Mezi militantními názvy ulic hledáme spásnou Stróblovu. Samé odborné termíny z oblasti vojenství: že by se jednalo o nějakou vojenskou osadu? Dost zajímavé prostředí pro jednu z nejjemnějších autorek současné maďarské literatury, nicméně uvnitř v bytě už nás přivítá prostředí zcela adekvátní. Uklidněni se usazujeme: intimnímu prostoru mezi zdmi je duch války naprosto cizí, třebaže bychom mohli dodat, že podkrovní dílna plná nářadí a obrovských okenních tabulí je evidentně místem vážných individuálních bojů. Řeč bude o mnohém, od hladovění v Paříži přes „hezkou tvářičku“ a vytetovanou slzu až po domestikaci vášní – včetně toho, že s erekcí se milostná báseň napsat nedá, anebo jaké to je, když básnířku přivítají slovy: „Je tady sklenářka.“

T.K., G.G.: Záviděníhodný klidný život v záviděníhodném prostředí? Šťastné všední dny maďarské spisovatelky na volné noze?
K.T.: Možná že někdo se psaním uživí, ovšem mně se to dosud nepodařilo. Vyrábím vitráže z olovnatého skla, to je mé povolání: jsou období, kdy se tím uživím, jindy zas ne, protože nemám žádné zakázky. Spoléhat jenom na sklenařinu, to bych si netroufla, protože práce přichází dost hekticky, naštěstí je tu vždycky ještě překládání. Většinou překládám poezii, ale vloni jsem převedla i jeden román a teď mě čeká překlad dalšího. Mezitím po nocích pracuji na oknech, momentálně hned na osmi najednou. Vedle toho píšu ještě scénář, sestavila jsem učebnici literatury pro pátou třídou, teď píšu další pro šesťáky. Tolik k těm záviděníhodným klidným všedním dnům.

- Už jsme slyšeli, že básník žije z hrdinných bojů anebo z učení na střední škole, ale že vyrábí vitráže z olovnatého skla, to je pro nás novinka. Kdy vyšlo najevo, že se chcete věnovat umění, a jak vás napadlo právě olovnaté sklo?
- Máma je zlatnice, takže to vycházelo z rodiny. Na střední škole výtvarných umění jsem se dostala na obor zlatník, i když jsem se hlásila na sochařinu. Znali tam ale mámu, a tak mě automaticky vzali na zlatníka. Připravovala jsem se na dráhu výtvarnice, literatura do té doby vůbec nepřicházela v úvahu. Sklo se mi vždycky moc líbilo, je to kouzelný materiál, takhle zpětně vlastně lituji, že jsem si na střední škole nevybrala právě tenhle obor. Sklenařinu jsem se musela naučit později, až jako dospělá, a jsem moc ráda, že jsem se k tomu odhodlala. Vyrábět hmatatelné předměty je osvobozující zážitek, i když je ta práce fyzicky dost náročná. Duchovně mi toho spoustu dává a přitom se tím i tak nějak udržuju.

- Momentálně překládáte román. Je pro vás rozdíl v překladu básní a prózy? Vyžaduje si každý jiné podmínky?
- Je to jiné, úplně jiné. Překládat prózu si vyžaduje velké nasazení. Předchozí knihu (Camille Laurensová: V náruči mužů) jsem překládala tři měsíce. Ráno jsem si k tomu sedla a celý den překládala, a když jsem uložila Marciho, svého syna, překládala jsem dál, jen v přestávkách, když jsem byla z překládání už moc unavená, jsem chodila do ateliéru trochu pracovat.

- Nenapadlo vás při překladu románů a rozsáhlejších próz, že byste mohla sama zkusit psát i prózu?
- Už delší dobu píšu kratší prózy, ale jen dvě zatím vyšly tiskem, protože když jsem jich pár rozeslala na několik míst, velmi mě znejistěly reakce. U básní si obvykle nejistá nejsem, tam slyším, že je to dobré, jenže u prózy se třeba lidi ptali – poslyš, takhle to myslíš vážně, to ještě není hotové, že ne?

- Říkáte, že jste se připravovala na dráhu výtvarnice, hodně překládáte. Jak jste se dostala k poezii, odkdy píšete básně?
- Básně jsem začala psát už na střední, jen jsem se neodvážila je někomu ukázat. Vždyť víte, jak to chodí, hlavně v pubertě, před učitele maďarštiny s tím člověk prostě nevyrukuje. Jednou jsem pak někde četla, že se bude v Jókaiho klubu konat čtení básníků středoškoláků. István Vörös, István Kemény a Árpád Kun. To bylo v osmdesátém druhém. Šla jsem tam, viděla, že se tomu skutečně věnují, a Kati Mezey mi řekla, že mají i takový kroužek, scházejí se každý týden, a že se můžu klidně přijít podívat. Tak jsem tam zašla. Nejdřív jsem se tam jenom krčila, přišla jsem jen tak poslouchat…

- Kde vám vyšla první báseň?
- V roce 1983 v Magazínu mládeže (Ifjúsági Magazin), jehož redaktorem byl Imre D. Magyari.

- A vzpomínáte si na moment, ba přímo památný okamžik, kdy na vaše básně někdo, ať už písemně, či ústně, zareagoval, kdy vám někdo řekl, že je to poezie a vy jste básnířka?
- Žádný takový moment nebyl, spíš mám z toho období pár krásných vzpomínek. Jednou jsme jeli společně do Pětikostelí k Győző Csorbovi, pro mě to celé děsně špatně začalo. Jak známo, neměl pravou ruku, a já mu samozřejmě ihned chtěla potřást pravicí. Tohle entrée zadělalo na mou další náladu, celou dobu jsem tam jenom seděla, ošívala se a vrtěla a pak jsem polila kafem jednu vyšívanou dečku. Prostě děs, ale on mi nakonec moc mile řekl, že ho můžu přijet navštívit i jindy.
Později jsem k němu skutečně jezdila, byly to vždycky moc příjemné rozhovory. Mám jednu velmi krásnou vzpomínku, která má v sobě spoustu půvabu: něco mi říkal k jedné básni, která se pak dostala do mé druhé sbírky. Nikdy neříkal, že tohle či tamto je potřeba předělat, jen tolik, že nad tím bych se měla ještě zamyslet. A když jsem k němu jela příště i s hotovou knihou, všiml si, že je ta báseň ponechaná tak, jak byla. Je to příklad toho, kolik měl v sobě moudrosti, taktu a jak se vyznal v lidech – řekl mi totiž, jak je rád, že jsem to nepředělala, protože ten, kdo by to předělal, by si nebyl jist svou věcí, a on má rád, když je text promyšlený.
Když jsem pak sestavovala svazek vybraného díla a do rukou se mi dostala i tahle báseň, podívala jsem se na ni a přišlo mi naprosto evidentní, že to tam nesedí. Bilo to do očí. Nato jsem si vzpomněla, jak někdy před více než deseti lety říkal, abych se nad tím ještě zamyslela. Krásné na tom celém bylo, že v něm nebyla vůbec povýšenost; nic, jako že by něco odmítl, že je to třeba opravit. Možná že by náš vztah vypadal úplně jinak, kdyby tenkrát řekl, ať tu báseň opravím.

- Kdy vám začaly vycházet básně? Nakolik bylo vědomé, že jste navázala na tradici založenou časopisem Újhold (Novoluní)? Dokázala byste jmenovat někoho, o němž bychom mohli prohlásit, že na vás měl vliv?
- Nebylo to nijak vědomé. Určitě tu byly nějaké vlivy, v té době jsem hodně četla hlavně Istvána Kormose a Istvána Vase, ti pro mě byli tenkrát moc důležití. Potom jsem četla maďarsky francouzské básníky. Neřekla bych, že mě ovlivnil Apollinaire, spíš hlas, kterým Apollinaire promlouvá v maďarském překladu. Ten má se skutečným Apollinairem jen velmi málo společného, protože se jedná o básně, které jsou mnohem zvučnější a mnohem měkčí než ve francouzském originále, ale v té době na mě silně působily. Později, na univerzitě, se to celé změnilo, tou dobou na mě absolutně působil Petri, i když to možná na mých básních není tolik vidět. A strašně důležitý byl v těch letech na univerzitě samozřejmě seminář uměleckého překladu vedený László Latorem, všechno, co jsme se tam učili o překladu, o psaní a vůbec.

- A stalo se vám, že jste se prostřednictvím překladů seznámila s nějakým prostředkem, technikou nebo obrazem, který vám otevřel nové cesty i ve vlastní poezii nebo vás podnítil vyzkoušet něco nového?
- Ano: když jsem překládala francouzského básníka Lionela Raye. Toho jsem objevila v roce 1992 v jedné knihovně v Paříži, úplně náhodou. Potom jsem si od něj přečetla všechno, co jsem sehnala, a začala něco překládat. Má moc zajímavou techniku, píše obsažné, dlouhé věty a konec věty vždycky převádí do další. Nepoužívá interpunkci a přívlastky klade mnohdy tak, že mohou patřit k více věcem nejednou. To bylo z hlediska překladu vzrušující; vyřešit tohle mihotání, aby se přívlastek ve větě různě pohyboval, bylo velmi těžké. Tehdy mě velmi zajímalo, jak by se dalo v maďarštině udělat, aby věta měla konec a zároveň neměla. O tom jsem začala přemýšlet, když jsem ho překládala, a když jsem pak začala psát jeden dlouhý cyklus, tak jsem s tím experimentovala.
Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let jsem zase měla moc ráda Supervielleho, v překladu Kálnokyho a Istvána Vase: Podvodní řeka, Utonulé probuzení aj.

- Setkala jste se někdy s Istvánem Vasem i osobně?
- Ano, když jsem byla jednou navštívit přátele, byl u nich právě István Vas. Řekl mi: Vy máte ale hezkou tvářičku – proč chcete být básnířkou? Že nejste radši herečkou?! Dost se mě to tenkrát dotklo. Kamarád mi říkal, že mu mám i tak přinést nějaké básně. Ale mám na něj taky jednu moc pěknou vzpomínku: jednou jsme si trochu povídali a já se zmínila, že bydlím v ulici Gyuly Alpáriho – měla jsem podkrovní byt na rohu ulice Attily Józsefa. Nedlouho potom mi napsal moc milý dopis, na kterém stálo Wekerleho ulice, protože si pamatoval, kde bydlím, jen se ta ulice kdysi jmenovala Wekerleho. Byl to hezký dopis, vyvážil naše první setkání.

- Měla jste kromě Kati Mezey nějakého mentora?
- Určitě Győző Csorbu, toho jsem měla moc ráda a byl pro mě důležitý. A potom na univerzitě, jak už jsem říkala, László Latora. Ten jeho seminář byl fantastický, museli jsme tam dělat spoustu improvizací, člověk se tak pořádně naučil formu. Taky mě vždycky hodně povzbuzoval Szabolcs Várady, i v úplných začátcích. Když je člověk s tím, co dělá, ve svém prostředí dost sám, tak to velmi mnoho znamená.

- Na Latorův seminář jste chodila spolu s Gáborem Scheinem a Istvánem Vörösem?
- Schein chodil později; tou dobou ho navštěvovali Árpád Kun, Flóra Imre nebo Imre Kőrizs. Strašně jsem se na ty pondělní semináře těšila. Pokaždé jsme měli nějaký úkol a museli ho vyřešit. Lator říkal, že to je takové cvičení, to prostě musíme zvládnout, načež se do toho všichni pustili. Já měla jinak obor maďarština–historie, historii jsem nechala a odjela na dva roky do Paříže, protože když jsem Latorovi ukazovala své francouzské překlady básní, řekl mi, že jsou to krásné překlady, jen nemám ani potuchy o francouzské prozodii, a že by stálo za to seznámit se s tím trochu zblízka, ať si zkusím sehnat stipendium do Francie. To se mi nepodařilo, ale na rok jsem přerušila studium a odjela jsem tam dělat au-pair. Když jsem se vrátila, nevěděla jsem co se sebou, myslela jsem, že ani nedokončím školu. Naštěstí se mi v tu chvíli naskytlo jedno stipendium a znovu jsem na celý rok odjela.

- Co na vás během těchto dvou let působilo? Na co z té doby nejvíce vzpomínáte?
- První rok byl hodně krutý, protože jsem měla problémy se uživit. Můj příjezd vypadal tak, že když jsem se dvěma obrovskými kufry dorazila do Paříže, ukázalo se, že už před dvěma měsíci přijali nějakou senegalskou dívku, takže jsem neměla místo. Naštěstí mi doma dali adresu jednoho kluka, který venku studoval, takže jsem mohla jít k němu. On byl zrovna doma v Budapešti, tak jsem u něj bydlela, ale nepodařilo se mi zapnout topení, byl listopad, příšerná zima, v bytě nebylo umyvadlo, jen výlevka na chodbě, myla jsem se tak, že když šel někdo po schodech, musela jsem vždycky skočit zpátky do pokoje. Práci jsem našla v jednom německém luteránském středisku. Byli moc hodní, vzpomínám si, že paní, která mě přijímala, měla nad hlavou plakát Míny z Barnhelmu, prolistovala celý katalog a našla jednu kunsthistoričku, která hledala au-pair, sice Němku, ale takovou, co bude její dítě učit kreslit. Já sice německy neumím, jenže ta paní někoho hledala už strašně dlouho, a pořád nikoho neměla. Tak jsem šla pracovat k nim. Musela jsem to nebohé pětileté dítě trápit tím, že jsem s ním kreslila a vodila ho po muzeích. Pamatuji si na jednu scénu, když jsem pro něj šla do školky. Všechny děti šly do Bouloňského lesíka jezdit na kole, jen tohle tam z plna hrdla kvílelo, že nechce jít do Picassova muzea. Ostatní rodiče se na mě dívali, jako bych byla zralá na psychiatra.

- Psala jste během prvního roku venku? Inspirovala vás duchovně Paříž, nebo na to nebyl vůbec čas?
- Ne, strašně jsem pracovala a byla jsem moc unavená. Ten druhý rok už jsem hodně překládala, díky tomu stipendiu bylo všechno jednodušší. Od jedné rodiny jsem si pronajímala podkrovní pokojík, za což jsem jim v bytě uklízela a přitom chodila na univerzitu. Bylo to stipendium Tempus a vypláceli mi ho v eurech. Když jsem tam jela na ten druhý pobyt, neměla jsem nic naspořeno a první stipendium přišlo až za tři měsíce. Měsíc jsem byla prakticky o hladu. Neměla jsem žádné známé, od nichž bych si mohla půjčit. Dole v domě byl pekař a já si vyvinula zvláštní techniku, jak projít kolem, aniž bych se podívala dovnitř, protože jsem věděla, že když se tam podívám, tak omdlím hlady. Do šestého patra jsem se potácela. Koncem třetího měsíce už jsem to nemohla dál vydržet a vrátila jsem se k rodině, u které jsem předtím pracovala, dali mi vitaminové tablety a snažili se mi pomoct. Když jsem se vrátila, byla jsem rok na volné noze a pak jsem začala pracovat ve Francouzském institutu.

- Jak jste jako mladá dívka snášela poměry v Maďarsku osmdesátých let?
- Stav země se mě příliš nedotýkal. Spíš bylo zvláštní, že když jsem se vrátila z Paříže – za ty dva roky jsem byla doma jenom tak měsíc dva –, všechno se tak moc změnilo, že jsem se někdy nedokázala ani orientovat. Nepoznávala jsem některá místa. Například Kalvínovo náměstí se za dva roky tolik změnilo, že se vytratily všechny jeho poznávací znaky. Zrovna se konaly volby, ve dvaadevadesátém, přijela jsem do takové naprosto podivné hysterie. Z Paříže nebylo možné vnímat, jak je tu všechno rozvířené, a tohle tady bylo celé strašně zvláštní. Ty dva roky byly při pohledu zvenčí velmi radikální změnou – jako by zatím přestavěli scény města.

- Jak jste pak dokázala doma znovu navázat?
- Když jsem se vrátila z Paříže, neměla jsem ponětí, co dělat, z čeho budu živá – ze všeho jsem vypadla, ubyli i přátelé. V tom roce jsem dostala Sorosovo stipendium, což bylo tehdy hodně peněz. Ve dvaadevadesátém bylo patnáct tisíc forintů na měsíc tolik, že jsem z toho dokázala normálně vyžít, mohla jsem si kupovat knížky, pořádně jíst, prostě to přišlo moc vhod. Potom jsem šla dělat do Francouzského institutu organizátorku programů, pracovala jsem tam skoro pět let, byla to velmi pevně daná práce, musela jsem tam trávit osm deset hodin, přitom se nedalo moc psát. Musela jsem hrozně překládat, což bylo velmi únavné, při všem tom denním organizování, shonu a pobíhání člověk prostě neměl vůbec vlastní život, a po čase už ani myšlenky… V každém případě jsem si chtěla najít něco manuálního. Překládám-li celý den úřední dopisy, tak se mi nechce překládat pak ještě básně. Už se mi nechtělo ani si zapnout TV5, už jsem prostě francouzštinu nemohla. Tenkrát jsem si našla sklenařinu. Zašla jsem do jedné dílny, kde jsem pak několik let vypomáhala a přitom jsem se naučila řemeslu. Protože jsem nemusela skládat odborné zkoušky, jelikož jsem absolvovala na oboru sochařství, což zaručuje odbornou kvalifikaci k výrobě dekorativních předmětů, zůstala jsem nějakou dobu v té dílně a později jsem začala pracovat samostatně na nejrůznějších zakázkách.

- Kdy jste pocítila, že vás obor, prostředí bere vážně; že patříte do literatury a dostáváte více nabídek, než je pro vás únosné?
- Nebylo to tak, že bych cítila – teď právě nadešel ten okamžik. Dělo se to postupně. Ve Francouzském institutu jsem byla navíc tak zavalená prací, že jsem přes ni ani neviděla. Tam nikoho nezajímalo, co jinak dělám, musela jsem se naplno věnovat spedici, důležité bylo, jestli ten kamion z Ukrajiny dorazí anebo nedorazí, a celý den jsem telefonovala. Organizovaní výstav vypadá zvenčí efektně a zábavně, při pohledu zblízka ovšem vyplyne, že nejde o nic jiného než o věčné papírování, stres a překládání. Byly to dvě naprosto oddělené věci; že dělám doma všechno možné a že mám pracoviště, kde musím dělat, co je právě třeba. Byla jsem plně vytížená. Teprve později jsem mohla začít chodit třeba na nějaká čtení.

- To už je druhá polovina devadesátých let?
- Ano, to jsem byla v takové životní situaci, že jsem vůbec mohla přijímat nějaká pozvání. Do té doby jsem znala jen lidi z dřívějška, Kati Mezey, Istvána Keménye – nikoho dalšího moc ne.

- V roce 1988 vám vyšla sbírka Podzimní vlání kabátu, v roce 1994 Nit rozhovoru, roku 1997 Stínový člověk a v roce 2001 sbírka s názvem Prašan. Jak jste tyto sbírky sestavovala? Prostě jste cítila, že materiál dozrál k tomu, aby byl vydán, nebo to byla nějaká nabídka, pres?
- K vydání první sbírky mě přiměla Kati Mezey, v případě druhé mě upozornil Lator, že by byla možnost něco vydat v nakladatelství Belvárosi Könyvkiadó, potom to celé trochu ustoupilo do pozadí, protože jsem nemohla moc psát. Při třetí mě oslovila Anna Gács, že by bylo dobré, kdyby mi něco vyšlo v edici JAK-füzetek [Sešity Kroužku Attily Józsefa – pozn. překl.], a já měla mezitím nashromážděný materiál. Kdyby se Anna tenkrát neozvala, sama bych to nesestavila, takže za tuhle sbírku mohu poděkovat jí, jelikož to bylo v období, kdy jsem byla pracovně dost vytížená.

- Podobně jste dostala pozvání i do nakladatelství Magvető?
- Myslím, že Gábor Schein mi jednou říkal, že měl s nakladatelstvím Magvető moc dobré zkušenosti – takhle jsem se tam dostala.

- A odkud se vzal nápad sestavit sbírku v obráceném chronologickém pořadí?
- Mně to připadalo mnohem logičtější. Když jsem si ji celou prošla, měla jsem dojem, že současný stav se obráží spíš v tom, co člověk právě dělá, a vzdaluje se od toho, co bylo dřív. Tak se zrodil nápad vzít si za základ nynější stav a já se pokoušela rozluštit, jak tenhle stav vzešel. Zdálo se mi jasnější vyjít z něčeho současného a potom rozebrat, z čeho to pramení.

pokračování rozhovoru