Kdyby snad František Listopad neuvedl zatím poslední básnickou sbírku Petra Krále v anketě Lidových novin jako svůj návrh na Knihu roku 2006, bylo by, zdá se, doposud jedinou časopiseckou reakcí na Královo Hm nedávné vyjádření Štefana Švece v titulním rozhovoru pro Tvar (10/08).

Švec, jak už jméno napovídá, „šije“ do současné české literatury, mluví o krizi, kterou všichni nějak tušíme, zásadním kritériem (postrádané) kvality má být podle něj komunikace: „Báseň je komunikace, psaní pro sebe není třeba vydávat,“ říká. To jsou jistě slova do pranice, a nebylo těžké Švece umlátit do sebe svinutými, a přesto dnes už nepostradatelnými skvosty světové literatury. Pokud jde o poezii a její situaci v Čechách, cituje Švec jako příklad toho, co by se „nemělo vydávat“, také snovou sekvenci ze sbírky Hm, ovšem zkomolenou (změna rodu u slovesa) a vytrženou z linie básně složené z fragmentů a příznačně nazvané Nabývání tvaru (str. 25). Útržek se stává nosným teprve nasvícením dalšími sekvencemi, dochází k posunu významů a heterogenní sloky spolu nabývají nový „tvar“. Střih, montáž a fragmentárnost vůbec je přece jedním ze stěžejních momentů moderní poezie. Kolážovitost však nemusí nutně znamenat čtenářskou nepřístupnost či dokonce hermetičnost. Pravděpodobně obecně nejsdělnější báseň této Královy sbírky, litanický „zpěv“ Talent generace 1940 (str. 49-51), je právě tříští nesourodých obrazů, které svou přesnou sestavou společně dýchají v jedinečném celku a vzájemnými dotyky křešou jiskry humoru: „Slyšte / co z nás zpívá // UNRA konzervy fredo / ledo z obarvené vody / (...) zděšení proletářů vypadlých z vlaku / příští ráj zadrhlý o pulty konzumů / (...) víra v lesk velkoměst v mentol / dam pod sukní do zvonu / (...) vousatí avantgardisté lepkavé džúsy / (...) marnost mejdanů než jim dal smysl / příchod vojsk / (...) poslední podvazky /...“. V závěru skladba tichne, už „snad jen šustí / vadne“, rozhlíží se na žebříku šesti desetiletí, zpívá „stín lidí za věcmi Věcí / za leskem šmejdu“.

Na formálním principu konstelací buduje Petr Král i báseň S.M. čili Dés jamais (str. 22-24); název zde diskrétně odkazuje k Stéphanu Mallarmému a jeho titulu Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu (Un coup de dés jamais n’abolira le hasard), který naše čtenářské publikum zná jako motto výboru z české experimentální poezie (Josef Hiršal, Bohumila Grögerová: Vrh kostek, Torst, 1993). Král si konstelačně zahraje hned u zmíněného titulu, „odřízne“ začátek a konec, ponechá pouze paradoxní „dés jamais“ – „kostky nikdy“. Báseň sestává z paralelně řazených, jakoby deníkových „zápisů“; při čtení nejsme schopni rozeznat (a určitě to ani není důležité), kde se jedná o výrok samotného Mallarmého, kde třeba o tvrzení jeho životopisců či o pouhou fikci, ve které si podávají ruce básníci S.M. a P.K.: „Dusil se v provincii z Paříže ale co chvíli / odjíždí na venkov / Život k němu vniká množstvím drobných stružek / jako voda do člunu // (...) Svítání před ním vyvstává jako přístav // Konečně usíná“.

Francouzská metropole probleskuje celou sbírkou, vždyť zahrnuje básně z let 1995-2002, kdy Petr Král ve Francii žil: „Tady v neodvratné Paříži / dnešních dní ...“ (str. 16). Nečekejme ale, že se octneme zrovna na Elysejských polích; vychutnejme si spíš Králův smysl pro přesná pozorování okrajů, jako je tomu v básni Předěl (str. 44-45); vyjeďme si s autorem na pařížskou periferii, autobus už zlehka rozhrnuje „flanely smívání“, přistupují černí výrostci a maminy, „uvelebují zadky i narvané tašky“, (...), „předměstí je tady a oni s ním, nijak zvlášť ladní / ve svých teplákových bundách, napůl už zpátky ve svém předměstském území / a sevření – televize, pračka –, ani šťastní ani nešťastní / za mžení tichých konfet z akátů u cesty“. V posledních verších dochází k smíření, maže se „předěl“, básníkovo zvolání: „Ach, / kamarádi!“ falešně nehumanizuje, přesto však (kromě blízkých přátel) jaksi objímá i tento, jemu bytostně vzdálený svět, byť s pichlavým protiproudem sebeironie, která obdobně zazní na konci Diáře (str. 18-22): „cítil jsem lásku ke všem manažerům kolem“.

Mnohdy celé básně „nevykročí“ z pařížského bytu, plynou „na ponorce pokoje, pod ochranou přítele prachu“ (str.42), plné pozornosti k detailním scénám – „nádobí ztroskotané v šeru kuchyně / a vedle jenom ta tišina: starý jazz jeho konejšivé / šumění...“ (str. 18). Okolní předměty ožívají „co temní – nehlasní – svědci“ při pouhém rozsvěcení okna ve dvoře u sousedů – „všechna vzájemnost je tu, spojuje nás, aniž naléhá“, jako by až skrze distancovanou účast a zároveň bolestnou cizost byla lidská existence možná – „mé láhve, ty stíny, vám dlouze vzdávají poctu / dokud to neutnete: nezhasnete světlo / i mou ctěnou osobu“ (str. 46, báseň Stráž).

Sérii, která nám přibližuje slávu i smutek jednoho milostného vztahu, otevírá silná báseň z pařížského bistra (str. 65): je večer, uplynulý den „víří v lítačkách“, při neklidném čekání na drahou ženu nejdřív „jiné nastavují svou dýchající masu / jako by chtěly převzít [její] roli“, napětí se stupňuje, „když [je] náhle tady“ a „[upřesní] naléhající příliv svým pohledem / – i víno ve sklenici je hustší –“. Závěrečné verše představují ve své civilnosti a stručnosti jednu z nejobjevnějších básnických poklon lásce, ženě a noci: „Až za tebou zase zbrklé řádky / v zítřejších novinách – “.

Výjimečným je také trefný název sbírky. Jaké bohatství vnitřních poloh přináší neurčité citoslovce „hm“! Botho Strauß mu – v jiné souvislosti - věnuje tuto úvahu: „Nejjemnější koloratury smyslu lze vyjádřit jedině tímto drobným, voskově měkkým pahýlem hlásek, od nejvyššího úžasu k nejhlubší skepsi, od zahaleného souhlasu k náhražce pokrčení rameny, od roztažené chvály až k netrpělivému, rychlému přitakání...“ (Paare, Passanten, 1981). Hm, povzdech, jenž v koncentrované podobě obsáhne vědomou vydanost světu i permanentní básnický údiv, bez samohlásky – aniž bychom otevřeli ústa. Tento údiv, který protkává Královu poezii, nikdy nesklouzne do abstraktního filozofování, vždy se opírá o konkrétní, jemné fyzické vnímání: „Jistěže nevím víc než dřív / co se děje (...) / znám jen těkavé rozptýlení okolních papírků / a drobků (...) / chtivost s níž ubrus pije moje červené (...) / nic, až na chvění nepřítomného života ve všech věcech / a na jasné crčení vody v trhlinách“. (str. 55)

Básník samozřejmě chápe, že existence a vidění tohoto typu asi nemůže počítat s masovou rezonancí. Píše: „podivné to se ví / publikovat soukromé (důvěrné)“, ve druhé sloce pak: „podivné skutečně / udělat z důvěrníků publikum“ (Listování, str.15). V Králově pojetí ovšem slovo „soukromé“ rozkmitává ty nejpozitivnější konotace, je kvintesencí hlubokého osobního vhledu a vnitřního zaujetí, bez něhož se nakonec neobejde žádný důležitý umělecký počin. Stát se „důvěrníky“ poetiky Petra Krále předpokládá náročnou, soustředěnou četbu důkladně komponovaných, formálně velmi různorodých, často odvážných textů, v nichž ale lze spočinout – ve světelných či temných, vždy tajemných, básnicky obývaných a obyvatelných trhlinách světa. Zpomalme a obnoveným zrakem se rozhlédněme, nebo s Králem na chvíli přistaňme – třeba v jeho Pauze (str. 60-61), kde „žádná hlasatelka nic snaživě nechrlí ze své přihrádky / v rozjetém páternosteru programů“ , ne, „jen velké pusté místo se dál otáčí / v praskání desky pro nic tu kyne těsto slavných sól“ (str.19).