Na myšlenku, že každý génius, a umělec obzvláště, musí být jedinec nějakým způsobem vyšinutý, narážíme již minimálně od antického starověku. Seneca například pravil: „Nullum magnum ingenium sine mixtura dementiae fuit.“ (Žádný velký duch není bez trošky bláznovství.) Vskutku obsáhlý seznam různě abnormálních géniů poskytuje ve své známé knize Génius, šílenství a sláva německý psychiatr Wilhelm Lange-Eichbaum. Dnes už je sice překonán názor, že člověk, aby byl zároveň spisovatelem, musí být přinejmenším neurotik, tedy bytost nepřizpůsobivá, ve věčném konfliktu mezi vlastním já a okolím, nicméně někdy od prazvláštní osobnosti autora při rozboru jeho díla úplně odhlédnout jednoduše nelze. To je i případ světově slovutného (ne toliko za svého života) portugalského modernisty Fernanda Pessoy (1888–1935).

Jistý vtip, jehož původcem je snad Miroslav Horníček, praví, že neurotik je člověk, který staví vzdušné zámky, psychopat je člověk, který v nich žije, a psychiatr je člověk, který si vybírá nájemné. Fernando Pessoa byl vším, zároveň však ničím-nikým. Stal se tak vlastně dalším portugalským mýtem, „ničím, co je vším“, jak jej sám definuje v básnické sbírce Poselství z roku 1934.

Pessoa si vytvořil desítky imaginárních postav, především spisovatelů, takzvaných heteronymů, jimž přiřkl nejen originální styl psaní a svébytné myšlenkové zázemí, ale i osobitou existenci. Vědomé snění a fantazírování představovalo pro něj vítaný a vlastně jediný skutečný způsob pravého žití. Svého vrcholně netradičního, nezpůsobilého postoje k životu si byl dobře vědom a mnohostranně jej promítal do svých spisů jak literární, tak neliterární povahy, pokud ovšem podobné kategorie u člověka, jenž literaturou a v literatuře žil, je vůbec možné rozlišovat.

Kniha neklidu prvně vyšla teprve roku 1982. Od té doby zaznamenala nespočet nejrůznějších verzí. Nejrůznějších proto, že její domnělý autor, lisabonský pomocný účetní Bernardo Soares, Pessoův poloheteronym, až na nedostatek soudnosti a citovosti osobnost mu velmi podobná, „lidská troska, přežívající zmetek, neškodný blázen“, ani samotný Pessoa Knihu neklidu nestihli domyslet a dopsat, upravit a uspořádat, natož publikovat. Dochovaly se jen různorodé fragmenty z let 1913 až 1934, přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že s psaním „neklidné knihy“, která paradoxně vlastně žádnou knihou není, autor pokračoval až do své předčasné smrti.

V České republice vychází kniha již potřetí. Očekávání, že poslední vydání bude nejlepší, se naplňuje. Je nejkompletnější, překlad je revidován, a i grafická úprava zapříčiňuje, že knihu bereme do rozechvělých rukou téměř s posvátnou úctou. Ovšem když už i prostý český čtenář ví, že každé nové vydání může být a také bývá odlišné, s nestejným počtem jinak seřazených, či dokonce rozdílně přepsaných úryvků, určitě by uvítal vysvětlující poznámku editora nebo překladatele, podle kterého klíče a kritéria při výstavbě konečné verze daného vydání postupovali.

Knihu je možno číst jako nesouvislý osobní deník člověka, který se sněním odsoudil k samotě a k nicotě. V textech převažuje složka úvahová a reflexivní, jakékoliv závěry se však rozplývají v nepolapitelné neurčitosti, ve smířlivé nemožnosti, marnosti a odevzdanosti, v rozkošně zvrhlé absurditě. Katalánský spisovatel Enrique Vila-Matas měl velmi dobrý důvod, proč Fernanda Pessou zařadil vloni v českých zemích vyšlé knize Bartleby a spol. mezi spisovatele negace.

Vnitřní drama člověka, které čtenář bude zřejmě vnímat jako individuální tragédii životní nepřizpůsobivosti okolí, se namnoze odhaluje prostřednictvím téměř lyrických, libozvučných pasáží: „V jasnozřivé, tíživě netělesné malátnosti setrvávám mezi spánkem a bděním, ve snu, který je stínem snění.“; „žal utonulý v lůně tůní“. Anebo naopak, v pasážích aforisticky strohých, až cynických: „Pěstuji nenávist k činu jako skleníkovou květinu. Pochvaluji si svou životní prozíravost.“ Nejednotný charakter úryvků vyplývá z nezavršenosti díla, které vznikalo a vyvíjelo se po mnoho let, z jeho nedomyšlené jednotné koncepce. Nejstarší, symbolistně dekadentní texty z Knihy neklidu bývají někdy dokonce přiřazovány dalšímu fiktivnímu autorovi Vicentu Guedesovi.

Chladně odměřený a nezdravě odmítavý postoj k zavedeným hodnotám a uvyklému způsobu žití je zvýrazněn nezaujatým pohledem pisatele na sebe, své zoufalství a neštěstí. Celá kniha je (ne)osobním, životapisným zvnějšňováním úzkostných labyrintů osamělé duše, spontánně zprostředkovaným autenticky fiktivním líčením pouze vnitřních, často protichůdných dobrodružství bez vnějších faktů, zápletky a děje. Z knihy jako propast zeje nepřeklenutelný nepoměr mezi uhrančivou nesmírností protagonistova nitra a drásavou omezeností jeho povrchového života.

Jedna z psychologických definic umělce tvrdí, že je to člověk, ve kterém konflikt mezi intelektem a emocemi, mezi rozumem a citem nabývá nebývalých rozměrů; vlivem mimořádného rozvinutí těchto dvou veskrze protikladných elementů vzniká napětí, jež se uvolňuje v podobě uměleckého díla. Autorovi Knihy neklidu zabraňuje diktátorský, výsměšný a neodbytný rozum život obyčejně prožívat. „Ano, neexistuje zoufalství, je-li opravdu hluboké, aby na ně neplatil ironický lék vyslovení, pokud ovšem to není pouhý pocit, ale podílí se na něm inteligence.“ Zhoubné a nezvratné, třebaže nesouvislé logické uvažování proniká i do fantazie. Ani únik před světem do snu neskýtá kýženou úlevu a klid. Prostřednictvím autorovy dušezpytné neidentifikace s okolím se nám nabízí nový pohled na svět, nutí nás přezkoumat náš vlastní vztah k němu. Odlišností a neuchopitelností knihy ve formě, její dokonalé nedokončenosti a ne-dokon-čitelnosti, i obsahu, obrazu výjimečného jedince, se ve čtenáři probouzí neklid, který vede k znejistění a pochybnostem nad vlastní existencí.

Pravděpodobně hned po přečtení prvních řádků knihy jasně pocítíme její impozantní moc, velikost a důležitost. Na druhou stranu v nás možná probudí instinktivní i odůvodnitelný odpor. Knihu nemusíme chápat ani se s ní ztotožňovat, avšak bezesporu nás nepřestane fascinovat. Harmonického soužití se s ní určitě (doufejme!) nedočkáme, o to více nás může obohatit. Kolik pozorných čtenářů však tato odchylně a úchylně niterná, zatuchle komorní kniha v dnešním světě osloví? Pravděpodobně ani chudák Kafka na tom nebude tak špatně... Je-li kniha Sám symbolistního básníka Antónia Nobra tou "nejsmutnější v celém Portugalsku", bude Pessoova alias Soaresova Kniha neklidu tou nejtragičtější.