Pokračování rozhovoru

- Nedávno vyšla také vaše série sešitů básní pro děti s názvem Medvídci z Londýna.
- To bylo pro Marciho. Ani mě nenapadlo chtít někdy napsat sbírku básní pro děti. Ovšem doma jsem mu přes den vždycky psala nějaké básničky a večer mu je četla. Líbily se mu, nejvíc ty, ve kterých sám vystupoval. A když jeden můj známý zakládal nakladatelství specializované na literaturu pro děti, ozvali se mi, že by to moc rádi vydali. S Marcim ovšem píšeme už několik let pohádku na pokračování a s navracejícími se postavami.

- Je zajímavé, že váš syn přitom ve vaší poezii není příliš přítomen.
- To je pravda. Ale moc ráda mu čtu, třeba Aranyovy balady, od malinka se mu líbí, samotnému textu příliš nerozumí, ale vnímá jejich atmosféru. Do učebnice pro pátou třídu jsem zařadila Kláru Záchovou, protože právě tu má Marci nejradši, spolu s Rytířem Borem a Waleskými bardy, dokonce z toho umí citovat: „V poledne zvon bije, oběd oznamuje, před krále se Felicián přijít hotovuje.“ Text samotný mu samozřejmě tolik neutkví, to spíš ta hudebnost, která ho okouzlí. Ale moc se mu líbil třeba i Bohatýr Jan.

- Jak důležitá je pro vás samotnou ve vaší poezii melodie, hudebnost?
- Dřív byla velmi důležitá, především v době, kdy jsem četla hodně francouzských básníků v překladu nyugatovců [okruh autorů kolem časopisu Nyugat – Západ; pozn. překl.], to mi moc utkvělo.

- A později dost výrazně ustoupilo…
- Tak například jsem měla moc ráda Zoltána Somlyóa, a pak jsem najednou před pár lety přišla na to, že je to pro mě rušivé. Začalo mi to vadit, totiž u mě samotné, cítila jsem, že mám často velmi silný smysl pro hudebnost verše, mám v sobě melodii a text začne fungovat prostě a jednoduše podle vlastních pravidel, píše se sám. Začalo mě znervózňovat, že se nechávám unést a nedokážu se pohybovat nezávisle na svém sluchu. Jako by vznikaly falešné texty a text mě nenechal říct to, co chci já, ale říkal se sám, jak hezky postupuje kupředu, od toho jsem se chtěla osvobodit. Když jsem překládala Lionela Raye, ty dlouhatánské věty, cítila jsem u překladu, jak mnohem svobodnější je, když věty nechávají tolik prostoru, a je potřeba dávat pozor jenom na statiku. Vždycky jsem cítila, právě u překladů, že slova mají svůj tón a že z těch tónů – jako u obrazu – si je potřeba vybrat takový, aby v něm nebylo moc temných slov anebo zadních samohlásek. Celé to připomíná obraz a jenom na tohle je třeba dávat pozor, pak se dá s materiálem nakládat volněji. Problém je, že to v podstatě nejde dělat vědomě, spíš se jde jenom snažit o to, aby vás melodie neunesla. Zjistila jsem, že tak vzniká něco jako krycí texty, takové záplaty: že nepíšu, co bych chtěla, ale to, co si žádá báseň, protože se dostane na dráhu, určenou melodií, ze které ji po určité době nedokážu vychýlit.

- A to vadí?
- Vadí, protože to zakrývá podstatu – původní obsah je pak potřeba zpod toho jakoby vyhrabat. Člověk má před sebou líbivou věc, která je jako palimpsest, a teprve pod ní je to, co by mělo doopravdy fungovat.

- Už jste někdy udělala to, že byste naschvál zkazila hudebnost verše, abyste navodila to, co chcete ve skutečnosti uplatnit?
- Ne, protože když říkáte zkazit, mluvíte o věcech, které jsou mnohem vědomější. Já si myslím, že to nefunguje takhle vědomě, alespoň já to nedokážu tak vědomě řídit, spíš se mi líbí, když to má formu, ale jde to trošku rozladit, jako kdybyste zpod ní vyhrabali ten původní text. Takže to má formální rámec, který ukazuje, jak by to taky mohlo znít, jenže já to tak znít nenechám, a zůstanou v tom takovéhle suky. Jako kdybyste něco úplně nevybrousili.

- Což se neprojevuje jako žádný určitý, viditelný bod v básni, ale jako proces?
- Ano, to mám na mysli.

- Kdy vyjde další sbírka?
- Už je hotová, už ji mám dokonce i sestavenou, zrovna jsem totiž dospěla k tomu, že ji zhruba mám, že jsem s ní spokojená. Od té doby jsem napsala další básně, ale ty do ní zařadit nechci, takhle je kompaktní. Čtyřicet básní. Nechci nic přidávat, ani z ní ubírat, je to jedno období, a v tuto chvíli – možná že za týden bude všechno jinak –, kdy jsem ji odevzdala v nakladatelství, jsem měla dojem, že je hotová. Je tam málo takových věcí, ba ne, vlastně tam není nic, o čem bych si myslela, že je to kompromis. Neříkám, že je to tak dobré, říkám, že to nejlépe vystihuje to, co bych teď chtěla dělat, je to v souladu s tím, co si teď myslím o poezii. Nejsou v ní žádné ty „záplaty“, jak už jsem o tom mluvila.

- Vidíte vy sama na svých sbírkách určitou „vývojovou linii“, která tu – alespoň podle kritiků – je?
- Vidím, ale nevím, jestli je to vývoj, nemám tohle slovo ráda. Vidím, co ve mně bylo od začátku a zpod čeho všeho to bylo třeba vykutat. Tedy co všechno bylo třeba otesat, abych dokázala psát přibližně své vlastní texty.

- Je to jako návrat k podstatě?
- Ano, nebo osvobozovací experiment. Přijít na to, čeho bylo moc. Přičemž i já se samozřejmě pořád měním, ale mluvím o těch samých věcech. Tak jako asi každý.

- Chtěla jste ubrat z ornamentiky a hudebnosti básní?
- Říkáte-li ubrat, předpokládá to opět nějakou koncepci, ve mně spíš vždycky funguje určitý básnický vkus, který se časem možná trochu změnil. Cítím to spíš jako takové oťukávání, soustředěnost, aby se v básni neobjevovaly hlasy, které ji posunují jinam… Při psaní textu se vyrojí spousta pokušení, co všechno s ním jde dělat, může se vydat velmi mnoha směry. Podle mě je nejtěžší ho uřídit, nechat ho, aby si mohl žít i svůj vlastní život, a přitom ho tak trochu držet na uzdě, aby se neustále kryl s vaším vnitřním fungováním. Je velmi snadné pustit se směrem, kdy napíšete, vygenerujete dobrou báseň, která pak není vaší vlastní básní. To je moc velké pokušení, protože když to člověk umí na určité technické úrovni, je možné napsat dobrou báseň z čehokoliv, ovšem jde o to, odolat tomu pokušení, abych ji nenapsala právě v tu chvíli a právě takovou, ale tu opravdovou báseň, která je vaše.

- Ukazujete někomu své práce, než je někam pošlete?
- Mám takový okruh lidí, s nimiž se už deset let jednou za měsíc scházíme. Před deseti lety, to jsem ještě bydlela v Rippl-Rónaiho ulici, mě napadlo svolat pár lidí, jejichž básně jsem měla ráda, a které jsem blíže neznala, abychom si navzájem přečetli své práce. Pozvala jsem Gábora Scheina, Móniku Mesterházi, Istvána László Géhera, Andráse Imreho, se kterými se teď už deset let scházíme a každý měsíc si čteme, co jsme napsali. Ještě sem chodil Balázs Simon. Někteří už se mezi sebou znali dřív, jezdili společně na výlety, ale já jsem se s nimi kromě Andráse seznámila až tenkrát. Je to moc fajn, protože jinak nikoho takového nemám.

- Jsou nějací další autoři kromě tohoto okruhu, jejichž práce pravidelně čtete?
- Jistě, snažím se číst, co vychází, ovšem jde mi to čím dál hůř, nestíhám to tempo. V poezii se mi daří udržet krok lépe. Podle mě je teď moc dobré období, paralelně vycházejí velmi dobré věci, které je potřeba sledovat. Parti Nagy, Kovács András Ferenc, Rakovszky, Oravecz, ale i v próze vychází spousta dobrých titulů…

- Je zajímavé, že jmenujete právě tyhle autory, protože by se zdálo, že vám jsou z určitého hlediska svým založením velmi vzdálení...
- Na první pohled, formálně možná ano, ale strukturou a způsobem myšlení už tolik ne. Co mi připadá velmi zvláštní, je to, jak různorodě jednotlivé dráhy začaly – a že v osmdesátých letech byli začínající autoři, o kterých jsem si myslela, jak strašně jsou vzájemně odlišní. Mezitím ovšem ti, kdo byli tenkrát považováni za velké radikály, jako by zkrotli, a ti, u kterých dříve, ještě v začátcích, dominovala ornamentika, jako by zdrsněli, a všechny ty natolik odlišné dráhy se vzájemně přiblížily. Jako by existoval jakýsi společný hlas, k němuž směřují… Například u Kokorellyho jsem cítila, jak hodně se změnil, ale i János Háy. S tím jsme začínali současně a tenkrát bych si myslela, že nemůžeme mít nikdy nic společného, a jak se změnil. Řekla bych, že v mém způsobu psaní spousta věcí odpadla, kdežto on zase hodně ustoupil od takové své počáteční stručnosti. Je v něm o hodně víc přiznaných citů.

- Snad nejzajímavější je ve vaší poezii to, jak domestikujete vášně. Jak forma „zpracovává“ s klidem i vášně?
- Pokouším se dát vášním formu. Obvykle mívám pocit, jako by všechno, co se děje, dostávalo smysl tím, že je to napsáno. Období, kdy nepíšu, jsou jakoby v závorce. Je jedno, že dělám okna a všechno možné: když nepíšu, jako by ten čas nebyl, vytratí se mi ze života. Pak cítím ještě strašnou úzkost, že už mě nikdy v životě nic nenapadne, co když to celé prostě nějak přejde? Když je ticho, tak je skutečně tak hluché ticho, že mám až pocit, že už se v životě nic neozve. Přímo živelná panika, že potom prostě nebudu. Jako by tohle, právě to psaní, bylo jediným potvrzením toho, že jsem. Co bude, když to jednou zkrátka nepřijde, co když se jednou ráno probudím a schopnost věci zpracovat bude tatam. Já osobně se tolik nebojím tělesné únavy, s tou může člověk něco udělat, nesnáším, když moji duši nebo mozek sžírá nějaká práce, jako kdyby mi zastoupila svět a já pak cítím, že nedokážu vnímat dojmy, protože mi v hlavě běží jen ten věčný monolog. Je-li člověk otevřený a schopný shromažďovat, tak se na něj neustále lepí – jako bodláky – spousta útržků rozhovorů a obrazů, sbírá je a dřív nebo později z toho přece jen něco bude. Ale když ze své duše nevidí, třeba právě kvůli vlastním vášním nebo emocím, tak na něm neutkví. To je to nejzávažnější. Pak se nic nenashromáždí, uvnitř zní zesíleně jen váš hluchý text a není z čeho stavět.

- Máte na to v každodenním životě nějakou techniku nebo jsou to spíš jenom šťastné okamžiky?
- Spíš jsou to takové okamžiky. Jednou například, když jsem šla s Marcim do školky, si na rohu povídali dva chlápci a já jen zaslechla: „Jak tam stojím dole na chodníku…“ a než jsme došli do školky, už jsem měla v hlavě: „Stojím dole na chodníku přemítaje o zániku.“ Prostě jsem to hned měla. Člověk má pocit, že je v takovém průzračném stavu a že na cokoliv narazí, zapadne to jako puzzle do celku, ve kterém si to už najde svoje místo. Nedávno jsem někam jela autobusem a vzadu seděla nějaká dívka. Všimla jsem si, jaké má krásné, dlouhé vlasy, měla je spletené do velkého, hustého copu. Modlila jsem se, aby nevystoupila dřív než já, abych se na ni mohla podívat, protože jsem byla strašně zvědavá, jak vypadá zepředu. Když se otočila, měla na tváři vytetovanou slzu. To bylo tak krásné, že jsem si říkala, tak teď jsem něco našla. Nevím, co z toho bude, ale určitě s tím jednou něco provedu.

- Cítila byste se v jakémkoli smyslu nějak ohrožená, kdybyste prostřednictvím básní nedokázala pocity, vášně, instinkty takříkajíc disciplinovat?
- Ano, já mám dojem, že mě to nějak drží pohromadě. Moc, moc by mi scházelo, kdybych ty věci nemohla napsat, je to jako nádoba, do které se může všechno nalít a dostane to formu, něco z toho bude. Nikdy přesně nevím co, ale dostane se to ze mě, stane se z toho objektivní věc, která se dá nějak ovládat, dostala formu, už nepracuje uvnitř. Myslím, že by mě hodně vykolejilo, kdybych to nedokázala vypsat, a přesně proto se taky tak bojím, co kdyby se to ztratilo. Přitom na ostatních vidím, že se to jen tak neztrácí. Jako v jedné básni Ágnes Nemes Nagy, „ty neznámý a neoděný, jenž vzcházíš z popela“. Je to tak neuvěřitelné, že by člověk nepsal. Já třeba vím, že mám takový soubor, kam se ty věci ukládají, a když je všechno v pořádku, tak se dá otevřít a všechno to tam člověk najde, jen nemůžu úplně přestat myslet na to, co kdyby to třeba nešlo.

- A nestává se vám, že když prožíváte klidné, šťastné období, uděláte si nějaké drama, třebas i bezděčně, abyste získala inspirativní látku pro psaní? Nebojíte se, že pomine-li vášeň, pak pominou i básně?
- Já k tomu nepotřebuji neustálá citová dramata, já pořád sbírám. Mám spoustu obrazů, které jsem nashromáždila, moc ráda využívám také cizí příběhy, pak se to do nich zabuduje. Cokoliv může sloužit za základ a o tom, jaká báseň bude, nerozhoduje kvalita výchozího materiálu. Když je člověk v rozpoložení, kdy mu psaní jde, může být základem každá nalezená věc, takže to všechno záleží jen na filtru, ne na tom, co se k vám dostane. Všechno se rozhoduje uvnitř.

- Máte za sebou bouřlivý rozvod; v posledních letech jste si prožila osobní dramata, konfliktní situace. Jak to vše ovlivnilo vaši básnickou činnost?
- Myslím, že na psaní je potřeba klid. Já potřebuji relativní vyrovnanost i k tomu, abych mohla vůbec přemýšlet, takže mi vůbec není po chuti, když se děje moc věcí. To, že je můj život citově pohnutější, ještě neznamená, že bude v básních víc emotivního výchozího materiálu, protože tím může být cokoliv – spíš je k tomu třeba klid a abych si to mohla jasně promyslet, hlavně to, co se týká pracovní části. Protože je v tom i určitá vážná práce, ke které musím umět plně využít svých schopností.

- Takže v prožitcích pro vás není žádná hierarchie? Nápis na zdi, vytetovaná slza, útržek rozhovoru nebo rozvod mohou mít jakožto inspirace stejnou váhu?
- Ano, řekla bych, že jsou to všechno drobné mozaiky a nějaký objevený příběh, který se mě dotkl, a není mým příběhem, může do básně proniknout se stejnou intenzitou jako drama, které se týká mě osobně. Nemyslím si, že by z něj vznikla větší, lepší báseň. Já jsem spíš retrospektivní povaha.

- To je vidět i na tom, že o svém rozvodu jste začala psát až hezkou dobu po něm...
- V tu chvíli to nejde, to člověk není úplně ve formě – znáte tu slavnou průpovídku, že s erekcí milostnou báseň nenapíšeš. Člověk to umí vypsat, až když je potom, když už to proběhlo a vy k tomu dokážete přistupovat jako k výchozímu materiálu. Podle mě se na sebe člověk neustále dívá i maličko zpovzdálí, tak, že své zážitky bere jako výchozí látku. Třeba mám právě pocit, že všechno stojí za starou belu, a přitom vidím a cítím, že vybírám, co z toho pak půjde využít. Jako kdybych si řekla, nevadí, však z toho ještě něco bude. Jako v jednom textu Attily Bartise, když je ve vlaku svědkem jedné strašné scény, průvodčí cestujícím hrubě nadávají, prostě se chovají naprosto nechutně, a on se strašně stydí, že celou dobu nijak nezasáhne, ale v duchu si říká, nevadí, aspoň to napíšu. Tedy jako by každý prožitek měl smysl jenom tehdy, pokud z něj něco bude, protože na co se jinak vůbec něco dělo…

- Zajímá vás přitom, dotýká se vás nějak, jak to bude působit na ostatní, co to pro ně bude znamenat?
- Během psaní ne, na to přitom nejde myslet, to je úplně mimo.

- A je pro vás důležité, pochopí-li ostatní, jaká dramata se za některými básněmi skrývají, nebo vás to taky nezajímá?
- To mě zajímá, ovšem jen z toho pohledu, jestli jsem dokázala zpracovat ten výchozí materiál, zda se mi ho podařilo zformovat. Úplně stejně, jako když jsem chodila na sochařinu. Jestli zhruba sedí poměry. Podívám se na to z více stran. Když na to posadím hlavu, tak jestli zhruba pasuje. Vždycky si představuji, a to je určitě kvůli tomu sochařství, že báseň je staticky vyvážená stavba, ve které jsou použita slova různé váhy, takže je potřeba dát pozor, aby se nepřevážila. Aby jich tam bylo přesně tolik, co je potřeba, aby nebyla moc dlouhá, protože pak by byla těžká, ani příliš krátká, protože to by byla vratká, a aby byla vyvážená jako obraz. Jako když se musí vyplnit daný rám… Jednou mi někdo vyprávěl, jak se dívá na své obrazy. Já to tak taky dělala, když jsem kreslila portréty – když se na ně podíváte v zrcadle, okamžitě vidíte, kde jste to netrefili, kde to nesedí. U básně to podle mě funguje stejně. Když ji řekněme na měsíc nebo na půl roku odložíte a pak se na ni znovu podíváte, je to, jako byste si ji prohlíželi v zrcadle, už vidíte něco trochu jiného a taky se hned ukáže, kde to pokulhává.

- Mění se nějak to, z jakého odstupu píšete o různých pocitech, prožitcích anebo událostech? Někdy hned druhý den, někdy až po roce?
- Ne, vždycky z velkého odstupu.

- Když píšete, vzniká vždy konečná verze, nebo se k básni několikrát vracíte?
- Obvykle to bývá tak, že všechno má svůj klíček, větu, ze které to vychází. Bavívám se tím ostatně i u cizích básní, zkouším najít, kde je těžiště, co bylo tím středem, co to drží a na který je to nabalené. Cítím i to, kde je to skutečně jen nabalené, kde je taková výplň, protože zbývala určitá plocha, kam bylo třeba ještě něco dát. Je určité jádro, na které se nabaluje materiál, vždycky to strašně dlouho nosím v hlavě, a když to konečně napíšu, je to už zhruba hotové a tehdy přicházejí na řadu ještě poslední odchylky, vždycky se stane ještě něco, co je absolutně nezávislé na původním záměru. Po celou dobu, až do posledního okamžiku, si text začíná žít svým životem, děje se s ním něco, co už není záměr, ale jen se to tam dopisuje. Něco se s ním děje, text do sebe ještě něco vtahuje a to je na něm nezávislé, to už není záměrné. Ostatně je moc dobré, když cítím, že už ho můžu pustit, že už se píše sám a už je třeba jenom kontrolovat, aby nepřekročil hranice, aby si nezačal žít samostatným životem. Ovšem je taky moc zajímavé, že když jsem měla dlouhé období, kdy jsem nepsala, zkusila jsem přece jen zpracovat ty posbírané materiály, a výsledek byl, že to nešlo. Nejde se rozhodnout, tak já to napíšu, vždyť už to tak dlouho vláčím.

- Teď si žijete klidně?
- Ano, jenom strašně moc pracuju. Ale to je mé vlastní rozhodnutí, spíš je to tak, že se mi líbí spousta věcí, cítím, že to chci udělat, protože se mě to nějak osobně týká, přitom jako bych na to už neměla čas, neměla bych to brát, jenom se bojím, že to jinak propásnu. Ale ta okna dělám moc ráda, uklidňuje mě, když člověk dělá hmatatelné věci.

- Vědí zákazníci, čím se kromě oken zabýváte?
- Nevědí. Jednou mi jeden zákazník, pro kterého jsem pak dělala třicet oken, povídá, že mě viděl v televizi, a trochu káravě dodal: Vy máte ale času, čím vším se to zabýváte? Ale to je vlastně v pořádku, člověka to trochu usadí, aspoň se nenechá moc unést. Je tady sklenářka, říkají lidé a já to změřím a navrhnu okno.

- Dotýká se vás nějak stav země a polita? Nějak si to k vám nedovedu představit…
- Denně čtu noviny, televizi nemám už sedm let, úplně jsem z toho vypadla, můj svět tyhle věci moc neovlivňují. Vnitřní dění je pro mě důležitější. Jsem vyloženě ztracená, když se lidi baví o tom, kdo kdy byl v televizi, už tak dávno jsem ztratila nit, že nemám ponětí, o kom to mluví. Prostě jsem měla pocit, že na to nemám ani čas, ani energii a naprosto jsem to vypustila.

- Cítíte se úspěšná? Co je podle vás v dnešní maďarské literatuře kritériem úspěchu? Vy sama se cítíte na svém místě? Myslíte na sebe jako na úspěšnou mladou maďarskou básnířku?
- Nikdy se mi nestalo, že bych se ráno probudila a říkala si, že jsem úspěšná mladá básnířka. Ovšem v dobré náladě už jsem se probudila a cítila se třeba úspěšná, například když jsem něco dokončila, něco napsala a měla dojem, že je to hotové. Pokud to bude znát, i to je úspěch.

- A když se vás někdo zeptá, čím jste, co obvykle říkáte?
- Že dělám vitráže. To je má profese. Vtipné bylo, když naši sousedé celé roky nevěděli, čím se zabývám. Když mě viděli v televizi, začala jsem být podezřelá existence, nějaká zmatená ženská, která tu bydlí s dítětem, občas ho vodí do školky, ke všemu je ještě spisovatelka nebo co. Když potom viděli, že občas zastaví před domem sklenářská dodávka a vynášejí z ní obrovská okna, stoupla má společenská prestiž: ta ženská něco dělá, pracuje, má nějaké povolání. Od té doby už se se mnou začali dávat do řeči, ptali se na Marciho; přestala jsem být tou divnou, podezřelou existencí. No dobře, píše i básničky, ale jinak je to zas takový důvěryhodný a spořádaný člověk, co normálně pracuje.