Sylva Fischerová (* 1963) je především básnířka. Na svém kontě má již sedm básnických sbírek a dva povídkové soubory. Za sbírku povídek Pasáž (Fra, 2011) získala nominaci na cenu Magnesia Litera. Fischerové se však podařilo prorazit i v zahraničí – její básně byly přeloženy do mnoha světových jazyků a autorka byla mimo jiné pozvaná na básnické čtení do New Yorku. Kniha Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel je básnířčina americká odysea, v níž autorka formou deníkových záznamů popisuje s cyničností sobě vlastní své americké zážitky a zkušenosti. Na rozdíl od Pasáže, kde Fischerová proklamuje, že jen některé části jsou autobiografické (respektive že základ je autobiografický a dialogy vyfabulované), Thonet se zdá být autobiografickou výpovědí o výpravě na jiný kontinent.

Fischerová pro své psaní zvolila formu „mezižánrového postmoderního mišmaše“ – pár odstavci stručně a věcně popíše své postřehy, v dalším pak přimíchá „něco faktů“ z amerických dějin či nějakou filozofickou teorii, a dále řeší věci niterné a intimní, jako jsou láska či smrt. Autorka mísí poezii (v češtině i v angličtině) s faktickými poznámkami, v knize se objevují věty v kurzívě, sousloví v anglickém originále či majuskule pro vyznění a podtržení (ne)smyslu rčení. Vše se ale nese v jednom duchu, v jedné náladě, vzájemně se doplňuje, navazuje na sebe; styl je vyvážený. Pod zdánlivými banalitami se skrývá hluboká filozofie. Na takovém žánru by mohl leckdo ztroskotat, ovšem Fischerová se s ním vypořádala s lehkostí a grácií. Svou vyzrálostí může kniha evokovat pozdní čtivou autobiografickou prózu Williama Saroyana (O neumírání, 1963). Autorka neexperimentuje s formou, pouze paroduje konvenční literární postupy (kterými si již prošla, takže ví, co dělá a jak na to).

„Amerika je buď právě tady, nebo není nikde.“
Samozřejmě, že Amerika už byla (kromě mořeplavce Columba) objevena mnoha spisovateli, oslavena a zachycena mnoha citlivými dušemi. Louis-Ferdinand Céline už mezi válkami věděl, že „New York je město stojící“, Remarque zase vylíčil Ameriku jako „zemi zaslíbenou“, kam z válečné Evropy prchali lidé hledající útočiště. A konečně české spisovatelce Ivě Pekárkové se podařilo brilantně zachytit zvědavý turistický „rubber neck“ vzhlížející k Fischerové oblíbeným „mrakoškrábům“. Fischerová však, dříve než se stačila opojit, ze svého amerického snu střízliví; v textu bryskně odhaluje, co se skrývá pod bublinou amerického pozlátka. Zjišťuje, že Evropa je ryzí, historická a vkusná jako židle značky Thonet, a v Americe jsou stejně všichni přistěhovalci s kořeny všude po Evropě (po kterých nepřestávají pátrat). Amerika je umělá jako Disneyland, je to jen jedna velká iluze. Spisovatelka ukazuje povrchnost a tupost skrývající se za věčným „smilem“ jejích obyvatel. Její dětská představa o americké svobodě mizí rychlostí neadekvátního obvinění z krádeže piva, které si chtěla vypít přesně tam, kde si to vysnila.

Autorka se na své pouti setkává s různými lidmi, s různými lidskými příběhy, které zaznamenává. Jedno z nejzajímavějších je setkání s nečesky mluvícími krajany z české vesnice v Americe. Jejich puritánství a nabubřelost ji nepřestávají iritovat, jejich absurdní dodržování českých tradic, oslavy s „kolachi“ a „houby days“ s Masarykem („čti mezerik“). Celá Evropa se dá transponovat do Ameriky (nejen česká vesnice), podobně, jako si člověk přenese na jiný kontinent své evropské problémy, kde na ně má možnost nahlížet s odstupem. Nakonec i Fischerová líčí svou Ameriku s odstupem – z domova, ze židle Thonet.

Básnířka se v Americe dozvídá, že „většina básní je špatná“. Je to tak i s obrazy? „Ale tenhle je můj a je dobrý,“ konstatuje, když si prohlíží noční New York ze svého balkonu nebo když si po svém interpretuje „obrazy (post)moderního umění“ z MoMA, které v New Yorku navštíví. Fischerová (podobně jako Saroyan) přemýšlí o (ne)smyslu psaní – o jeho marnosti i nepostradatelnosti. Autorka je akademicky vzdělaná filozofka, skeptička se smyslem pro cynismus a (sebe)ironii. I když nabyté vědomosti pro ni můžou být v poměřování hodnot rozhodující, dalo by se jí vytknout jejich nadužívání – ne každý ví nebo si pamatuje, jakým činem či myšlenkou se proslavil Hérakleitos nebo co chtěl Zénón z Eleje říci svými paradoxy. Tím, že se k vysvětlení sebenevysvětlitelnějších pohnutí, jevů a emocí za každou cenu snaží dobrat logicky a zkrotit je rozumem, narušuje proud intuitivních myšlenek. A přitom právě v civilních pasážích, kdy pronáší výstižné, takřka geniální bonmoty, jako třeba „you are a poet, you have things to do“, je Fischerová nejsilnější.

Druhá polovina knihy je důvtipnější, má rychlejší spád. I když autorka zpočátku nenechá čtenáře vydechnout, doporučuji mu být trpělivým hledačem perel, které jsou do textu rozsypány. Autorka k tomu dodává: „Celé je to totiž, rozumíš, o způsobu vnímání.“ Thonet je náročnější literatura pro fajnšmekry. Patos střídá civilnost, vědecké poznámky se mísí s poezií – nezkušený čtenář se může snadno ztratit. Každopádně Fischerová zůstává svéhlavě svá, je originální a vtipná, nenudí. Člověk velmi rychle pronikne do jejího osobitého (vykládání si) světa a rád se v něm na chvíli zabydlí.