ať je to v reálném životě jednotlivých postav, v jejich snech, či jen ve vypravěčových metaforách.

Podobně pak autor vkládá doprostřed dějové linky krátké snové pasáže. Ty se nějakým způsobem vždy vztahují k realitě hrdinů a fungují jako exkurs do jejich nevědomí. Hosseini často toto schéma aplikuje poněkud stereotypně, čtenář si přivykne na to, že je zápletka čas od času přerušena surrealistickými obrazy. Navíc jejich role v textu není vždy příliš jasná, neboť místy pouze odlišné jazykové poloze parafrázují to, co již bylo výše řečeno v pásmu bdělého Amírova vyprávění. Nenabízejí hlubší či odlišný pohled na hrdinův prožitek.

V Tisících planoucích sluncí zvolil Hosseini er-formu. Perspektiva vyprávění se mění, introspekce se střídavě soustřeďuje na Marjam a na Lajlu. Kniha tak má možnost širšího záběru a nabízí více úhlů pohledů na jednotlivé skutečnosti. Marjaminy reakce se mnohdy zrcadlí v Lajliných, a naopak. Jejich osudy jsou komplementární, což toto narativní schéma náležitě podtrhuje. Stejně jako u Lovce draků, i zde se schéma opotřebuje a vypravěčova taktika začne ztrácet prvotní efekt. Jednotlivé kapitoly věnované hrdinkám se pravidelně střídají, Hosseini se nikdy nepokusí tento princip hravě narušit, překvapit čtenáře nečekanou změnou, odchylkou.

Jak již bylo ale výše naznačeno, Hosseini je především fascinován vzájemnými vztahy svých hrdinů. V Lovci draků popisuje vztah obou chlapců, Amíra a Hasana, jehož vyústění bylo předurčeno již od jejich prvních slov: Amírovo znělo bába, otec, Hasanovo bylo Amír. Zároveň se věnuje poutu mezi Amírem a jeho otcem, jež má na přátelství obou chlapců rozhodující vliv. V Tisících planoucích sluncí se soustředí na postupné sbližování Marjam a Lajli, které se mohlo udát navzdory všemu utrpení (či právě díky němu), kterým obě ženy prošly. Hosseini totiž buduje vztahy svých postav v okamžiku, kdy aktéři procházejí jistou hraniční zkušeností. Následně dochází ke katarzi. Amírovo dávno promlčené tíživé tajemství, které ho po léta traumatizovalo, se vydere na povrch a on konečně dojde klidu. Všemi odmítnutá Marjam najde ve své sokyni konečně někoho, kdo ji čistě miluje.

Výrazným rysem Hosseiniho jazyka je používání orientálních výrazů, které přejímá z arabštiny, paštštiny, perštiny a dalších asijských jazyků. Autor jimi nechává promlouvat všechny své postavy, některá slova ihned překládá, další významy nechá čtenáře odvodit z kontextu (anebo vyhledat ve slovníku vzadu v knize). Snaží se tak přiblížit západnímu čtenáři exotický afghánský svět a umožnit mu nahlédnout do jeho reality. Zároveň pro některá slova lze těžko hledat v západních jazycích, ať už angličtině, či češtině, ekvivalent. Přesto jsou některá slova užita zcela nadbytečně, neboť jejich synonymum v překladu zcela vyhovuje. Často dochází k tomu, že se jedna věta sestává z pěti cizojazyčných a pěti českých slov. Celek je pak poněkud nevyvážený. Výrazy najednou nepomáhají, nýbrž ruší. Vyprávění ztrácí rytmus.

Všechny výše zmíněné aspekty autorova stylu se podílejí na společném efektu: knihy se vyvíjejí příliš předvídatelně. Zkušenější čtenář snadno rozklíčuje jednotlivé situace od samého počátku příběhu a následné peripetie ho nijak nezaskočí. Vyprávění pak postrádá potřebnou dynamiku a redukuje se na sled stereotypně za sebou řazených scén. Na druhou stranu je bezpochyby nutné zdůraznit Hosseiniho zásluhy: pro mnohé lidi představuje jeho dílo možná jedno z prvních bližších setkání s afghánským konfliktem. Hodnota knih tedy tkví především v jejich roli vzdělávací a informativní.