Dánský autor Peter Høeg se stal světově proslulým románem Cit slečny Smilly pro sníh - jeho český překlad vydalo Argo v roce 1997. Kritika po celém světě tehdy knihu uvítala jako velmi vydařené skloubení strhujícího, téměř thrillerového příběhu a intelektuální náročnosti. Není proto divu, že po velkém úspěchu začali nakladatelé sahat i po dřívějších, dosud opomíjených knihách dánského autora. U nás to bylo opět Argo, jež do své edice Současná světová próza zařadilo druhé Hoegovo dílo, povídkovou sbírku Příběhy jedné noci, za jejímž velice čtivým českým překladem stojí Robert Novotný.

Příběhy jedné noci proto, že pojítkem mezi příběhy je právě noc, kdy se odehrávají, - 19. března 1929, jak nás informuje na předsádce autor. Tedy, kdy by se měly odehrávat - při veškeré snaze se mi totiž nepodařilo zjistit, jak se "odehrává" oné noci povídka "Portrét avantgardy", popisující z velké části poblouznění modernistického malíře fašismem a následnou krizi na dánském venkově (tedy někdy kolem roku 1940). Pravda, detail, ale poněkud bizarní. Jinak má oněch osm v knize obsažených textů témata rozmanitá - snad jakýmsi jednotícím motivem je kritika měšťanského života a hodnot, které z velké části považujeme za "tradiční" hodnoty minulého století. Společenské konvence a přetvářka jsou zde nahlíženy jako hlavní překážka v lidské cestě za štěstím, jako to, co ze své přirozenosti popírá lásku. To je nejvýrazněji vidět v nejlepší povídce knihy "Rozsudek nad předsedou nejvyššího soudu Ignáciem Landstadem-Rasekerem", kdy se formou "příběhu v příběhu" dostáváme z oné noci až do minulého století a sledujeme příběh homosexuálního předsedy nejvyššího soudu, který svou sexuální orientaci sublimoval do stavění lodí v lahvích, až nakonec uprchl se spisovatelem (klonovaným Oscarem Wildem), jehož sám odsoudil kvůli "nemravnosti" jeho knihy. Příběhů je v povídce navrstveno několik a Hoeg zde dovedl k dokonalosti techniku, kterou pouřívá v celé knize a kterou, mám za to, si vypůjčil od Josepha Conrada (anebo Karen Blixenové).

Ovšem zároveň nutno dodat, že zmíněný text je také jedinou "plnokrevnou" povídkou v celé knize. Zbytek působí jaksi rozpačitě: značné zklamání připraví připraví čtenáři už úvodní text - ocitáme se ve vlaku právě se zmíněným Conradem, německým generálem, studentem matematiky, a africkou revolucionářkou (všichni jsou podáni naprosto nevěrohodně), které údajně za chvíli čeká pád do propasti. Do propasti nicméně nespadnou - namísto toho nabídne moderní přepis Srdce temnoty dosti vágní a nepravděpodobný závěr. Stejně tak se tomu má ale i s jinými povídkami. V druhé povídce Hoeg opět používá techniku příběhu v příběhu, do hry uvedene další slavnou literární postavu (lze se totiž domnívat, že pod jménem Rumi se skrývá súfijský básník Rúmí), aniž by však z tohoto odkazu cokoliv vytěžil, a výsledek je pak stejně rozpačitý.

Hoegovo autorské selhání má hned několika příčin: předně na rozdíl od úplně prvně zmíněňované povídky všechny ostatní postrádají sevřený děj, pointu či nějaké sdělení, jsou příliš vágní a připomínají celkem náhodný sled sice hezky napsaných, ovšem nakonec samoúčelně působících scén. Dalším faktorem je Hoegův jazyk: příliš rozvláčný, ornamentální, notně trpící posedlostí často bezvýznamnými detaily. Tato tendence je nakonec patrná už v autorově bestselleru, nicméně zatímco tam působí ještě přijatelně, v povídkové sbírce je naprosto nesnesitelná. Peter Hoeg nepochybně disponuje značným talentem, ovšem o to více se připomene Čechovův výrok, že sestrou talentu je stručnost.

Zmínil jsem Josepha Conrada, ovšem kniha se zcela evidentně hlásí i k jiným autorům. Borges, Poe, Andersen, Wilde, ale především zmíněná Karen Blixenová. V žádném případě nelze říct, že by od nich Hoeg "opisoval", jeho texty mluví nezaměnitelným hlasem, nicméně těmito z velké části explicitními odkazy nám nabízí srovnání, které vyznívá zřetelně v jeho neprospěch. Dal si ambiciózní úkol vyrovnat se literárním velikánům - a nutno dodat, že svému úkolu nedokázal dostát, jakkoli je tato snaha sama o sobě hodná respektu a obdivu.