Z děl Krisztiny Tóthové (*1967) si v češtině můžeme přečíst hned několik titulů, čtenář má na výběr mezi poezií, kratšími prózami i románem. Tóthová se v českých překladech objevuje od roku 1998 – nejdříve časopisecky, v roce 2001 byly její básně zařazeny do antologie současné maďarské poezie Bez obalu. Následovala audiokniha i tištěná verze povídkového souboru Čárový kód a v roce 2015 román Akvárium. Nyní se maďarská prozaička a básnířka představuje také jako autorka knih pro děti. Péčí nakladatelství Baobab vyšla v překladu Eleonory Hamar pohádka Dívka, která nemluvila.

Mami? Tati?
Drobný svazek o necelých šedesáti stranách může překvapit již neobvyklým úvodem: „Bylo nebylo, byla jednou jedna Romka […]“. Jak napovídá titul, příběh skutečně pojednává o dívce, která nemluvila – alespoň zpočátku ne. Narodila se v lese své matce Romce. Otec takto explicitně charakterizován není, nicméně ilustrace (mužská a ženská tvář v barevném odstínu někde mezi hnědošedou a kaštanovou) a jeho chování vše prozradí. Malí čtenáři si jistě brzy zapamatují rodiče ne jako Romy, ale jako „lesní lidi“. Dívka je až třetím potomkem rodičů – má velmi zvláštní starší sourozence, jimiž jsou opeřená sova a uplakané oko. To, co by se mohlo jevit dospělému čtenáři jako surrealistická rodinka, je pro samotné postavy (a možná i pro dětského čtenáře) skutečnost. Stejně jako matka odložila v lesích sovu a oko, schovala pod staré necky také dívku, které se posléze ujali „dobří lidé“ z nedaleké vesnice. Dívka s nimi a spolu s jejich synem šťastně vyrůstá, nedaří se jí však naučit se lidské řeči. Hovoří pouze se stromy, trávou, větrem, zvířaty. Proto ji také vyhledá její lesní sestra sova a jednoho krásného dne ji zavede k zázračné studánce rozpomínání. Je zřejmé, co si díky kouzelné modré vodě dívka uvědomí a na co se rozpomene – pohádka by přece jen měla končit happyendem a kniha Krisztiny Tóthové není výjimkou.

Možnost volby
Možná není nezbytné chápat Dívku, která nemluvila jako „příběh o vyvržení a adopci“, jak se uvádí v anotaci na zadní předsádce. „Šťastný konec“ pravděpodobně povede přinejmenším čtenáře-rodiče k zamyšlení. Pro dospělého čtenáře totiž zřejmě šťastný nebude a nabídne úvahu spíše o lidském osudu, nikoli pouze o údělu adoptovaných dětí. Krisztina Tóthová nepíše „sociální“ pohádku. Sociální téma je možná neseno několika motivy (lesní lidé kradou z vesnice kuřata, před jakýmkoli neobvyklým zvukem se schovávají v domnění, že se blíží vesničané s kameny v ruce…), děti ale pravděpodobně nijak nezasáhne a také dospělí se postupně s překvapivou, ale něžně psanou pohádkou sžijí a akceptují ji jako magický příběh. Přes veškerou svou tíhu totiž příběh přináší naději. Není zde jen odložená holčička – je zde i dívka nalezená. Ve světě, kde žije, zprvu nemluví s lidmi, umí však promlouvat jinak. Není odkázána jen na lidský svět – má možnost navracet se do světa dalšího – lesního, mytického. Člověk může nepřízní osudu ztratit identitu, má však i volbu hledat ji, nalézt novou, aniž by se musel zcela vzdát té původní. V tom spočívá zvláštní ambivalence knihy Krisztiny Tóthové.

Slovo dělá mýtus
Svou moc má v knížce pochopitelně také slovo – jazyk vychází z romských lidových pohádek. Prosté věty plynou přirozeně jako lesní vánek, prostor je dán citoslovcím, jemnému humoru. Právě ono bezelstné, přirozené vyprávění se díky své nestrojenosti stává v několika scénách úsměvným: „– Cos mi to porodila? – ptal se muž hněvivě. – Má to ptačí zobák, ptačí hlavu a velká šedá křídla. A místo nohou pařáty, jako míval můj děda. To mi nebude kopat jámu, ba ani rozdělávat oheň, vždyť jenom houká. – Ženě se zdálo, že dítě houká velmi krásně, ale nechtěla se hádat.“ (s. 8–9) Nebo o pár stránek dále: „– Kdo jsou ti lesní lidé, hubení a kornatí jako větve stromů? A kdo je to dítě skryté pod neckami? – Opeřená sova, která vše pozorovala z dubu, náramně vykulila oči, ačkoli je už beztoho měla velké a kulaté jako každá sova.“ (s. 30)

Text knihy vznikl jako adaptace divadelního představení, které spisovatelka hrála svým dětem, jak prozrazuje v rozhovoru, pořízeném po autorském čtení na letošním ProtimluvFestu. Ostatně divadelní koncepce je patrná i z kompozice knihy, která se skládá ze tří „dějství“, přičemž začátek třetího dějství zrcadlí počátek celého příběhu. Třikrát se také hlas vypravěče vzdaluje od dívčiných osudů, aby v závěru každého dějství odkudsi shora oslovil čtenáře a posílil tak mýtický základ celé pohádky. Nejvýrazněji promlouvá ve finále první části: „Hvězdy se na ně dívaly a na všechny zářily stejně třpytivě, s vědomím, že je vše v pořádku, protože změť čar kreslících lidské osudy spojuje navzájem pozemské duše právě tak, jako neviditelné nebeské stezky pojí jednu hvězdu ke druhé. Ten, kdo po nich umí kráčet, vidí všechno. Věděli jste to?“ (s. 22) Díky těmto „envoi“ mohou jednotlivá dějství svébytně existovat jako tři samostatné příběhy. Budou-li se naši nejmenší dále ptát a chtít se dovědět víc, nemusíme nutně ihned pokračovat v četbě, můžeme dát prostor své imaginaci a rozvíjet příběh vlastním způsobem.

Ilustrace Jana Trakala mají obdobné kouzlo jako výtvarný doprovod maďarského originálu, o který se postarala Gabriella Makhultová. Obrázek tmavovlasé ženy na frontispisu mimochodem decentně připomíná samotnou autorku (nebo je to dívka, která nemluvila?). Zemité lesní barvy, siluety postav i ilustrace s motivem sovy na předsádkách, který se objevuje i na minimalistické obálce, zdůrazňují magický charakter knihy. Se zaujetím hledáme postavy sedící kolem ohně nebo spící pod větvemi, sovu přelétající nad dřímajícími lesy.

Dívka, která nemluvila nepatří na českém knižním trhu k mainstreamové produkci. Jde o unikátní vydavatelský počin, kterým Baobab znovu potvrdil své prominentní postavení na českém poli literatury pro děti. Tóthová vytvořila příběh velmi jemně tvarovaný, ale díky neobyčejné křehkosti a mytičnosti zároveň univerzální, který osloví čtenáře jakéhokoli věku. Má potenciál nasměrovat je při uvědomování si vlastní identity.

„Jen dívka a chlapec věděli, kde se lesní lidé skrývají. A věděla to také opeřená sova a studánka s modrou vodou. A teď už i vy víte, kde jsou, protože jste slyšeli jejich příběh, viděli jste jejich klikatou cestu mezi stromy. I vy už víte téměř tolik, co ty mihotavé, chytré hvězdy tam nahoře.“ (s. 55)