Fahrenheitova dvojčata jsou po románu Pod kůží druhým dílem Michaela Fabera, která se dostává českým čtenářům do rukou. Povídková kniha je příjemným vyplněním v čekání na jeho dlouho očekávaný a ve světě proslavený opus Kvítek karmínový a bílý. Faber se zde předvádí jako mistr převleků, jemuž nečiní potíže střídat kulisy děje ani styl vyprávění.

Hned první povídka (Bezpečný domov) má čtenáře ohromit. Jako hlavní postavu autor představuje muže, který „už zapomněl“, jak komunikovat s lidmi. Paradoxně se mu hlavou honí jeden básnický obraz za druhým. V barvitých větách přemýšlí o tom, jak došlo k tomu, že zapomněl, jak vést konverzaci. U jména tak zvučného by se dal úvod očekávat poněkud jistější. Přitom právě Bezpečný dům zprostředkovaně pojednává o skutečné autorově zkušenosti. I on sám prožil jednu etapu života jako bezdomovec.

Snad právě to jediné ospravedlňuje nesrovnalost mezi dějem a jazykem a může být pro poučeného čtenáře klíčem k povídce. Její prostředí už totiž na tak chatrných základech nestojí. Kulisy přestávají být kulisami a stávají se pokřivenou, v čase a prostoru zahnutou skutečností. To dokáže čtenáře uklidnit. Nesedí zde sice něco tak přirozeného jako jazyk, ale neskutečné a bizarní prostředí má punc opravdovosti. Podivuhodný rozpor.

Druhá povídka popisuje muže, který se probere po pěti letech šílenství. Chová se přesně tak, jak byste se choval každý jiný člověk (třeba právě i vy). Nic není stejné ani v jeho světě, ani v žádné další povídce. Faber se pomalu rozjíždí.

Hned třetí povídka patří k vrcholům knihy. Sci-fi tak jemná, že fantastický prvek může být za pár let reálný, a jedna opuštěná samoživitelka, která z okna hledí do nehezké čtvrti plné násilí. Pro ni má Faber řešení. Fantaskní okno do lepšího světa. Hrdinka je tak jednou ze šťastnějších, protože autor svoje postavy rozhodně nerozmazluje. Jednomu dá šanci, jinému ne.

Plavání pro pokročilé zase zachycuje třiadvacetiletou matku, která zvládla svou závislost a sociální pracovník ji poprvé pustil ven se synem, kterého prakticky nezná. Jdou spolu do bazénu a všechno je úplně normální, jen situace staví Faber tak, že její čtenářská atraktivita dosahuje díky realistickému popisu celého dění závratných výšek.

Po celou knihu se vlastně neděje nic zvláštního. Žádné mocné efekty (krom zhasnutí světel v celém Skotsku a jednoho blesku uhodivšího do vraku helikoptéry), žádné dechberoucí popisy, zkrátka jeden poměrně normální příběh za druhým. Pocit, že v celé knize není nic zvláštního a že snad ani není důvod ji nejen číst, ale i psát ji, se může vynořit z ničeho nic. Poprvé a třeba i podesáté. Jenže to bude u poslední povídky, kdy za sebou čtenář má skoro tři sta stránek, aniž by si všimnul, že kniha končí a v záloze už není žádná další povídka.

Na to, jak obyčejné povídky jsou, může čtenář zažívat poměrně silný pocit nevole. Kniha je dočtena a v ústech zůstává chuť Faberova inkoustu. Zůstává dlouho. I druhý i třetí den. Jeho obyčejné obrazy se vynořují z paměti při nejrůznějších příležitostech, obyčejné věci potkáváme dennodenně a prakticky kdekoli. Přesně tak, jak se o tom píše v Dvojčatech. A dennodenně se nám dějí věci, které na první pohled nemohou být obyčejnější, ale na ten druhý je v nich něco, co nás nutí si je zapamatovat a vracet se k nim.

To je klíč k povídkám Michela Fabera. Náměty viděné očima, které v sobě mají sílu, aby z nich vytáhly to nezapomenutelné. Hořké, sladké, trpké, bolestivé, hladivé, uklidňující i drásavé. Všechno v mezích normálnosti, kterou autor prakticky nepřekročí. Je to jeho finesa, kterou ovládá přímo dokonale a svoje povídky čtenářům předkládá téměř podprahově. Až dávno po jejich dočtení se jejich chuť rozleží na patře. Teprve potom lze ocenit mistrovství Faberovy spisovatelské kuchyně.

Kniha Zlín si tak připisuje bod za povídkovou sbírku, která má právo aspirovat na ocenění i v Akademii SF, F a Hororu. Její šance jsou reálné, povídky podobné kvality v Česku nevycházejí každý týden.

Na závěr ještě poklona překladateli Viktoru Janišovi za povídku Zkoumání kokosů. V beletristické literatuře si lze jen těžko představit (natož vybavit z minulosti) nějaký jiný text, který by se překládal obtížněji. Autor z neznámého důvodu pokládá za nejerotičtější věc na celém světě odbornou přednášku o pěstování kokosů. Přednáška je přímo ďábelsky dlouhá a dostupnost podobných materiálů v českém jazyce je zcela v souladu s šířkou jejich uplatnění v českém sadovnictví. I kdyby to byl jediný důvod (a že pohříchu není) stála by díky tomuto artistickému kousku kniha za přečtení.