2
Pán č. 72
To byl ale připitomělý nápad, přinést růže. No, nevím. Sotva vlezete do dveří, dostanete nákupní pytel z hnědého papíru, na kterém je napsané číslo, nějaké číslo mezi jedničkou a šestistovkou. A řeknou vám: „Hele, sem si dej šaty.“ A dají vám dřevěný kolíček na prádlo se stejným černě napsaným číslem. „Připnout na trenky,“ poradí vám. „Neztratit, nebo nedostaneš ty věci zpátky.“ Ta organizátorka má stopky na šňůrce, visí jí na prsou tam, kde by mělo být srdce.
Na stěně za stolem, u kterého se svlíkáte, je páskou přilepená cedule se stejně černým nápisem na hnědém papíře; stojí tam, že produkce nezodpovídá za vaše cennosti.
A mají tu i další ceduli: „Zákaz nošení jakýchkoli masek.“
Do některých pytlů si chlapi dali boty a do těch strčili smotané ponožky. Pásek, pevně srolovaný a nacpaný do jedné boty. Složené kalhoty, puk na puku, položili na boty. Košile si přidrželi pod krkem, aby líp srovnali rukávy a složili límec a podolky, takže si je moc nezmačkají. Složili nátělníky. Kravaty srolovali a dali si do kapsy u saka. Chlapi v pěkných kvádrech.
Jiní si zas stáhli džíny nebo sportovní kalhoty a naruby je tam nacpali. Trička nebo mikiny. Vyloupli se z propoceného spodního prádla a narvali ho do pytlíků a pak na to přihodili zasmrádlé tenisky.
Když se převlíknete, holka se stopkama si od vás pytel s oblečením vezme a položí ho na zem k betonové zdi.
Všichni pak postávají v trenkách a pohrávají si s peněženkami, klíčky od aut nebo s mobily.
Já přinesl kytici růží, co vadnou, prostě navíc jeden krám, se kterým si budu nervózně pohrávat v ruce, zkrátka to byla holá blbost.
Šel jsem se svlíknout, rozepínám knoflíky od košile, holka se stopkama nám rozdává sáčky, pak mi ukáže na prsa a ptá se: „Ty půjdeš s tímhle před kameru?“
V ruce drží pytel s číslem 72. Na jedno papírové ouško mu připíchla kolíček. Moje číslo. Holka se stopkama mi ukáže prstem jako hlavní pistole na prsa a říká: „Myslím tohle.“
Skláním hlavu, dívám se dolů přes bradu, až to bolí, ale vidím jenom křížek na zlatém řetízku.
Ptám se, jestli to je problém. Jako křížek.
A holka natáhne ruku s kolíčkem a stiskem ho otevře. Pak mi ho chce připnout na bradavku, ale já cuknu. „Děláme tohle už dlouho,“ povídá. „Víme, jak tyhlety náboženský fanatiky odhalit.“ Podle obličeje by mohla chodit na střední, je jí asi jako mně.
Holka se stopkama vykládá, jak herečka Candy Apples stanovila rekord 721 souloží, jenže při produkci použili skupinu týchž padesáti mužů. To bylo v roce 1996 a Candy toho nechala jen proto, že do studia vrazili od Losangeleské policie a zarazili natáčení.
Povídá: „Fakt fakt.“
Když tehdy ten svůj rekord udělala Annabel Chongová, povídá holka se stopkama, 251 souloží, na hromadný konkurz sice přišlo osmdesát mužů, ale zhruba šestašedesát procent z nich se nepostavil dost, aby odvedli, co se po nich chtělo.
Ve stejném roce, v roce 1996, Jasmin St. Claire překonala rekord Chongové třemi stovkami souloží v jediném záběru. Pak rekord překonala Spanataneeus Xtasy, 551 souloží. V roce 2000 šukala herečka Sabrina Johnsonová se dvěma tisícovkami chlapů, až nakonec měla tak děsné bolesti, že jí štáb musel dávat mezi nohy led a ona zbytek obsazení vykouřila. Když jí honoráře začaly docházet, zveřejnila, že ten rekord byl podvod. Zvládla nejvýš pět set souloží a místo dvou tisíc mužů se jich na natáčení dostavilo jen devětatřicet.
Holka se stopkama mi ukáže na křížek a povídá: „Hlavně se tu nesnaž spasit nějaký duše.“
Další chlap u stolu si stáhne černé tričko a hlavu a paže a prsa má stejně, rovnoměrně dohněda opálené. Na jedné bradavce se zaleskne zlatý kroužek. Chlupy na prsou jako poskládané, všechny zastřižené stejně na krátko. Podívá se na mě. „Hele, vole,“ ozve se, „aspoň její duši nechtěj spasit dřív, než mě zavolaj na můj detailní záběr, jo?“ A zamrká tak hrozitánsky, až se mu celá tvář zvrásní kolem jednoho oka. Obočí má tak veliké, že by je mohl používat jako vějíř.
Zblízka je jedna uhlazená vrstva růžové barvy, přes celé čelo a tváře. Tři barvy hnědého pudru kolem očí, kůže se tam skládá do drobných vrásek. Pod jednou paží, mezi loktem a opálenými žebry, tiskne něco bílého a zmuchlaného, snad další šaty.
Holka se stopkama otáčí na druhé straně od stolu hlavu, aby viděla na nás oba. Vrazí si ruku do přední kapsy džínů a ptá se mě: „Hele, svatej, a nechceš si koupit pojistku?“ Vyloví lahvičku, velkou jako zkumavka, ale kratší. Zatřese jí, vevnitř zarachtají pilulky. „Deset doláčů kus,“ povídá a třese si modrýma pilulkama u obličeje. „Nechceš přece patřit mezi těch šestašedesát procent.“
Tomu chlapovi s mejkapem podá sáček s číslem 137 a povídá: „Chcete si toho plyšáka dát taky do pytle?“ Kývnutím ukáže na bílý uzlíček, co má ten chlap pod loktem.
Číslo 137 švihem tasí ten uzlíček bílé látky a říká: „Pan Toto není nic tak přízemního jako plyšák. Pan Toto je lovec autogramů.“ Políbí ho a pokračuje: „Nevěřili byste, jak je starý.“
Vycpaná potvůrka je sešitá z bílého plátna, má dlouhé jezevčíkovité tělo, ze kterého dolů trčí čtyři podsadité, bílé, plátěné nohy. Nahoře je přišitá psí hlava s očima z černých knoflíků a s plandavýma plátěnýma ušima. A po bílém plátně samé kostrbaté písmo, modré, černé, červené, rukou psané. Rozevláté písmo, hůlkové písmo. Někde s daty. Čísly. Den, měsíc a rok. Na místě, kde ho chlap políbil, má pes šmouhu od rtěnky.
Drží psa na jedné paži, jako byste drželi nemluvně. Druhou rukou ukazuje na čmáranice. Podpisy.
Autogramy. Carol Channingová, ukazuje nám. Bette Midlerová. Debbie Reynoldsová. Carole Bakerová. Tina Turnerová.
„Pan Toto,“ povídá, „je starší, než bych přiznal já o sobě.“
Holka se stopkama pořád drží lahvičku s pilulkama a zeptá se: „Vy chcete, aby vám slečna Wrightová dala autogram?“
Chlap nám vykládá, že Cassie Wrightová je odjakživa jeho nejoblíbenější pornohvězda. Svým uměním a řemeslnou dovedností ční nad všechny ostatní.
Číslo 137 povídá, jak Cassie Wrightová strávila šest měsíců tajným pozorováním jednoho endokrinologa, učila se jeho práci, studovala jeho chování a řeč těla, než si zahrála lékařku v průlomovém celovečerním filmu Pohotovost: pohromadě na hromadě. Cassie Wrightová strávila šest měsíců studiem, korespondencí s těmi, kdo přežili, a zkoumáním soudních spisů, než jen vkročila na scénu pornografického megafilmu Titanik: pohromadě na hromadě. Ve své jediné replice, kdy říká: „Tahle loď není jediná, do koho dneska ledovec prorazí díru,“ nasadila naprosto akurátní západoirský přízvuk a zcela přesně popsala, jak rajcovní musel být hromadný sex v laciném podpalubí v posledních chvílích před nejhorší námořní katastrofou všech dob.
V Pohotovosti,“ vykládá, „v lesbické scéně se dvěma nadrženýma laboratorníma techničkama, je na první pohled vidět, že Cassie Wrightová jediná z celého obsazení ví, jak se správně používá gynekologické vyšetřovací zrcátko.“
Kritika, povídá číslo 137, zcela po právu básnila o jejím zosobnění Mary Toddové Lincolnové v historickém snímku z dob války Severu proti Jihu, nazvaném Co vítr vzal: pohromadě na hromadě. Později přejmenovaném na Soukromá pracovna. Později přepřejmenovaném na Soukromá oválná pracovna. Číslo 137 nám vykládá, že ve scéně, kde ji ojíždějí najednou John Wilkes Boothe i Poctivý Abe Lincoln, Cassie Wrightová díky pečlivé přípravě skutečně přivedla k životu obrázky z amerických dějin.
Pořád má na ruce svého plátěného psa, který mu mačká černé knoflíky očiček na zlatý prsní kroužek, a říká: „Kolik za ty pilule?“
„Po desíti,“ odpovídá holka se stopkama.
„Ale ne,“ namítne chlap. Nacpe si psa zpátky do podpaží a sáhne si za záda do kapsy kalhot. Vytáhne šrajtofli, odloupne dvacet, čtyřicet, sto dolarů, a povídá: „Já myslel, kolik chceš za celou lahvičku.“ A holka se stopkama na to: „Předkloňte se, ať vám můžu napsat na ruku číslo.“
Číslo 137 na mě znovu mrkne, veliké oko vypadá uprostřed všeho toho hnědého pudru ještě větší, a on povídá: „Přinesls růže.“ Povídá: „Jseš nějak naměkko, ne?“

3
Pán č. 137
Jo, dneska když ve fitku zvedáte v benčpresu šest kotoučů, anebo když na scotovce trápíte biceps jednoruč celou vahou těla, při jednom cviku jste namakaní a nabití, mocnými tahy stahujete horní kladku širokým úchopem, přitáhnout, pustit, tak fofrem, jak rychle stačíte přidávat kotouče – jenomže pak, při další sérii, jste najednou v háji. Vyřízení. Každý zdvih a tlak je jenom dřina navíc. Místo abyste si to svištěli, jen počítáte a potíte se. Lapáte po dechu.
Není to cukrová krize. Věřili byste tomu? Ta zásadní změna nastala proto, že nějaký tupoň v recepci vypnul muziku. Je fakt, že jste zrovna poslouchat neposlouchali, jenže když muzika přestala, z tréninku byla najednou jenom dřina.
Stejnou beznaděj, stejný pokles krevního tlaku pocítíte, když muzika ztichne ve tři ráno v nějakém klubu, zavírají a vy tam stojíte s tvrdým a úplně sám.
A právě tohohle velikého zklamání si všimnete, když natáčíte film: žádná doprovodná hudba. Žádná náladová hudba. Až projdete chodbou a budete v jedné místnosti s Cassií Wrightovou, nebude tam dokonce ani pornojazz s elektrickou kytárkou s kvákadlem. Kdepak, to až po střihu, po dodání dialogů, dodají i hudební doprovod, aby vylepšil kontinuitu záběrů.
Věřili byste tomu? Vzít sem s sebou pana Tota, to byl mizerný nápad.
Zato spolykat plnou flaštičku viagry… to by mě až na konec natáčení protáhnout mohlo.
Na protější straně čekárny si povídá nefalšovaný, opravdový Branch Bacardi s pánem číslo 72, s tím, co v ruce drží kytici vadnoucích růží. Ti dva by klidně mohli posloužit jako fotky stejného herce před použitím a po použití. Bacardi postává v červených saténových trenkách, něco vykládá a u toho si jednou rukou pomalu na prsou črtá kroužky. Ve druhé ruce drží modrou holicí čepelku na jedno použití. Když ta drbací ruka znehybní, holicí ruka se hned přesune na její místo a odstraňuje neviditelné strniště chlupů; plastová čepelka škrábe, sune se krátkými, rychlými tahy, jakými se na zahrádce mělce okopává záhonek. Branch Bacardi pořád mluví, ani jednou se nepodívá dolů, drbací ruka se přesune jinam, ohmatává, pak opálenou pokožku vyšponuje do rovna a holicí ruka začne kůži holit ze všech směrů.
Přímo mezi námi: Branch Bacardi, hvězda filmů Šukna mistra Leonarda a Jako vytáhnout ptáčka a Pošťák vždycky stříká dvakrát, hvězda prvního pornomuzikálu se skutečným zpěvem a tancem, snímku Za zvuků kuřby.
Tihle dinosauři pornobranže, jako je Bacardi a Cord Cuervo nebo Beamer Bushmills, všichni i pod střechou nosí tmavé brýle. Uhlazují si vlasy. Jejich generace je generací nefalšovaných herců; studovali to na UCLA nebo NYU, ale mezi normálními rolemi si museli nějak přivydělat. Dělat porno pro ně byl špás. Radikální politické gesto. Odehrát hlavní mužskou roli ve filmech Zóna soulože nebo Kozy fan tutte, to pro ně byla legrační položka na jejich profesním životopisu. Až z nich budou těžce vydělávající normální hvězdy, z těchhle dávných záskoků se stanou zábavné historky do nočních talk show.
Herci, jako je Branch Bacardi nebo Post Campari, by jen pokrčili opálenými, vyholenými rameny a řekli: „No co, dokonce i Sly Stallone dělal porno, aby měl na nájem…“
Porno dělal i Rem Koolhaas, než se z něj stal světově proslulý architekt.
Na protější straně čekárny se nějaká mladice se stopkama na černé šňůrce kolem krku zastaví u Bacardiho a napíše mu na paži číslo 600, šestku nahoru, nulu pod ni, druhou ještě níž, takhle se macatou černou fixou číslují triatlonisti. Nesmazatelná barva. A i když tahle koordinátorka píše na oba bicepsy, když píše 600 na jednu paži a pak i na druhou, Bacardi pořád něco vykládá tomu klukovi s růžemi a prsty propátrává vlastní prsní svaly a hledá chloupky a plastová čepelka se vznáší poblíž, připravená zasáhnout.
Kdo se zrovna necpe bramborovými lupínky, ten se dře plastovou čepelkou. Mačká si beďary. Anebo si mačká z tuby do dlaní haldy nějakého sajrajtu, dlaně si pak mne a plácá si to na tvář, na stehna a na krk a na nohy, natírá si hnědou vrstvu. Opalovací krém. Dlaně mají zašpiněné dohněda. Kůžička kolem nehtů je špinavě, tmavě hnědá. Tihle herci mají u nohou sportovní tašky, shýbají se k nim pro tuby s vlasovým gelem, opalovacím krémem, plastovými čepelkami, skládacími kapesními zrcátky. Dělají kliky, nové trenky už jsou samá hnědá šmouha. Zajděte si na jediný hajzlík pro šest set herců, kde je jeden klozet a umyvadlo a zrcadlo, a zjistíte, že ta přehlídka půlek zamatlala bílé sedátko spoustou vrstev hnědi. Umyvadlo je pokryté bronzovými otisky. Bílé dveře jsou zaneřáděné shluky rozmazaných hnědých otisků prstů a dlaní, protože pornodinosauři jsou s těmi svými tmavými brýlemi slepí jako koťata a malátně po nich šmátrali.
Není moc těžké si představit Cassii Wrightovou na scéně, zabořenou v bílém saténu postele, jak už je zapatlaná a šmouhatá, jak s každým účinkujícím tmavne a tmavne. Mulisácký porno.
Beru si pilulku.
Koordinátorka se zastavuje u mě a povídá: „Klidně si oslepněte, ale ne abyste nás pak žaloval.“
Cože, ptám se jí.
„Sildenafil,“ říká ta mladá dáma a fixkou mi poklepe na ruku, ve které držím lahvičku s modrými pilulkami. „Postaví se vám po něm, ale když to přeženete, bacha na nonarteriální přední ischemickou optickou neuropatii.“
Jde ode mě. A já polykám další modrou pilulku.
Branch Bacardi povídá tomu klukovi s růžemi: „Nenatáčejí účinkující v pořadí podle čísel.“ Dlaní složenou do mističky si přizdvihne jeden povislý prsní sval, čepelkou oškrábe kůži schovanou pod ním a povídá: „Oficiálně je to proto, že mají jenom tři gestapácké uniformy, malou, střední a velkou, takže musejí vyvolávat frajery, co jim to padne.“ Pořád se holí, dívá se nahoru a do dálky, sleduje monitor zavěšený pod stropem, na kterém běží pornofilm. Povídá: „Až na tebe dojde řada, nečekej, že ta uniforma bude suchá, natož čistá…“
Ve všech rozích stropu jsou zavěšené monitory, na kterých běží porno. Na jednom Čaroděj ze země Koz. Na druhém klasika, Malá Dořiťka. Samé největší trháky Cassie Wrightové. Všechny minimálně dvacet let staré. Na tom monitoru, který sleduje Branch Bacardi, je on sám, o generaci mladší, jak zezadu na všech čtyřech obdělává Cassii Wrightovou ve filmu: První světová šukačka: hluboko v zákopech. Tenhle Branch Bacardi na videu nemá prověšené a ochablé prsní svaly. Paže nemá zarudlé od holicích čepelek a rozryté od zarostlých chlupů. Na rukou, kterými svírá Cassii Wrightovou kolem pasu tak tenkého, že se mu div prsty vepředu nedotýkají, nemá u nehtů fleky od zaschlého opalovacího krému.
Živý Branch Bacardi se upřeně dívá na monitor a bludná ruka i holicí ruka znehybní. Holicí ruka spustí tmavé brýle z obličeje. Je pořád nehybný; pohybují se jen oči, poskakují tam a zpátky, od filmu ke tváři toho chlapce. Pod očima visí rozbité, zohýbané faldy nachové kůže. Pod opálením mu ze stran na nos šplhají nachové žilky. Další nachové žilky mu šplhají po lýtkách.
Mladý Branch Bacardi, který zrovna vytahuje ptáka ven a stříká po růžových pyscích, vypadá přesně jako ten kluk s uvadajícími růžemi. Ten kluk, kterého koordinátorka označila číslem 72.
Číslo 72 drží růže v náruči, stojí k monitoru zády a nevidí to. Dívá se na monitor za Bacardim, na film Druhá světová šukačka: kamikaze lásky, kde Cassie Wrightová usilovně polyká ztopořený pyj mladého Hirohita, do čehož jdou co chvíli prostřihy na letoun Enola Gay, který se se svým smrtícím nákladem blíží k Hirošimě.
Právě poté, co Druhá světová šukačka vyhrála cenu Adult Video News v kategorii „Nejlepší scéna s mužem a dvěma ženami“, za scénu, kde Cassie Wrightová s Rosie Raytsovou kouřila Winstona Churchilla, právě tehdy si vzala dlouhé studijní volno a netočila. Celý jeden rok.
Pak se ovšem vrátila k obvyklému tempu, tedy točila dva snímky měsíčně. Hrála ve velkofilmu Doktor živé tágo. Získala další cenu AVN za nejlepší anální scénu ve filmu Sex noci svatojánské, kterého se do roka po vydání prodal milion kusů. Když bylo Cassii přes třicet, nechala filmování a vrhla na trh šampon se šeříkovou vůní a s názvem Sto pohlazení, dodávaný ve vysokých nádobkách hodně nachýlených k jedné straně. Nádobky se pořád kácely a obchody je k smrti nerady braly, takže na její webové stránky nepřišla jediná objednávka, ovšem jen než se jí povedlo dohodnout skrytou reklamu ve dvou filmech. Ve snímku Zkropení zlé ženy si do sebe herečka Casino Courvoisierová nádobku zastrkovala a všem předvedla, že díky její délce a zakřivení si může stimulovat děložní čípek, až pokaždé dosáhne dlouhotrvajících, bezchybných hlubokopoševních orgasmů. Totéž provedla herečka Gina Gallianová ve filmu Večer tříptákový – a maloobchodům najednou Sto pohlazení mizelo ze skladů.
Ale věřili byste tomu, Wal-Mart nijak nejásal nad tím, že mu někdo podvodně vnutil sexuální pomůcku do stejného regálu se zubní pastou a pudrem proti plísni na nohou. Začal se proti tomu bránit. Pak přišel bojkot. Nato se Cassie Wrightová pokusila o comeback, ale žádný film z té doby tady na monitorech neuvidíte. Společnost Pony Girl je točila pro japonský trh a ženy v nich měly sedla a provozovaly drezúru a nějaký chlap jim k tomu práskal bičem. Anebo to byly fetišistické filmy, jako třeba Dortu zdar!; filmy v hantýrce zvané „cintáky“, v nichž se krásné ženy svlékají a pak po nich plácají narozeninové dorty a šlehačku a jahodovou pěnu a lijí na ně med a čokoládový sirup. Kdepak, a taky by tu nikdo nechtěl vidět její poslední projekt z té doby, „speciální“ snímek Lassie zvrací.
Mezi znalci branže se šušká, že to, co se dneska natočí, se nakonec bude jmenovat Třetí světová šukačka: ňaderná zkáza.
V První světové šukačce končí scéna se souloží zezadu a začíná scéna, v níž tři pěšáci osvobodí v Alsasku ženský klášter, a sotva na to dojde, Bacardi si zase nasune tmavé brýle na oči. Jedné z jeptišek stáhnou hábit a plachetku, takže je vidět bledé pásky, jaké vzniknou, když se opalujete v tangách. Ani jedna z jeptišek nemá stydké ochlupení. Bacardi si hladí kůži kolem jedné bradavky a čepelka začíná škrábat.
Koordinátorka se stopkama a černou fixkou jde kolem mě a řekne: „Ty pilulky jsou stomiligramové, takže bacha na závratě…“ Počítá na prstech a pokračuje: „…a na nutkání ke zvracení, otekliny kotníků a nohou…“ Beru si další pilulku.
Na protější straně místnosti se Branch Bacardi trochu předklání a oběma rukama si sahá za záda. Jednou rukou natáhne gumičku trenek. Druhou pod červený satén strčí plastovou čepelku a začne si holit zadek. Koordinátorka jde pryč a pořád vypočítává: „…na angínu,“ povídá, „nepravidelný tlukot srdce, ucpaný nos, bolest hlavy, průjmy…“
Tehdy, jak si Cassie Wrightová na celý rok vzala volno, šla mezi lidmi z branže jedna řeč, že měla dítě. Že porodila. Že ji zbouchli při scéně, kdy jela obráceně na koni na Benitovi Mussolinim a ten to do ní nedopatřením pustil. Říkalo se, že dala to dítě k adopci.
Věřili byste tomu? Mussoliniho hrál Branch Bacardi.
A já si beru další piluli.

4
Sheila
Pot se hromadí.
Pot se sbírá jako světlé puchýřky mezi dvěma vrstvami mých latexových rukavic. Bezpečnostní opatření vypůjčené z homosexuálního porna: pod normální růžový kondom dát ještě jeden modrý kondom, takže když vám při análním sexu pták zmodrá, hned víte, že ta vnější vrstva praskla. Alarm. Fakt fakt. Mám modré rukavice a přes ně růžové rukavice a prsty mi hoří a tepou s každým úderem srdce; pot se sbírá v bublinách, které se potulují těsně pod latexovou kůží. Spojují se s dalšími puchýřky potu, splývají. Rostou. Boule potu se mi na dlani nafukují do tlustých polštářků. Pot mi pod latexem protéká kolem kloubů, nadouvá prsty, jsou napuchlé a měkké. Otupělé.
Necítím nic. Jen vlastní tep a ten pot, co se mi plíží pod kůží kůže.
Latex zapatlaný hnědým svinstvem na opalování. Oranžový od příchutě z lupínků nebo bíle poprášený, moučkovým cukrem nebo kokainem. Do červena umazaný penězi pošpiněnými grilovací omáčkou nebo krví.
Nahmatám ostatní puchýřky – možná se mi ruka svírá do pěsti na fixce, anebo prsty tisknou dolarovku – a ony se ženou zpátky, k zápěstí rukavic, horkem pukají a slizce mi stékají po předloktí. Pramínky potu jsou už studené, když mi začnou kapat z loktů.
Jeden ten voháňka drží padesátidolarovku, tahá za oba konce, aby ji vyrovnal. Párkrát bankovkou pořádně škubne, až to zapraská. Další praskavý zvuk. Stojím tak blízko, že se mě ten voháňka dotýká na boku konečkem ptáka, ze kterého mu kape. Jemné jako polibek. Maličké beranidlo.
Pár dalších prasknutí a já se na něj podívám. Couvnu. Kouknu se dolů, na lesklou šňůrku, co se napnula mezi nohavicí mých džínů a jeho žaludem.
Voháňka mi strčí padesátku na psací podložku a povídá: „Hele, holka. Mám jenom hodinu na polední přestávku.“ Povídá: „Šéf by mě stejně nejradši přerazil…“
Krčím rameny. Otírám si mokré lokty o sladké fleky na tričku u pasu.
Dnešní den je v podstatě jedno jediné: svobodná vůle.
Dovolili byste dospělým jedincům, aby se sami závazně rozhodovali?
Voháňkové. Honimíři. Stačí se na ně podívat a můžete jim číst myšlenky. Tak například ten kluk s plnou náručí růží. Myslí si, že je princ z pohádky. Dneska si přišel a zachrání Cassii Wrightovou před celoživotními tragicky špatnými rozhodnutími. A ona je dvakrát starší než on. Myslí si, že postačí jeden polibek, aby se probudila a rozplakala se vděkem.
Na takovéhle nuly si člověk musí dávat bacha.
Protokol hromadných souloží, gang-bangová etiketa, už od dob filmů s Annabel Chongovou vyžaduje, aby všichni chlapi čekali nazí jak pulci. Slečna Chongová se totiž děsila, že přijde nějaký magor s bouchačkou nebo nožem. Že nějaký náboženský fanatik dostane přímé pokyny od boha, přihlásí se na konkurz a zavraždí ji. Fakt fakt. Takže: všech šest stovek těch voháňků tu musí postávat skoro s holou řití.
Dnešní den je v podstatě jedno jediné: svobodný obchod.
Zakázali byste lidem, aby si vydělávali a aby uplatňovali osobní moc?
Omezovali byste je v jejich chování, abyste jim znemožnili si případně ublížit? Co třeba automobiloví závodníci? Nebo jezdci rodea?
Mastikulkové. Neobtěžujte se číst žádné feministické teorie až na ty překonané kydy Andrey Dworkinové. Nic sex-pozitivního. Nic podle Naomi Wolfové. Udělám se, tudíž jsem… Kdepak, ať už je žena konkubína na píchání, anebo dáma v nesnázích na vysvobození, stejně je vždycky jen pasivním objektem, který má plnit nějaké mužské záměry.
Honibrci. Jeden na mě zamává, namíří ukazováčkem a prostředníčkem ke stropu a pak jimi zakývá k sobě, jako kdyby v restauraci volal číšníka. Zadívám se mu do očí. Jdu k němu. Ten nýmand zvedne druhou ruku, rozevře prsty, abych viděla složenou padesátku schovanou v dlani. Bankovka je povadlá a průhledná od másla z popcornu. Promáčená od balené vody. Na jednom konci mastná od rudé rtěnky. Ten nýmand mi položí padesátku na psací podložku. „Kotě,“ povídá, „ když se mrkneš na seznam, nejspíš zjistíš, že teď jsem na řadě.“

Podmazává mě.
Oficiálně tu na to máme generátor náhodných čísel. Které číslo vyplázne, to jde na scénu.
Vytáhnu ze zadní kapsy fluorescenční pero. Udělám jím přes bankovku čárku, jestli není falešná. Podržím si padesátidolarovku proti světlu z monitoru, jestli přes celou vede kovový magnetický pásek. Ve filmu za bankovkou sebou vrtí zadek slečny Wrightové.
Zakládám si padesátku pod vrchní list se jmény a píšu číslo toho vola. Voháňka číslo 573. Pod vrchním listem je cítit silná vrstva pěkně uhlazených padesátek a dvacítek. I nějaká ta stovka. Tlustá matrace prašulí. Kdybyste se mě na to ptali, tak slečna Chongová by se nejlíp uplatnila u protidemonstrační policejní jednotky. Zvládání davu byla její silná stránka. To ona vymyslela, že se chlapi budou na scénu vodit ve skupinách po pěti. Kdo první z těch pěti dostane erekci, ten ji první půjde klátit. Každá skupina je na scéně deset minut, kdo dokáže ejakulovat, ať to udělá. A i když některým chlapům se vůbec nepostavil a ani si na ni nesáhli, stejně se celá pětka počítala do těch celkových dvou set jedenapadesáti.
Opravdu geniální myšlenkou byla udělat z toho konkurenční boj. Závody v erekci. Navíc výzkumy dokazují, že když jsou samci před souloží pospolu, stoupá jim počet spermií. Tyhle údaje se opírají o výzkumy vedené na dobytkářských farmách, kde jsou býci chováni ve skupinách poblíž plodné krávy. Výsledně se odebere větší množství použitelného spermatu. A ve stydké oblasti dochází k silnějším křečovitým pohybům, čímž se posiluje výška a vzdálenost vypuzení spermatu.
I vystříknout je věda.
Posílená slučivost a povrchové napětí. Vyšší viskozita. I semeno v obličeji je fyzika. Biologický imperativ, jenom lepší. Odvodit porno z moderního dobytkářství. Firemní tajemství, která by okradla každé slušné skupinové šukání o romantiku.
Fakt fakt.
Jestli chcete prokouknout všechny tyhle nuly, všechny úchyly, co mají potíže s intimitou, muže naprosto neschopné otevřeného jednání a děsící se odmítnutí, jestli chcete získat průřez téhle zoologické spodiny, tak si prostě proberte pár novinových inzerátů, které shánějí účastníky pro mužské role při skupinové souloži. Podle britské antropoložky Catherine Blackledgeové začíná lidské embryo v děloze masturbovat měsíc před narozením. Ve dvaatřicátém týdnu to zavlnění, to zaškubání v děloze neznamená, že by dítě kopalo. Ta sprosťácká prťavá potvora si to začíná honit ve třetím trimestru – a pak už toho nikdy, nikdy nenechá. A tahle parta honimírů, šaškodříčů, to jsou ti lidi, co zabili Sony Betamax. Co dali přednost VHS před Betou. Co si domů dotáhli první, finančně nákladnou generaci internetu. Bez nich by web prostě nebyl. Na svět ho přivedly jejich samotářské prachy, které dali za servery. Až jejich online objednávky porna vytvořily nákupní technologie a taky všechny firewally a jiná bezpečnostní opatření, bez kterých by nebyly eBay ani Amazon. Tihle samotářští honimíři, kteří hlasují ptákem, rozhodují v boji o dominantní technologií vysokého rozlišení mezi HD a Blue-ray.
Lidi od spotřební elektroniky jim říkají „early adopters“. Prvozájemci. Jsou to patologičtí samotáři.
Postrádající schopnost navázat citový vztah.
Fakt fakt.
Tihle voháňkové, tihle honimíři, oni a nikdo jiný jdou nám všem v čele. Nad čím si oni úspěšně vypumpují šulína, to budou chtít miliony vašich děcek příští rok pod stromeček.
Na protější straně místnosti zachytí můj pohled další nýmand, zvedá ruku, máchá nad hlavou složenou padesátkou, kterou mačká mezi prsty.
Jestli si chcete povídat o třetí vlně feminismu, můžete citovat Ariel Levyovou, že ženy přijaly mužský útlak za vlastní. Když si o jarních prázdninách zajedete do Fort Lauerdale, zlískáte se a vystrkujete kozy, není to akt osobního osvobození a projev síly. To vy jste tak vyrobená a naprogramovaná konceptem patriarchální společnosti, že už ani nevíte, co je pro vás nejlepší.
Kráska dost pitomá, aby ani netušila, že je v nesnázích.
Můžete citovat Annabel Chongovou (vlastním jménem Grace Quekovou), která se prošukala k prvnímu světovému rekordu 251 nabíječů, protože chtěla, aby projednou byla ženská „hřebec“. Protože milovala sex a žralo ji, že feministická teorie líčí pornoherečky jako idiotky, nebo oběti. Na začátku 70. let uváděla Linda Lovelaceová přesně tahle filosofická odůvodnění jako to, co se skrývá za jejím výkonem v Hlubokém hrdle. Dnešní den rozhodně není jedno jediné: osobní rozvoj.
Uznáváte právo druhých na to, aby vyhledávali těžké úkoly a odhalovali svůj potenciál? V čem se hromadná soulož liší od toho, když nasazujete život při výstupu na Mount Everest? A jste s to brát sex jako schůdnou podobu emocionální terapie?
Teprve později se proslechlo, že Lindu Lovelaceovou drželi násilím v zajetí. Anebo že než se Grace Queková stala pornohvězdou, v Londýně ji znásilnili čtyři muži a jeden dvanáctiletý kluk.
Prvozájemci milují Annabel Chongovou. Protože narušení milují narušené.
Fakt fakt.
Počítám prachy, kterýma mám čalouněný seznam jmen, a latexové konečky prstů mi černají od toho, jak na bankovky sahám. Přijde další nýmand, tak blízko, že se mě jeho péro skoro dotýká. Ptá se na trička, kde jsou trička? Jak jdu po betonové podlaze, srovnává se mnou krok, ráz a dva, drží se mi po boku.
„Po třiceti dolarech na dřevo,“ odpovídám mu. Tričko si bude moct koupit na odchodu. Kšiltovky dalších dvacet babek. Kdo si chce objednat podepsanou kopii filmu, vyvalí sto padesát.
Slečna Wrightová už podepsala obaly i listy ke vkládání do krabiček. Čistě pro případ, že by bůh seslal honibrkovi číslo 573 nebeský příkaz, aby ji zaškrtil. Anebo že by bůh seslal na slečnu Wrightovou mrtvici. Že by seslal cunami nebo zemětřesení.
Další věc, o které to dneska rozhodně není: realita.

Co uděláte, když vám někdo v mžiku zničí celou osobnost? Jak se s tím vypořádáte, když se ukáže, že celý váš život je omyl?

Potové balónky pod rukavicemi – a rukavice mám pořád růžové, takže obě vrstvy latexu jsou neporušené. Prsty mám vycmrdlé a zvrásnělé od toho, že tak dlouho plavaly. Kůži marinovanou a starou. Ale ochrana je pořád nedotčená. Jsem v bezpečí, jsem čistá, ale necítím nic, všechno je to staré a k jedenadvacetiletému zbytku mého já se to nehodí.
Na protější straně místnosti, ve světle půltuctu pornofilmů, lusknou další dva prsty. Zamávají chlupaté klouby. Zakývají, ať tam jdu. Prsty drží další peníze, další úplatek, složený a schovaný v pěsti.