Francouzský tisk věnuje posledně vydanému Kunderovu dílu poměrně značnou pozornost. V kritikách zaměřených na „Setkání“ (jiní volí jako český ekvivalent pro název spíše vyhrocenější „Střetnutí“) recenzenti seznamují s knihou jako celkem, někteří poměrně podrobně přibližují jednotlivé kapitoly – obšírněji o nich pojednává např. člen Francouzské akademie Marc Fumaroli v deníku Le Monde. Ten například hodnotí esejistický soubor Une Rencontre oproti dvěma předcházejícím, Les Testaments trahis a L'Art du roman (Zrazené testamenty a Umění románu) jako „mnohem zapálenější a rozhorlenější“ (...„Une rencontre, est certainement celui où Kundera s'enthousiasme et s'irrite le plus vivement“). Připomíná, že i zde Kundera zůstává „nesmlouvavým posuzovatelem akademické a novinářské kritiky“.

V knize Une rencontre se Kundera vrací k osobnostem, které na něj měly rozhodující umělecký a intelektuální vliv, ať už to jsou jeho předchůdci (Broch, Nezval, Milosz, Hrabal…), současníci (Fuentes, Chamoiseau, Škvorecký, Gombrowicz…), jeho oblíbení skladatelé (Janáček, Schönberg, Xenakis…) nebo malíři (Bacon, Matisse…). Jak píše v týdeníku Le Point Jean-Paul Enthoven: „Kundera se nám tak představuje přímo ve své dílně, mezi sobě rovnými“ („On y voit un Kundera dans sa forge, parmi ses pairs…“). Soubor textů je vesměs pokládán za dílo vyjadřující obdiv k tvorbě umělců, jimiž se Kundera zaobírá a v jejichž odkazu vidí často velice podnětné přesahy do současnosti (kritici upozorňují na zapomenutý Tolstého román Hadji Mourat, kde ruský autor předjímá problémy v neklidné oblasti Čečenska, a podivují se, že si na uvedené dílo nevzpomněl žádný reportér v četných reportážích zachycujících válečné hrůzy v Grozném). V této souvislosti citují Kunderův text: „Jaktože je to pohoršující opakování neustále vytěsňováno tak pohoršujícím zapomínámím?“ ("Pourquoi le scandale de la répétition est-il sans cesse effacé par le scandale de l'oubli ?"). Mathieu Lindon v deníku La Libération v této souvislosti zdůrazňuje další Kunderovu myšlenku, a totiž že v současné době nedochází k úpadku umění, avšak upadá jeho recepce.

Francois Taillandier z Le Figaro se snaží jít dál a v čerstvě vydaném esejistickém souboru nespatřuje pouze výraz autorova obdivu k vybraným umělcům, ale tuto esejistickou práci vnímá především jako vrchol Kunderova trojúhelníku – vedle jeho koherentní románové tvorby (od Žertu až po Nevědomost) a neustávajícího generování otázek po nejasnostech života nejasného jedince v rámci nejasného světa a nejasného času („Non : l'objet de ce livre est ailleurs. La part « essayistique » (si l'on me passe ce terme un peu pédant) de l'œuvre de Kundera est la pointe d'un triangle dont les deux autres pointes sont, d'une part, une œuvre romanesque d'une cohérence implacable, de La Plaisanterie à L'Ignorance (notons ces titres, ô combien modestes, ô combien peu totalisants) ; d'autre part, ce qui fonde un travail de romancier : une interrogation incessante et centrale, et prioritaire, sur la vie obscure de l'individu obscur placé en un point obscur du monde et du temps.“)

Většina kritiků si také neodpustí narážku na loňskou „udavačskou“ aféru okolo Milana Kundery. Ve vydání této knihy vidí odpověď skromného umělce, který upřednostňuje „ticho před křikem“ – jak uvádí již výše citovaný Enthoven v Le Point. S obdobným pochopením charakterizuje Kunderu i André Clavel z TV5 Monde jako „dle svého zvyku mlčící Sfingu“. V kritice mimo jiné cituje Kunderova slova z posledně vydané knihy Une Rencontre: „Le pays que je venais de quitter restait dans mon souvenir comme une terre d'interrogatoires et de surveillance.“ – Tedy: „Vlast, kterou jsem právě opustil, zůstala v mých vzpomínkách jako země výslechů a dohledu.“ Dodává, že ani spisovatel jistě netušil, že i on sám se stane středem zájmu těch, kteří, jak sám říká, „řídí paměť“. V eseji věnovaném Věře Linhartové se Kundera podle Enthovena vyjadřuje k otázce exilu takto: „… et si l'exil, pour un écrivain, était aussi "une forme de libération" ? Et si aucun individu n'était "la propriété de sa nation ni même de sa langue" ? On comprend alors que ce livre, cette "Rencontre multiple", n'est en vérité qu'un habile contrepoint de toute l'œuvre de Kundera.“ („A co když je exil pro určitého spisovatele také jistou „formou osvobození“? A co když žádný jedinec není „vlastnictvím svého národa, a dokonce ani svého jazyka“? Pak chápeme, že tato kniha, toto „Početné setkání“, je vlastně dovedným kontrapunktem celého Kunderova díla.“) A opět, ostatně jako většina francouzských kritiků, chápe Kunderovo gesto jako vyjádření hodné romanopisce. Lindon s odkazem na tentýž text o Linhartové připojuje spisovatelovu charakteristiku exilu jako „šanci, výjimečnou příležitost zjistit, jak moc je život jinde“ („une chance, la rare possibilité de constater à quel point la vie est ailleurs“).