Od slavného religionisty Mircey Eliadeho už u nás vyšlo 30 knih a vloni k nim přibyla další s názvem Mýtus a skutečnost. V této práci se Eliade systematicky zabývá povahou a klasifikací mýtu. Mýty řadí „do dvou kategorií: stvořitelské mýty (jak vznikl svět) a mýty o původu (jak vznikly určité entity v rámci již stvořeného světa)“. Zdůrazňuje roli cyklického pojetí času (mýty a rity obnovování), ale zajímá ho i eschatologická transpozice mýtu (eschatologie jako kosmogonie budoucnosti). Autor přitom opět ukazuje, jak mýtus kdysi člověka provázel takřka na každém kroku, protože u všech činností je pro něj nutné znát jejich mytický původ.

Pro ty, kteří znají předchozí autorovy knihy, však většinou tyto pasáže nepřinášejí příliš velké překvapení. I když jsem patřil k těm, kteří při četbě prvních Eliadeho českých knih prožívali jisté okouzlení, nad stránkami nové knihy jsem musel konstatovat, že už (alespoň pro mne) silně vyvanulo. Když čtenář čte třeba Eliadeho pasáže o racionalizaci mýtu ve starém Řecku, nemůže se vyhnout srovnání s knihou Věřili Řekové svým mýtům? od Paula Veyna (rovněž z produkce Oikúmené), které podle mne dopadá v neprospěch staršího z badatelů. A ačkoli Eliade píše i o kultech cargo, přeci jen už od té doby bylo o tomto tématu napsáno i leccos dalšího a komplexnějšího (viz třeba Budil).

Pro českého čtenáře se ale autor nově věnuje tématu „konce světa“ v moderním umění, podle něj je destrukce výtvarného jazyka u mnoha umělců prví fází složitějšího procesu a nutně musí následovat „znovustvoření nového vesmíru“. Závěr Eliadeho textu je věnován úpadku mýtů, jenž vede k vytváření falešných mytologií, které uspokojují potřeby „mytické“ struktury lidského vědomí; přežívání mýtů je přitom „signálem protestu člověka proti zotročování historickým časem“ (dodejme, že v posledním, čtvrtém díle Dějin náboženského myšlení (Od epochy objevů po současnost) Eliade analyzoval marxismus a nacismus jako „pseudomorfózy náboženského“). Věnuje se přitom i soudobým hromadným sdělovacím prostředkům. Poukazuje na mytické struktury v příbězích o Supermanovi, jež uspokojují „skryté touhy moderního člověka“, který ví, že je neschopný a omezený, sní ale o tom, že se jednoho dne ukáže jako „mimořádná osobnost“, jako „hrdina“. Podle autora postavy kreslených seriálů představují moderní verzi mytologických či folklorních hrdinů, což ovšem i český čtenář dobře zná přesněji popsané třeba od U. Eca.

Ale na knihu Mýtus a skutečnost se můžeme dívat i opačně: vzhledem k tomu, že byla napsána už roku 1962, je v ní samozřejmě stále mnoho cenného a jako systematický úvod do studia mýtů se dá jistě doporučit.