Jeden z nejzapomenutějších, leč nejvýznačnějších autorů „pulpového“ hororu a fantasy, August Van Zorn, se ve skutečnosti jmenoval Albert Vetch a žil v letech 1899 až 1963. Tento profesor angličtiny na Coxley College napsal stovky „gotických“ povídek lovecraftovského stylu, v nichž…

Ale ne, takhle ne. To by se do vymyšleného světa dostal i autor doslovu, jemuž je to na rozdíl od autora zapovězeno. On totiž neexistoval nejen Van Zorn, ale ani Vetch, ba dokonce neexistoval ani literární vědec Leon Chaim Bach, který měl údajně napsat o Van Zornovi monografii. Všechny tři si je vymyslel americký spisovatel Michael Chabon (ostatně příjmení toho posledního je, stejně jako příjmení jiného jeho nom de plume, Malachi B. Cohen, anagramem jeho jména).

Takže Van Zorna můžeme použít pouze jako to, čím bezpochyby reálně je: jako doklad toho, že hravost, záliba v žánrové literatuře, fantastice a v prošťourávání obskurních literárních koutů provázejí Chabona od začátku jeho dráhy (Van Zorn se objevil už roku 1995 v jeho díle Wonder Boys) a neodmyslitelně k němu patří.

Tyto sklony jsou v Chabonově tvorbě poznat setrvale, i když u různých děl a epoch tvorby v různé míře. Vcelku asi lze tvrdit, že u něj tato tendence sílí; v prvních třech dílech byla vcelku okrajová. To platí jak o jeho prvotině The Mysteries of Pittsburgh (Tajemství Pittsburghu, 1988), jež je příběhem dospívání a hledání sexuální orientace, tak o románu Wonder Boys (1995), v němž zase zachytil vlastní několikaletý a marný boj se „syndromem druhého románu“, nedokončeného, metastázovitě se rozlézajícího a nikdy nevydaného díla Fountain City. V povídkové sbírce Modelový svět (1991, č. 2006), která v zásadě nevybočuje z povídkářského kánonu moderní literatury, snad jen v jeho rámci svou kvalitou, najdeme tuto autorskou inklinaci nejvýš v četném výskytu reálií masové kultury.

Zlom nastal s Úžasnými dobrodružstvími Kavaliera a Claye (2000, č. Odeon 2004), románem, který sám o sobě je, račte odpustit, realistický, ale který obcuje s popkulturními tématy nezřízeně a od první do poslední strany.

Po nich už je autorův příklon od tak řečeného mainstreamu k tak řečené literatuře žánrové jasně patrný. Summerland (2002) je fantastický román pro mládež. Konečné řešení (2004, č. Odeon 2007) je holmesovská pastiš a hommage Conanu Doylovi. Gentlemen of the Road (2007)… nu, nepředbíhejme a zastavme se u románu, který právě třímáte v ruce. Když totiž nepočítáme doslov ke Konečnému řešení, v němž se Chabon ze svého žánrového „úchylkářství“ upřímně vyznává, je právě Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen´s Union, 2007; č. Odeon 2008 – račte si povšimnout, jak se nám u Chabona mezery mezi originálními a českými vydáními příjemně zkracují) nejčistším dokladem tohoto jevu.

Především je tomu tak proto, jaký z „triviálních žánrů“ pro něj autor zvolil. Upřímně řečeno, vyznat se z lásky k detektivce, to už udělalo tolik literárních velikánů, že by jejich spisy padaly z Klementina okny ven (a musela by se /ne/postavit nová budova). Mnohem víc kuráže je zajisté u zavedené literární hvězdy zapotřebí, aby si zvolila něco tak marginálního, jako je subžánr, ne-li subsubžánr zvaný alternativní historie (též alternativní dějiny, anglicky buď Alternate History, anebo Alternative History).

Nepochybuji o tom, že věrní Chabonovi čeští čtenáři budou asi z valné části tyto jeho žánrové záliby sdílet, a tudíž nebudou zcela bez informací o tom, co takový román z alternativních dějin obnáší. Přesto neuškodí se u tohoto podžánru zastavit, kdyby nic, jistě proto, abychom si mohli ujasnit, nakolik Michael Chabon přitakává jeho zvyklostem, manýrám či tradici – a nakolik se od nich odlišuje.

Nepostačí říct, že jde o díla odehrávající se v minulosti, která však proběhla do té či oné míry jinak než ve skutečnosti: to by pak, obávám se, do alternativních dějin patřil sakumprásk celý historický román – a ve valné části států světa, obávám se ještě víc, by sem spadaly i učebnice dějepisu. Hlavní je, že k oné změně oproti realitě docházívá v nějakém významném, uzlovém bodě dějin, takže výsledné změny jsou markantní a tudíž i výrazně využitelné, ať už pro účely „pouhé“ zábavy či pro účely umělecké. Není proto překvapivé, že zdaleka nejfrekventovanějším obdobím bývá druhá světová válka a zdaleka nejčastější konstrukcí totalitní alternativní svět, kde v ní zvítězil nacismus. Už v šedesátých letech (1962) vyšel zásadní román Philipa K. Dicka Muž z Vysokého zámku (č. 1992), odehrávající se v alternativní Americe obsazené vítěznými nacisty a Japonci. Velice brzy se ale autoři odvážili podstatně dál zpátky, jak o tom svědčí vysoce ceněný (česky však bohužel zatím nevydaný) román Keitha Robertse Pavana z roku 1968, v němž se po vítězství Armady podaří Španělům v Anglii rozdrtit protestantství. Jde to však navléct i opačně, jak dokládá Železný sen Normana Spinrada z roku 1972 (č. 1995), kde Hitler emigruje do Ameriky a tam se stane druhořadým autorem dobrodružné SF. A samozřejmě že američtí autoři SF se často věnují spekulacím týkajícím se odlišného vývoje války Severu proti Jihu. Románů z alternativních dějin stále přibývá, což jistě není bez souvislosti s tím, že SF s postupujícím časem stále více opouští „klasické“ tematické okruhy ze svých průkopnických dob (vesmírná dobrodružství, biologické mutace, cizí světy) a stále více, aspoň ve svých špičkách, „zliterárňuje“: alternativní dějiny tomu dokonale vyhovují, protože na jedné straně jednoznačně dodržují tematické vymezení fantastiky, na druhé však umožňují mnohem přirozenější využití postupů obecně literárních. I to samozřejmě dokonale zapadá do téhle etapy páně Chabonovy trnité pouti bouřlivým pohraničím mezi vážnou a žánrovou literaturou.

Ostatně v tom není z mainstreamových autorů zcela sám (i když typicky žánroví autoři zde samozřejmě drtivě převažují); Rothovo Spiknutí proti Americe (č. 2006) se jinam než do subžánru alternativních dějin prostě zařadit nedá.

I v českém kontextu najdeme pár příkladů: snad prvním pokusem byla novelka Alexeje Pludka Takových tisíc let (1988); pohříchu pokusem nijak mimořádně povedeným – kdokoli zatouží počíst si o totalitním světě ovládaném vítěznými nacisty, rozhodně by raději měl sáhnout po již zmíněném Dickově románu, anebo po Otčině od Roberta Harrise (č. 1993). Anebo, pokud sem tam podléhá lenosti indukované moderními médii, může shlédnout její filmovou adaptaci, v níž se navíc může pokochat pohledem na památník na Vítkově, ověšený od střechy po vrata háknkrajcy. Mnohem zdařilejší pokusy než ten Pludkův najdeme například v poměrně nedávno završeném, rozsáhlém cyklu Františka Novotného Valhala , anebo v celé antologii Imperium Bohemorum , věnované povídkám z alternativních českých dějin. Nestor české SF Josef Nesvadba toto téma velmi zdařile zpracoval ve svém bohužel posledním románu Peklo Beneš: o šťastnějším Československu (2002). A sluší se také nezapomenout, že dobrou ukázkou tohoto žánru je vlastně i starší česká SF komedie Zabil jsem Einsteina, pánové.

Chabon si pro svůj román vlastně nevybral žádný jednotlivý „bod zlomu“; nebo pokud vybral, pečlivě jej pak zase zamlžil. Mohlo to být cosi ve druhé světové válce, mohl to být až odlišný vývoj v Palestině v roce 1948. Každopádně východiskem se mu stal reálný návrh amerického ministra vnitra Harolda Ickese z roku 1940, podle nějž by bylo možné nabídnout Židům, pokud to ve Svaté zemi nedopadne dobře, k osídlení část Aljašky. V reálném světě se tento nápad nedostal za stadium úvah; v tom alternativním existuje „náhradní vlast“ v Distriktu Sitka už mnoho desítek let, ba je existenčně ohrožena tím, že si USA svou pohostinnost hodlají jaksi rozmyslet.

Zatímco spekulace řadových autorů děl z alternativních dějin mívají cíl povýtce zábavný a vnějškově okázalý, ti špičkoví samozřejmě odlišnou historickou situaci využívají jako literární laboratoř lidských osudů a povah; ba osudů celých kultur. A tak i pro Chabona, podobně jako dávno před ním pro Dicka, jsou historické události jen východiskem, pozadím, na němž se rozvíjejí osudy jednotlivých hrdinů. To se kromě mnoha jiného projevilo i v tom, že součástí Chabonových odlišných dějin je i rozměr jazykový: zatímco stát Izrael je jazykově vzato kultura povýtce hebrejská (ba dokonce někdy dosti nepřátelská k jidiš, spojenému s němčinou, a per procuram tedy s holocaustem), Distrikt Sitka je právě kultura jidiš – a autor tedy nejen ozvláštňuje text řadou jidiš výrazů, jež běžně našly domov v americké angličtině, ale i mnoha zábavnými adaptacemi a neologismy podobného ražení. (Jakou zvolit pro toho neustále povykujícího, otravného průvodce našich moderních životů, pro mobilní telefon, lepší značku než Shoyfer, když šofar je hebrejsky a šojfer v českém fonetickém přepisu z jidiš označení těch trub, co svým halasem pobořily hradby Jericha?)

Dalším výrazným rysem Židovského policejního klubu , který jej přeci jen odlišuje od valné části produkce románů z alternativních dějin, je fakt, že se v podstatě jedná o žánrovou úlitbu či poctu na druhou, ne-li na několikátou. Kromě fantastiky jde nepřehlédnutelně i o přitakání vnějším strukturám (nikoli však časté schematičnosti) detektivky, především pak stereotypu „osamělého detektiva“ vybaveného nemalou škálou osobních poklesků a charakterových vad, jak je to příznačné pro drsnou školu. Svým způsobem tu najdeme i stereotypy thrilleru či špionážního románu. A asi nebude až tak odvážné připustit si, že zrovna tak se příběh nijak nevyhýbá charakteristickým rysům a manýrám americké židovské literatury jako takové: jen si stačí vybrat, s kterým z jejích význačných autorů si asociujete několikanásobné otcovsko/synovské vztahy v Židovském policejním klubu i s jejich rozervaností, pocitem viny a kousavými dialogy.

To je ostatně další položka na stručném, leč výživném seznamu toho, čím se Chabonův román liší od kánonu fantastiky; zatím marně pátrám v hlavě, literatuře i vyhledávačích po nějakém jiném díle, které by v SF tak výrazně reflektovalo téma židovství.

Nabízí se jedna důležitá otázka – vlastně dvě spolu spojené otázky. Co Chabonův příklon k žánrové beletrii udělá 1) s jeho dílem samotným a 2) s kritickou recepcí tohoto díla, potažmo pak s jeho postavením na literární scéně?

Možná to rozřeší právě tato kniha; Summerland je určen dětem, Konečné řešení je nijak neskrývaná intelektuální hříčka; až Židovský policejní klub rozhodne o tom, nakolik autor uspěl ve své snaze prokázat, že úhor pomezí oddělujícího vážnou a žánrovou literaturu je nejen třeba, ale také možno obdělat, osít a anektovat pro umění.

O druhém pododdílu téhle důležité otázky nechovám mnoho iluzí: u kritiky to Chabonovi bezpochyby ublíží. Možná ho to v té dravé smečce soudobé americké literatury, kde je neslýchaně mnoho výtečných mladších autorů a autorek a z níž do nynějška možná jen právě on o půl hlavy vedl, srazí do hloubi pole. Ostatně, nenaráží na to až teď – kritik v Open Letters už pro něj před nějakým časem vymyslel poťouchlý výraz „evazionista“, což je parafráze na hrdinu Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye Eskapistu, a znamená to, jak jinak, obvinění z „únikovosti“, jež vztah literární kritiky k žánrům provází odjakživa. (Přesně ten druh obvinění, při kterém já, a patrně nejen já, začínám vztekle prskat a trousit poznámky, že část literární kritiky asi ještě pořád žije v dobách Pečírkova kalendáře, kdy únikovost opravdu ještě byla neodmyslitelným znakem celé „triviální“ literatury.)

Stejně tak je ale jasné, že to, nakolik Michaela Chabona poškodí u kritiky nepopiratelná odvaha, s níž podoben Karlu Čapkovi (s jeho maximou „Rád nacházím dobré věci v krajích špatné pověsti“) vkročil do neprobádaných území, je a vždy bude neměřitelné (jako skoro všechno v umění). Proto jako skutečná otázka zůstává jen to první, ono prostinké: Povedlo se? Nepovedlo se? A na to mohou odpovědět jen dva, kterým to bude chvilku trvat: čtenáři a čas.